Auto s dvěma osobami bylo vytlačeno Superbem z dálnice. Otřesné záběry, ukazující letící Mazdu vstříc stromům asi nenechaly a nenechávají nikoho normálně uvažujícího chladným. Obrovské štěstí a skoro zázrak bylo, že se posádce Mazdy nic závažného nestalo. Nechci vůbec domýšlet situaci, kdyby na zadních sedadlech byly malé děti…. Zkrátka štěstí měl i ten řidič Superbu, že není několikanásobný vrah….

Hned se vyrojila prohlášení dopravních expertů a policistů o hrůznosti tohoto činu a jeho ojedinělosti v podobě brutality nájezdu. Polemizovat s tím nechci a nebudu. Proto tento blog nepíšu. Jen chci expertům a policistům vzkázat, že to zase tak ojedinělé není a počet „horkých hlav“ na našich silnicích rok od roku roste. Tady bylo „štěstí“, že byly nablízku kamery a můžeme to vidět… To, co se děje  bez účasti kamer a nás osobně se to nedotýká – jakoby možná ani neexistovalo.

Proč tedy tento Blog? – Objevila se zpráva, že dotyčný řidič Superbu, jinak úspěšný manažer jistého nejmenovaného celosvětově známého pivovaru, který ho, zcela správně, postavil hned mimo pracovní proces, byl tzv. „Zeleným andělem“. A to dokonce úspěšným Zeleným andělem, který byl za svoje počínání odměněn jakýmsi CD Božského Káji.

Co tedy vedlo člověka, který takto pomáha druhým na silnicích, k takovému činu? Nejprve můžete namítnout, že volat na dopravní linky není žádná pomoc. Stačí jenom zvednout telefon a něco tam vyblekotat. Jistě. Ale kolik z Vás tedy takovou „maličkost“ pro druhé udělalo? Napadlo Vás to vůbec někdy? Představte si, že pro někoho, kdo denně stráví za volantem několik hodin, jsou takové informace docela cenné. Každý nemá v autě CBíčko, aby poslouchal kamioňáky a měl tak informační „náskok“.

Aby nedošlo k omylu – nechci obhajovat toho řidiče a už vůbec ne jeho čin. Nelíbí se mi ale paušalizace a rychlé soudy. Reakce typu – No jo řidič Superbu – to jsou všichni prasata. Nějaký pospíchající manažer, co se chová jako hovado. Zastřelit ho. Zavřít ho až zčerná. – Jasně – všechno to jsou prvotní reakce na drastický čin, který, což opakuji, jen díky souhře náhod a velkému štěstí, dopadl, jak dopadl.

Denně se ale pohybuji po našich silnicích. Nenajezdím toho tolik, co ostatní, ale nějakých7000 km měsíčně ano. Dnes a denně vidím na silnicích to, co tak přivádí k úžasu dopravní policisty a experty – chování některých, které si koleduje minimálně o baseballovou pálku přistávající na jejich čelním skle. Předjíždění bez blinkrů na poslední chvíli. Najíždění na kufr – snad ve snaze zkontrolovat ve 150km/h jeho obsah, přibržďování těch, kteří „brzdili“ provoz. Neumožňování předjetí – ať již tím, že Vám „lezou“ doprostřed silnice, či zrychlují, když zjistí, že jste vedle nich a přitom jejich auto nemá výkon, jako to Vaše a jen nepřenesou přes srdce, že by je měl někdo předjet, nebo Vám zkrátka „sjedou“ mezeru, do které jste se chtěli zařadit a mají děsnou srandu, když musíte na brzdy a úplně v jejich zpětném zrcátku čtete ten výraz „dobře Ti tak“… Tohle a spousty dalšího, z čehož ještě snad vypíchnu snahu některých zabít sám sebe, ale zpravidla ty druhé – předjíždění v místech „kam není vidět“ – tzn. do zatáčky či přes horizont…. Zkrátka děje se toho dost a stále.

Opravdu ve Vás nikdy nevypěnila krev, když po „x“ hodinách za volantem potkáte něco podobného? Nikdy jste něměli sebemenší chuť někomu ukázat „Kalouska“ nebo vlítnout na něj za nějakou „vylomeninu“. Já se přiznám, že už mnohokrát. Ano – nejsem typem stoického řidiče. Když jedu sám, někdy nadávám tak, že by se červenala i velmi zkušená zapisovatelka, ale vždycky se mi podařilo udržet emoce na uzdě. Jednou mi tedy musela dost razantně pomáhat manželka, která mne na světlech držela v autě tím, že na mně doslova a do písmene visela. To bylo tehdy, když mi dva němečtí výrostci  sjeli jen tak z plezíru mezeru, do které jsem se zařazoval a já, zanechávajíce čtyři gumové stopy v asfaltu, hypnotizoval protijedoucí kamion, abych to stihl. Stihl – a v okamžiku, kdy jsem kontroloval pohledem vyděšené děti vzadu, zahlédl jsem ze staženého okénka, právě „pana Kalouska“… Nutno podotknout, že hoši jeli, tedy až do chvíle, než jsem je začal předjíždět, na okresce nějakých 70km/h a vyloženě čekali na příležitost.No nezabil by člověk v takové chvíli?

Tak tedy, než odsoudíme člověka v návalu prvotního lynče, přemýšlejme trochu, co mohlo být tím spouštěčem. Či, co se mohlo všechno stát, že to vyústilo v jeden okamžik, kdy mohly na dálnici vyhasnout dva životy. Jaká cestička osudu vedla člověka, který je označován za pohodového a klidného, k okamžiku, kdy ve zlomku vteřiny, jeho mozek vydá povel trhnout volantem prudce doprava a skoro zabít dva lidi…..

Neznám toho člověka a ani neobhajuji to, co udělal. Jen bych chtěl, aby ti, kteří sedají za volant, přemýšleli o možných následcích svých činů, ale i o možných příčinách.

Je zkrátka lepší si v autě nahlas a naplno zařvat, než jednou trhnout volantem či sešlápnout brzdový pedál naschvál….

Šťastnou a pokud možno klidnou cestu a bezpečný návrat(ten především)…………….