Zkusím dveře – otevřu a zavřu. Jako do medu, zvuk je nádherně utlumený, tak to samé prubnu s dveřmi pátými. Rovněž zde se nekoná žádná alobalová plácačka na mouchy, doslova prémiově tlumené dosednutí.

 Otevírám znovu dveře a usedám za volant. Vstupní otvor mi nečiní sebemenší potíž, sedadlo spouštím na nízkou pozici a velmi si posaz pochvaluji. Výhled všemi směry je příkladný, ergonomie doslova jedinečná. Překrásný volant,  pravé koleno má dostatečný prostor, pravý loket automaticky padá na polohovatelnou loketní opěru, řadička již není utopená, přirozeně mi na její hlavě spočine pravá dlaň. Rozhlížím se, textura plastů je výborná, před spolujezdcem je antracitový dekor broušeného hliníku a jeho vizáž je jedním slovem prvotřídní. A vůbec, celá přístrojová deska je parádní, esteticky si medím (znáš to – auto pro šoféra) kabina má totiž výborně vybalancovaný mix komfortu a elegance, s jemným nádechem (budíky) sportovnosti. Sedadla jsou doslova z říše snů – přiměřeně tuhá, přitom komfortní, nečekaně rozměrná.

 Startuji 1,2 TSI (66 kW), startuji tlačítkem, motor jen vrní. Spojka umožňuje precizně dávkovat záběr. Na krátkých a jistých dráhách postupně, a to pouze pohybem zápěstí,  odřazuji až na pět a po prvním sametovém zpomalení jsem doslova nadšený  ze sladěnosti vozu. Motor jde  někde od  patnácti stovek radostně za plynem, nástup brzd je přesvědčivý, s dokonalou korespondencí mého kopyta. Nemám sebemenší problémek s volantem, nemám sebemenší problémek s ničím –  jistá, pružná, kontrolovaná a velmi vyspělá  jízda. Centrální pocit – špičková odladěnost, komfort, pohoda. Trefa.

 Takže ano – BRAVO ŠKODA.

Třicet let presuju v garáži Světy motorů,  třicet let listuju světem aut a mezi stránkami neúnavně poletuji jako motýl,  co osudovou  náhodou  přičapl na rameno  Erasmu Rotterdamskému,  tomu krasosmutnému knězi,  jehož  humanismus zasahuje neotupitelným kopím srdce všech řeholníků slunce i v našem křečovitě spoutaném století, destilovanou božskostí, kterou zase já, ten malý  človíček světa nalézám v rohu své šeré garáže, kde se na mne pod nánosem dějinných prachů tetelí naděje, že není nad filosofií života nic, co bych neuměl  získat a též navěky promarnit.

Třicet let na špičkách labutího jezera, s plakátem na stěně, vlepeným do kachlí  slinami nasládlé touhy, a s rozostřeným malým bastardem v centrální ose, jehož spolu s jezdcem jednoho zlověstného   dne v září roku 1955 ukřižovala silnice  poblíž Salinas. Oslněn planoucím sluncem, se srdcem  bláznivce,  hnal James Byron Dean svého bastarda do chřtánu neodvolatelné  smrti.  A tehdy jsem pochopil,  že v mém životě není místa pro cestu zpět, to vše kolem jsou cesty, které mě vedou jen dopředu, a to i přesto, že jsem nedělitelně propojen poslední větou románu o velkém Gatsbym,  kterou mi do duše  vepsal jednou provždy  Francis Scott Key Fitzgerald  – A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.

Nelze napsat nic jiného, než obdivná slova  na adresu Liama Neesona. Je to právě on, kdo v reálu filmu dokazuje klasickou  životní poučku silných jedinců – síla tkví v… síle. Životem drcený, přesto v akci nezlomný, rozhodný Neeson, hrdina, který boj svádí se sebou, s okolím, se svými nadřízenými, hrdina, který bojuje deset kilometrů nad zemí o životy dvou set vystrašených pasažérů, jimž ve vyhroceném okamžiku vnese klid do duší konstatovaním, že když budou hodní, budou moci celý příští rok létat zdarma. Jak kruté a jak prosté…

Neznám plošší akční filmové klišé, než boj o život v letadle, a neznám současně jiný film, který s danou látkou naložil tak, že ti dvě hodiny tuhne krev v řečišti, a ty němý a doslova přikovaný k židli bojuješ s Neesonem o přežití, jako jeho oddaný přítel. No uznej, už se ti stalo, že bys v průběhu filmu nevypil svojí tradiční litrovou dávku coly? Co vypil, já si strachem a napětím na napití ani nevzpomněl… A to je fakt.

Kontextově též zde nepřijdeme zkrátka, už v prvních sekundách filmu se totiž dozvíme, čím jezdí ostří hoši. Poučné…

No, tak zase jednou mistrovský akční kousek.

BRAVO.

Nastal čas něco si napsat o prémiové vyšší střední třídě, nastal čas, napsat si něco o těch nejlepších, něco o tom pravděpodobně… nejlepším.  Totiž v poměrné tichosti nám tu vyrůstá doslovná třídní hvězda.    Je tu model E-Klasse, který  generačně omládl a zkrásněl po své nedávné modernizaci. Ten zatíná své vrcholně estetické drápy jistě hluboko do každé „složité“ duše prémiového jezdce.  Oprávněně, zaslouženě a důvodně. Je to právě Mercedes, který do třídy vnáší esenci designového umění, esenci krásy té nejcennější hodnoty. Ovšem je tu též  BMW 5,  kvalitně  nacházející svůj vizuální status v éře po mistru Bé.

Nebudu dále chodit kolem horkého oleje, tnu rovnou a napřímo do živé garáže. Ano ano, je tu tichá perla, která postupně odhaluje své nebetyčné garážové krásy.  Klišé v podobě pouhého  „technicistního“ vizuálního akcentu můžeme v sekundě zapomenout, AUDI A6 není jen technicistní, AUDI A6 je dnes nepochybně v komplexu garážovou jedinečností, jejíž designový kalibr dospěl do maximálních výšin ve správný čas. Ášestka je  uchvacující a  strhující.

Jistá skromnější fotogeničnost modelu by neměla svádět k povrchním soudům. Až při bližším živém ohledání člověk nasaje bezvadnost, jiskřivost, složitost a krásu karoserie ášestky. Je to jako když nasvítíš ledkovými  světly vzácný šperk…  tisíce jisker a tisíce hran. A tedy dojem z podrobného prozkoumání ášestky je hluboký a v podstatě nevratný – člověk je lapen estetikou, jemnými finesami, dotažeností a jednoznačným sdělením auta.

Přední světlomety, zadní lampy, linie oblouku víka kufru, celkové široké a nízké posazení na silnici, spolu s dokonale vyklenutou kabinou, to vše vytváří jedinečnost prožitku.

Doslovnou euforii pak člověk zažije po usednutí za volant. Tvrdím, že dnes není jiný model, a to ani v širším konkurenčním prostřední, který se může jak estetice, tak zpracování  kabiny postavit ášestce naroveň.  AUDI nastolil  nový kabinový řád: absolutní požadavky na vše co je v kabině kolem tebe. Nenajdeš chybku v ergonomii, nenajdeš chybku v materiálu,  nenajdeš chybku ve funkčnosti.

Bližší seznámení se s katalogem (140 stran!) ovšem vyžaduje od potenciálního zájemce vysokou schopnost rozhodování – druhy světel, sedadel, potahových materiálů, kol, tohle opravdu nebere konce. Když ovšem víš, jak má auto této kategorie vypadat, stvoříš silničního boha. Boha třeba na třílitrové naftě, dvojitém turbu a tři sta třinácti koních, kteří promění tuhle exklusivní prémiovou limuzínu v dravce silnic.

Není nic, co by sis nemohl přát, není nic, v čem by tě AUDI nedokázalo uspokojit.  Osobně cením výkonové rozpětí  naftových motorů, četnost převodovek, variace pohonů i karoserií a neskutečnou kvalitu kabiny.  Za jakýsi vyvážený středobod pak považuji střední šestiválcovou naftu (245 koní) vzduchový podvozek, sportovní sedadla  případně ledková světla,  cca osmnáct palců na nápravách a… QUATTRO.  Mimochodem, ta světla  dokáží za jízdy v noci vykouzlit na horizontu snad i malé slunce.

Konektivita audiny pak vyráží dech jistě i tomu, kdo má místo středního ucha zamontovaný čip…

Já nenašel jedinou chybku. Neuvěřitelné.  AUDI? Prémiová prémiovost. Náskok díky náskoku. Doslova.

Pozn. aut.: Velkorysý fotozdroj – AUTO.CZ

Jako již po staletí jsou jednotlivé obory oceněny podle jejich přínosu na diskusi.

Tak především kategorie – UDÁLOST ROKU. Zde je nominace i vítěz jasný. Co se týká takříkajíc rodné garážové hroudy,  předsednictvo Zlatého ventilku opakovaně uděluje DIAMANTOVÝ ŘÁD ZLATÉHO VENTILKU ZA ZÁSLUHY O VĚC –  redakci AUTO.CZ, jakož i celému realizačnímu týmu, za to, že nám v graficky i obsahově dokonalé formě umožňuje fantastickou rekultivaci našich vlastních mozkových závitů. Vždyť slogan – Nečteš-li AUTO.CZ, v garáži jako bys nebyl –  není  podhuštěný bonmot, nýbrž doslova roky prověřená praxe. Špičková přehlednost, mžiková orientace, do tří kliků přes tisíc testů, tohle je doopravdy informační motoristický ráj, vskutku garážová exklusiv-klasse.

Speciální prestižní cenu – IMPERIÁLNÍ ŘÁD OSTŘÍŽÍHO VOKA pak Předsednictvo uděluje redakčnímu fotografovi, neboť kvalita snímků pod testy dosahuje absolutních výšin.

Kategorie VĚTA ROKU je kategorií z opačného konce, je kategorií v níž vyhrává nejkurioznější výrok diskutéra. Zde ocenění získávají  pozásluze všichni nominovaní. Takže věty roku:

–         Nová octavia? Chvilu jasot a o 2dni ani pes nestekne.

–         Dálniční známka? Jezdím bez známky, když vidím celníky, tak se schovám za kamion.

–         Kto ma rozum a chce skutocnu limuzinu si kupi novy Renault Fluence vo vybave Dynamique

–         Premiove auta su skutocne skor len na nejake premiove akcie ….na realne jazdenie sa tieto auta uz akosi nehodia…. a este s nim jazdit po meste a obavat sa ci mi ho niekde niekto na parkovisku neoskrabe a neotrepe alebo enukradne…. to by ma zralo

–         pomalé benzíny se na diesly nechytají. I základní šestiválcový diesel je rychlejší než jakýkoliv benzín, včetně (V12 bi-turbo) 65 AMG, ač ten stojí 2x tolik

–         Po městě mi stačí MHD, protože raději stojím v tramvaji jak v koloně.

–         Na co vyhřívaná sedadla? Skromný člověk, co jezdí krátké trasy se uspokojí termopodložkou na 12 V z Kauflandu

Tolik tedy stručná informace, a protože diskuze nekončí, neb  jsou věčné, bude také věčný boj o nominace. S přáním hezkého a šťastného  motoristického roku 2014 a v očekávání brilantních formulací na diskusi zůstává vaše Předsednictvo Zlatého ventilku.

Parkoviště v suterénu  je nabušené návštěvnickými devětsetjedenáctkami – majitelé devětsetjednáctek a ti, kdo se narodili ve stejný rok, jako devětsetjedenáctka, mají vstup zdarma. Bohužel nemohu ve vstupní hale excelovat ani malým porsche-techničákem ani rodným listem, platím tedy vstupné,  a teprve pak,  po dlouhých  pojízdných schodech, začínám stoupat do nebe, do porsche-nebe.

Tam nahoře mi v okamžiku podklesávají kolena,  protože kam se podívám, napravo, nalevo, dolů i (opravdu) nahoru jen samá devětsetjedenáctka, nikoliv ovšem  jako v pokojíčku mých dětí – ve velikosti 1:18, nýbrž přes čtyři desítky živých devětsetjedenáctek. Samo, i zde jsou  modely, jsou i snímky, avšak vidět pohromadě na jednom place čtyřicet devětsetjedenáctek, jejichž věk zrodu je důsledně parcelován na celých dlouhých padesát let, to je zážitek, který výrazně spoluurčuje povědomí o světě garáží, o světě silnic.

Všechno to začíná odkazem na modelového předchůdce, pokračuje to přes produkční a speciální  verze, až po snad včera dopoledne vyrobenou devětsetjedenáctku  aktuální.

Na konci výstavy je pro všechny přichystaná jedna v cabriu, její pootevřené dveře zlákají jistě každého garážově-platonického návštěvníka. Dělám, že doma sedlám dvě až tři cabria najednou, avšak uvnitř jsem  parádně rozechvělý. Sesouvám se na sedadlo,  pohladím řadičku, pohlédnu šikmo vzhůru a seřídím zpětné,  a potom… sjíždím zase těmi dlouhými schody do reality dne.

Ještě se zastavuji v přízemí v obchodě – desítky modelů, plakátů, knih,  vše dnes samozřejmě na téma devětsetjedenáct.  Na závěr osladím v malém baru porsche-espresso cukrem ze sáčku, opatřeném samozřejmě logem PORSCHE. Hořkosladce nabuzen odcházím na parkoviště. V srdci mi buší Carrera a v tepnách  sviští Turbo. Jo… bravo PORSCHE.

Traduje se, že ze všech vyrobených devětsetjedenáctek je jich stále osmdesát procent v provozu. Jistě, copak si lze vůbec představit možnost, že by člověk jen tak zahodil jednu do koše? To je přece vyloučené ze své podstaty. Tak všechno nejlepší, devětsetjedenáctko.

pozn.: foto autor.

DLOUHÝ TÁHLÝ – JAK VYHRÁT

Zásada – to, že máš lehce přes jedno sto koníků, to může vzbuzovat jemně ironický úsměv na tváři prémiových jezdců. Vždy se pouštěj do soubojů jen tam, kde je tvůj úspěch alespoň papírově zajištěn. Čteš Auto.cz a máš tedy přehled. Na přístrojovce máš už jistě přilepený papírek se seznamem aut a k nim řazené koně, to ti umožní nastoupit jen tam, kde bude tvůj nástup imperiálně drtící.

Další zásada je, že své koně musíš mít skryté, cirkus Kludský už tu byl. Tak zvol dokonalou, ale nenápadnou barvu, a žádné vnější úpravy typu „klec pro kanára“, jen pořádné gumy, nic z protektorátních zimních zásob JZD.

Další zásada je chladná hlava. Myslím tvoje, v motoru to bude dost hicovat.

Nikdy se nesoubojuj z kopce, tam to umí každý i na skejtu. Ceněný skalp získáš jen v dlouhém táhlém, rozumíš, to je trepanace v přímém přenosu.

Prostě, máš ho v merku, jedeš dvacet metrů za ním, sleduješ reakce jeho pravého ramene – podřazuje pod kopcem? Pokud ne, bude to dobré. Protože ty podřadíš, ale bacha na své pravé rameno, sleduje tě ve zpětném, mohl by ses prozradit. Tak to tam kopni jak voják zásobník do eM šestnáct a nandej tam plnou tři. Blik, volant lehce vlevo, vypnutá klimačka, nedejcháš, dojedeš ho tak, že je čumákem ještě stále trochu před tebou (jsi na čtyřproudý) a právě tehdy nastává rozhodný okamžik řezu, na zabijačce jsi snad byl. Tak ten  řez musíš vést jako profesor Pafko – jistě, rázně, bez zaváhání: Lehce zvolníš a dáš mu naději, že na tebe má – to je důležité – jenže, než stačí trhnout ramenem a podřadit, ty už opět akceleruješ. Jo, jen horizont je cenný skalp. Budeš tam první. Možná.

Poslední zásada je – chladnej, chladnej jako Bjorn Borg, pamatuješ? Žádné úsměšky, posuňky atd., to jsou zvyky posunovačů z depa. Vždycky deklasuj s charakterem. Neboť, pozor – může se ti stát, že mu to nakopne jeho DSG a předvede ti svůj dvojitý výfuk v drtivé akci. Tohle ale níž v kapitole – Jak prohrát a přežít to bez Bohnic.

No, tak nahoře už jsme definovali esenciální dlouhotáhlé postuláty, takže jen pro shrnutí: horizont, horizont, horizont. Ale tohle tobě vysvětlovat nemusím, já vím… Ovšem i tak cítím jistou historicko-kritickou potřebu vnést do poměrně ustálených silničních pravidel prvek absolutní jistoty. Protože stát se to jednou může každému z nás… Tak tedy:

JAK PROHRÁT V DLOUHÉM TÁHLÉM

Těžké téma – jak prohrát v dlouhém táhlém a neskončit v Bohnicích. Úvodem jen lehká rekapitulace. Na silnici jde jenom o jedno, kdo je první nahoře, to jsi doufám už pochopil. Pokud ne, zvol zatím Pendolíno, sedni si k voknu a počítej stromy.

Takže jsi pod kopcem, za tebou dravec. Mrkni do zpětnýho, ale bacha – musíš přimhouřit voči, aby si toho nevšiml. Hlavou ani ťuk. Sjedeš kastli a hlavně šíři gum… do 245 milimetrů šíře dokážeš poměrně přesně odhadnout, kdo bude nahoře první. Nad 245 se nejspíš jedná o tuningového úchyla a s takovými nezávoď, přeci jen, je dobré přežít ve zdraví svůj první horizont.

Tak tedy, pokud vidíš šanci, musíš do toho jít. Pochop, tady nejde o rozhodnutí, to je prostě tvůj historický úkol – říká se tomu – deklasovat, zničit, zadupat. To ostatně už umíš, protože jsi četl horní kapitolu. Jenže co s tím, když tě začne natahovat. No, rada je jasná: samozřejmě řadíš i nadále bez pohnutí pravého ramene, a to, že drtíš své stoličky, můžou vnímat jenom tví spolujezdci. Na tváři máš ovšem úsměv č. 911.

A teď to hlavní. Když náhodou výjimečně dojde k tomu, že na něho nemáš, nikdy, rozuměj – NIKDY – to nemůže on zjistit dřív než ty. Máš abeesku, ne, tak se ji nauč používat. Navíc do kopce ti to brzdí slušně i bez, tak to zašlápni a dělej, že se ti třeba vysypal diferák. Tím ho vyřadíš ze hry. Boj skončil a ty nemusíš páchat harakiri. Počkej ale u krajnice tak půl hodinky, vydejchej tu krizi, a až pak se zvolna suň nahoru. Píšu zvolna, viděl jsi přece Duel, ne, tak by se ti mohlo jinak stát, že nahoře na tebe neočekávaně vybafne tvůj novej dobrej známej… a to pak amen s tebou.

P.S. Je mi jasné, že i přes horní varování to čtou i  plakáti, tak jen pro ně krátký dovětek: Být nahoře první znamená, být tam dřív. Někdy to zkus, je to opojný pocit. Pokud ovšem chceš zažít dlouhotáhlou nirvánu bez rychlostního limitu, musíš na dálnici do Německa. Cestovní zbrojní pas nepotřebuješ, postačí zbroják na auto. Teď už o tom víš všechno. Skoro. Tak až si uděláš papíry, přihlaš se.

Kupuji odznakovou sbírku s historickými logy Škoda a  pamětní minci, a… pak jsem uveden takříkajíc za plentu, do depozitáře. A právě tam nastává  ten pravý motoristický rajc – nerealizované projekty, nástřely na tisícovku, stopětku i  Favorita, dvoudveřový Superb coupé, no paráda.

No a nyní tedy zpráva o garážové perle: Škoda Octavia. Stojí v prodejně sousedící s muzeem. Přechod je to doslova z prehistorie do aktuální horké současnosti. Octavia je naživo krásná, nádherná. Nebývale jiskří, tohle člověk zná až teprve z prémiových končin. Vím, je to zásluhou talentovaného designéra, mistra Kabaně, no stojím v pozoru a uznale smekám – design je jedinečný a ční nad běžnou konkurenční produkcí jako maják.

Trhnu dveřmi a doslova se leknu velikosti vnitřního prostoru. Usadím se a první, co registruji je fantastická ergonomie. V porovnání se Superbem (kde si lehce zalamuji pravou holeň o hranu středového panelu) je Octavia „samozřejmé auto“.  Mezigeneračně se mi okamžitě nabídne pocit, že sedím opravdu v autě střední třídy, pocit jako v Mercedesu-C, který je snad o fous dokonce užší. Sedadla jsou báječná, pohltí mou postavu, obejmou a neskutečně hýčkají, tohle je též pocit, jaký člověk zažívá až ve třídě prémie. Šíře je i zásluhou dokonalého tvarování přístrojové desky až neskutečná, oproti Superbu je kabina vpředu pocitově vzdušnější, lépe padne do voka i do ruky, koneckonců do celého těla. Jsem doslova unesen a nešetřím chválou. Skutečně naměřených 147 cm ve vnitřní šíři pak tohle všechno potvrzuje.

No a pak materiály a celkové sladění přístrojové desky včetně výplně dveří: špičkové, špičkové, špičkové, nedá se to jinak vyjádřit. Textura a kvalita plastů je na vrcholné úrovni, sladění materiálů je příkladné a nedostižná je též  estetická úroveň všeho, na co se člověk podívá, čeho se člověk dotkne.  Ovládání klimatizace, kaplička, řadička, celkový styl kabiny, volant, dále výhled z vozu, no prostě absolutní třídní král beze ztráty jediné matičky.

Usadím se do jízdní pozice (měřím 188), vystoupím a jdu se podívat za sebe, za sedadlo, na místo pro nohy zadního pasažéra – vskutku místo pro krále.  Tak ještě otevřu kufr a dostanu poslední šlehu. Koukám do bezedné propasti,  kam se vejdou všechny motoristické sny.

Závěr – design karoserie o estetické patro nad třídní konkurencí. Kabina excelentní, prostorná a na první kontakt  přitažlivá. Materiály na špičkové  úrovni.

Otázka dne – Co pořídit, když chce člověk kombi z nižší střední třídy? Odpověď je jednoznačná, nesmlouvavá a nemá variantu: Octavii, Octavii, nebo… Octavii.

BRAVO ŠKODA

Je to kousek východně za Prahou, směrem na Poděbrady.  Špičkově zrestaurovaná zemědělská usedlost s obrovským dlážděným dvorem se vstupní branou jednak do Pensionu Lony,  jednak do objektu samotného muzea. Ten je ovšem stylově hlídán hlídkou VB, samozřejmě ve žlutobílém žigulovi.

Uvnitř nacházíme expozici asi čtyřiceti předrevolučních aut. Kluci se smějí mým zavhlým vočím, jenomže já stojím před červenou Škodou 1000 MBX, před tou Škodou, v níž jsem seděl naposledy před více jak čtyřiceti lety… normálně mi podklesla kolena.  Majitel muzea otevírá dveře auta, spouští postranní okénka a já zírám (bez B sloupku)  časoprostorem do svých junáckých let…

Otočím se a pozdrav na mně vyštěkne Oltcit, bože, tohle asi nepřežiju, vždyť já v oltcitovi najel desítky tisíc kilometrů. Dovnitř se dnes už ovšem, jak zjišťuji,  nevejdu, prostě nevejdu.  Tak alespoň pohladím volant a pod ním ty dva satelity, na které jsem byl před více jak čtvrt stoletím nekonečně pyšný.

Moskvič, polské fiaty, asi deset modelů žigulů, a škodovky tisícovky, stovky, stodesítky, stodvacítky, samozřejmě Š 110R coupe v barvě krve, do toho vebácká volha v kombi, dobové artefakty – tuzexové bony, pixla oleje od Mobilu, kterým jsem proléval hrdlo svých předrevolučních aut, solvina, pucvol, dobové lékárničky, plastikové koule na řadičky… no jako by to bylo všechno teprve včera.

Odjíždím spokojený, jednak z toho, že jsem byl v muzeu svého garážového mládí, jednak z toho, že tahle garážová etapa už je naštěstí za námi. Usadíme se s klukama v káře, zapnem pásy, naladíme Nickelback, klimačku na dvacet dva, kůže na židli zavrže,  na dvoře podhrábnem a tvrdě odpálíme do reality jako draci. Jo, nás nedostanou,  nás nikdy… nedostanou.

Vyraž do Kozovazů a nasaj tu nedávnou historii, historii, v níž byly garáže obehnány ostnatým drátem…

Tak především z pohledu estetiky jsou vyprofilované dva tradiční světy jezdců. Jedni cítí sedany, druzí cítí kombíky. Totiž přesně to, co intuitivně přitahuje skupinu sedan (tříprostorová karoserie) tak přesně tohle, ovšem v rovině karoserie dvouprostorové, přitahuje zase skupinu kombi.  Berme tedy na zřetel, že intuitivní výběr karoserie  je na hony vzdálen racionální úvaze o nákladových poměrech jednotlivých karosářských variant (to by se ostatně neprodal jediný sedan).  Náklonnost k onomu či druhému druhu karoserie je prvotně estetickou, vkusovou otázkou každého z nás.

Uživatelská přívětivost kombíků se koneckonců nekoncentruje pouze ke shora uvedeným dvěma krychlovým metrům,  dokonce si dovolím jemně kombi-kacířskou myšlénku, že totiž absolutní hodnota objemu zavazadlového prostoru  není u kombi to hlavní. Hlavní je – dokonalost při užívání kufru, a to i když se nejedná o zavazadla v plné náloži. Totiž je potřeba si uvědomit, že do sedanu se zavazadla spouští nevelkým otvorem shora a následně zasouvají,  zato do kombi se zavazadla vsunují otvorem velkým jak příslovečná vrata.  Trik navíc  spočívá v rovné podlaze kombíků, navazující na nákladovou hranu.  Samozřejmě, že při objemné bagáži je otevření druhého nákladového patra (prostor nad krycí roletou) u kombi jevem, při němž závistivě padají brady snad i řidičům autobusů…  A to si představme, že jsme ještě nesklopili u toho kombíka zadní sedadla.  Tehdy (je-li to potřeba) nabývají předznačené dva kubické metry vzduchu významu zásoby kyslíku v potápějící se ponorce…  Akcentuji však, že život s kombi je o bezkonkurenčním užívání prvního nákladového patra a především o emočním vztahu k dané karoserii.

Není potřeba se příliš rozepisovat  o specialitách, které zavazadlový prostor kombíka povyšují na salon –  jízdní asistenty, kontrolující podélný náklon karoserie, variabilní přepážky, speciální úchyty, oka, sítě,  místo pro psa apod. To vše je dobře zažít, neboť jen tehdy lze naplno uchopit svět combi.

A že je ten svět velmi inspirativní, to si ilustrujme na závěr.

V modernizované (Avantgarde či Sport AMG) verzi,   na vzduchu, na novém třílitrovém šestiválcovém benzínovém biturbu (333 koní),  na pohonu 4×4, s aktivními ortopedickými ventilovanými sedadly a s takřka nekonečným množstvím bezpečnostních asistentů  jde pravděpodobně o nejlepší auto této planety pro komplexní každodenní, dálkové i dovolenkové užití. Jistě, Mercedes-Benz E-Klasse, tím je řečeno vše.

Kombi, krásná auta. Tedy – některá…

Pozn. aut.: Velkorysý fotozdroj – AUTO.CZ