• Vánoce na Sicílii (2016)

  Publikováno: 29. 12. 2006

  Dovolená jsem tomu přestal říkat, když se těch čtrnáct dní protáhlo na dva roky. A já ztratil přízvuk. Kdoví, ještě další dva roky a budou pro mě taky „Rodina“. I když o tom silně pochybuju. V černých lakýrkách se ležérně sunu přes zlomyslný kostky směrem k černýmu Quattroporte. Trojzubec se leskne do dusné noce a hořící smyslné křivky ukazují, že starý conduttore si dal práci s leštěním. Rozhlédnu se ledabyle po ulici a rychle nastoupím dozadu.

  „Nikdo tě neviděl?!“ Otočí se ke mně ze sedadla spolujezdce Synek. Kdybych mu tak řekl nahlas, zastřelí mě. Ale je to fakt. I když už dosáh na třicítku a je starší než já, pozice v Rodině mu nikterak nepomohla dospět. Nevím jakou dohodu uzavřel podnik jeho táty s novými pány ostrova, ale právě proto jsem s nima. A mají zbraně. „Klid, teď už je to jedno…“ zastává se mě conduttore od volantu. Byl první, koho jsem z Rodiny potkal. Kéž by byl i poslední. „Týhle akci velím já.“ Zaprská Synek a očima hledá podporu u gorily sedící vedle mne. Ještě sjede pohledem mě, snad aby se ujistil, že moje figura zůstala stejně neškodná jako vždycky a otočí se zpátky dopředu.

  „Jedem!“ planoucí žralok se znakem Tridentu na čumáku se rozjede skrz klikaté uličky. Občas potkáváme hlídky, ale ignorují nás. Stejně jako předchozí dva roky. Jestli existuje manželství z rozumu, tak tohle je manželství ze strachu. Ostatně něco podobného funguje i mezi Rodinnou a mnou. Oni mi poskytli úkryt v době, kdy životnost západního turisty na ostrově se blížila třem hodinám. Já jim spojení přes oceán a legitimitu odboje pro případ, že se na nás usměje štěstí. To by mohlo být právě teď. Conduttoreho a pár dalších jsem táhnul na pláž už dvakrát zbytečně. Jenže už pátý den nejde elektřina. Páni ostrova nás krmí pohádkama o opravách. Já říkám, že grafitové bombardování je sviňa. Vojáci omotaní v hadrech smrdí ještě víc než obyčejně a celá Sicílie se noří do tmy.

  Quattroporte zastaví až na písku. Všichni vystoupíme a necháváme si mořem omývat nejdražší křusky, který jsou na ostrově k mání. Synek si zapálí cigáro. V duchu určitě lituje, že nezůstal v teple ve sklípku. Mohl se nalejvat se svýma přitakávačema. Za patnáct minut vidíme párkrát těsně pod hladinou delfíny se stříbrnýma válcema na hřbetě. Nic víc. Zavřu oči a představuju si, jak písek skřípe pod těžkými kovovými pásy. Vytrhne mě ze snění ruka, která mi sevře rameno „Tak co?“ Synek mi funí do ucha „Kamarádi nepřijeli?“

  Mám sucho v krku. S každým dalším planým poplachem moje cena pro Rodinu klesá. Vidím to i ve smutných očích conduttoreho. V duchu sestavuju diplomatickou odpověď, když tu náhle zahřmí dvakrát rychle po sobě a na obloze se vynoří dva stíny. Jeden mizí směrem k přístavu a druhý nad našimi hlavami zažehne nejdivočejší novoroční ohňostroj, co jsem kdy viděl. Všechny petardy míří k loni dokončené dominantě ostrova. Na útesu se tyčí věž jejíž vrchol připomíná foukanou vánoční ozdobu, co se někdy dává na špičku stromku. Vánoční ozdoba se rozletí v tisíce hořících střepů a uši nám zacpe strašná rána. V dálce je slyšet dunění z přístavu.

  Je to tady. Všichni sáhnou pod černé kabáty a chystají si samopaly. I já dostal podobně krásný model. Kam se hrabou kalašnikovy, které vídám denně v ulicích. Konečně, konečně…letí mi hlavou a mozek jako by mi zpomalil. Zdálky slyším skřípot kovu o mokrý písek. „Dělej, překladači!“ Synkova drsná ruka mě strčí tak silně dopředu, že spadnu do přílivu na kolena.

  Po celé šířce pláže se vynořují na břeh pevnosti a mezi nimi stíny hovořící tak povědomou řečí. Mozek i tělo mě zradilo a tak klečím v mořské pěně a snažím se přeřvat příboj jediným slovem, které mi uvízlo v hlavě „Svoboda! Svoboda! Svoboda!“

Cadillac CTS 2008 oficiálně Má GM příliš mnoho značek?