-
Velmi snesitelná lehkost bytí
Je podvečer a den pomalu končí. Přijíždím domů a volným tempem míjím sousedovu modrou Octavii. Motor téměř neslyšně přede na volnoběh, když zastavím a natáčím auto k parkování.
Řadím zpátečku, ozve se kontrolní pípnutí, výrazně se ztlumí autorádio a na displeji se rozsvítí půdorys auta, který ukazuje na vzdálenost a směr překážek v okolí mého vozu, kdybych snad nějakou přehlédl.
Couvám ke krajnici směrem do kopce, ale nemusím se příliš zaobírat tím, abych správně synchronizoval spojku a plyn, auto samo pozná, kdy chci jet a povolí automatickou brzdu. Interval mezi pípánín se postupně zkracuje, až se slije v jeden nepřerušovaný tón (dá se tlačítkem zcela vypnout) a displej ukazuje polohu nárazníku modré Octavie spolu s vykřičníkem, značícím dosažení vzdálenosti cca 25 cm.
Rovnám kola, zařadím neutrál a nechám auto nějakých deset dvacet centimetrů sklouznost jen brzdovým pedálem. Pípání je pryč, displej už zvovu zobrazuje čas a RDS data z rádia.
Chvíli pozoruji bílé ručky otáčkoměru, rychloměru, palivoměru a ukazatele teploty vody v chladiči. Oranžová dioda ve stropním panelu tlumeně svítí na ruku svírající řadící páku, která se natáhne ke klíčku a vypne zapalování. Rádio naráz utichne a celý středový panel se ponoří do přítmí, zároveň zabzučí automatická parkovací brzda a ručky s ciferníky přístrojů se rozzáří jasnou bílou barvou po dobu, po kterou mám nastavenu funkci „guide me home“.
Chvíli na to vytáhnu klíčky ze zapalování, což auto pochopí tak, že chci vidět na to, co jsem třeba nechal uvnitř a tak postupně, nikoliv skokem, rozsvítí hlavní vnitřní světla – ta postranní nechává na mé libovůli.
Tohle všechno trvá jen pár sekund od chvíle, kdy jsem vypnul zapalování a tak jen tiše sedím uvnitř a poslouchám, co se bude dít dál. Ticho je absolutní, vypnulo i sotva postřehnutelné dochlazování turba.
Po třiceti sekundách s něžným cvaknutím sepne relátko v přístrovové desce, potkávací světla zhasnou a s nimi postupně i celý interiér, snad až na malou kontrolku na ovladači centrálního zamykání, které pravidelně červeně bliká a oznamuje mi, že je auto zamčené. Ostatně, zamyká se po rozjezdu samo.
Nechce se mi ven a tak tam sedím dál a pozoruji okolí, včetně potemnělého nebe nad hlavou. To už uběhne zhruba minuta od vypnutí zapalování, když se někde z hloubi palubní desky ozve tlumený zvuk elektromotoru, který vrací klapky ve ventilaci klimatizace zpět do neutrální polohy. Zvuk zcela nepostřehnutelný při jízdě, ale v tiché ulici a zamčeném autě je dokonalou elektronickou serenádou 🙂
Usmívám se, protože mi právě došlo, že mám námět na malé blogové zamyšlení nad neuvěřitelným pokrokem, který udělala technika za nějakých deset nebo patnáct let, kdy jsem jezdil Favoritem. A to šlo jen o takovou banalitu, jakou je parkování a zhasnutí motoru. Nezmínil jsem se slovem o inteligentní klimatizaci, reagující na intenzitu slunečního světla, head-up displeji, programovatelném ESP, ABS s rozdělovačem brzdového účinku, degresivním posilovači, automatickém zavírání oken, světelném a dešťovém senzoru, detektoru tlaku v pneumatikách, chladicím boxu…. mám pokračovat? Asi ne, že… 😉
Armáda elektro-mechanických pomocníků nám usnadňuje každodenní život na silnici a vytváří iluzi o tom, že máme všechno pevně pod kontrolou. Ale to je jen iluze, tak jako dnes, kdy jsem se záměrně pokoušel přivádět auto na hrbolaté okresce nedaleko Vrchlabí do úzkých.. ESP mi celou dobu nenápadně pomáhalo a prakticky mi nedovolilo byť jen pomyslet na výlet smykem do škarpy, nebo, hůře, do stromu…
Otevřu dveře a vystupuji. Okolo volantu se protáhnu snadno, je dole mírně sploštělý a nepřekáží. Světla ve zpětných zrcátkách osvětlují prahy a zem po autem, kdyby tam snad někde leželo… něco nepěkného, z ramínka za hlavovou opěrkou beru černé manšestrové sako a na klíčku s dálkovým ovládáním stisknu tlačítko se zámkem. Dveře cvaknou, zrcátka se s bzučením přiklopí k vozu a auto usne až do zítřejšího rána.
Dobrou noc.
CITROËN DS5: PREMIANT STŘEDNÍHO PROUDU Svět Motorů na miskách vah
64 Responses to Velmi snesitelná lehkost bytí
[1]
4. 10. 2011 v 7:22T613
K Andromedě jednou vyšleme Ikarii XB2 🙂
[2]
4. 10. 2011 v 8:19Emel
[43] GTI: „den pomalu končí“ a „den pomalu odchází“ jsou pro mě rovnocenné formulace, neodvažoval bych se na jejich základě cokoliv tvrdit o obsahu textu (odchází je lyričtější, to tu ale není zapotřebí). Stejně tak přijíždět nebo vracet se domů – druhé sloveso je sice jako slovní spojení obvyklejší, ovšem evokuje archetypy domova, klidného přístavu, spočinutí po celodenní námaze. Perunův textík klade důraz nikoliv na domov, ale na akt příjezdu někam v podání moderního automobilu. Proto v daném kontextu vnímám „přijíždím“ jako vhodnější.
Jako lingvistické cvičení je to zajímavé, ale zabředáváme do nuancí, o kterých podle mě sám autor nepřemýšlel. Možná je to tak, že textík jen nastavuje zrcadlo čtenáři… a na něm pak závisí, co v něm uvidí. Zda intriky a osočování, nebo krátké zamyšlení nad technickou civilizací.
[3]
4. 10. 2011 v 11:50Andromeda
(49)
Pokud Ti adresnost a směrování bylo zřejmé na první čtení, jsi na rozdíl ode mne jasnozřivý…Co se dá dělat, nebylo každému shůry dáno.
[4]
4. 10. 2011 v 13:27Mr.Murphy
důležité je bojovat proti označování někoho za burana a zároveň v textu šermovat „buznama“…. BRAVO 😉
[5]
4. 10. 2011 v 14:20webpaja
Tady je hotový Hyde park.
Mám jednu, která s auty téměř nesouvisí (jako většina příspěvků na ACZ v poslední době).
Správný džentlmen věší své sako na ramínko tak, aby nedošlo k deformaci v oblasti ramen nebo k nežádoucímu muchlání (ne muchlování, to může být příjemné).
Ideální je samozřejmě využít originál ramínko z nákupu obleku, zavěšené na háčku nebo madle nade dveřmi zadní části vozu.
Beru to ne jako výraz metrosexuality, ale držení si určité úrovně.
[6]
4. 10. 2011 v 14:22Mr.Murphy
tak je fakt, že věšení saka v autě a s tím související ergonomicko-sociální problematiku jsme tady ještě neprobírali…. Z některých příspěvků se zdá, že by na to téma mohl snad být i blog 😉
[7]
4. 10. 2011 v 16:47Andromeda
(51)
Tatro čekám 🙂 …
[8]
4. 10. 2011 v 20:54Perun
(51)
Pošleš tam časopis? 😀
[9]
4. 10. 2011 v 20:55Perun
(56)
Do černého 😉
[10]
5. 10. 2011 v 6:13T613
pošleme tam sebrané spisy Kterak se státi neomylným aneb všeználkem snadno a rychle, od neznámého autora 🙂
[11]
5. 10. 2011 v 10:45iudex
Perune, za blog máš (ako ostatne takmer vždy) 1.
Mňa to bzučanie nových elektrických serepetičiek čaká od budúceho týždňa, tak snáď si na to rýchlo zvyknem a budem si to tiež užívať.
Diskusia je tradične zábavná, ale najzábavnejšia je tá snaha niektorých o pozornosť, ktorá vychádza o to trápnejšie, že sa jej im napriek množstvu provokačných príspevkov nedostáva.
[12]
5. 10. 2011 v 12:19Andromeda
(60)
To klasifikuju jako vědomý pokus o vědomou destrukci jiné civilizace >:-[] …
[13]
5. 10. 2011 v 19:21Perun
(61)
Díky Iudexi. A jsem si naprosto jistý, že na ty bzučící serepetičky si velmi rychle zvykneš 😉
[14]
25. 10. 2011 v 7:17hajny
Tak poeticky napsaný článek jsem dlouho nečetl , je to neuvěřitelné , že člověka v dnešní uspěchané době vůbec napadne se zastavit a tiše poslouchat a naslouchat a jěště o tom tak krásně napsat. Takových lidí víc a nebudem řešit nesmysly.
Moc fandím a přeji další takové povidky.
Komentáře nejsou povoleny.