O pár minut později už jedu, opravdu v BMW i8, po Místecké směrem domů a zkouším nabootovat svůj vnitřní systém, který neustále není schopen začít fungovat kvůli  zpracovávání množství vjemů v kabině… No nic, je třeba se restartovat v režimu El Mariachiho – týpka, bohéma, kterej sám se svým automobilovým nástrojem proplouvá světem…a  v tomto nouzovém a dávno zapomenutém režimu si tak říkám, že ještě není tak úplně zima a přede mnou je celý víkend a že už jsem se chtěl hodně dlouho podívat někam, kde je svět silnic ještě celkem v pořádku.

A jakobych se pomalu měnil v čerta, drápem vyťukávám na navigaci nesrozumitelné slovo „Transfagarassan“ a pravá noha se mění v kopyto, které umí s plynem jen jedinou polohu – plnej, nebo nic!

Faktem je, že byť je za mými zády jen tříhrnek, tak má stosedmdesát koní a do toho mu ještě tvrdí tah elektromotor, takže odpovědí na přidání plynu je odpich jako na gumovém laně. Na dálničním limitu jsem během pár vteřin a letím směrem na slovenskou dálnici a dále na Bratislavu, Szeged, Sibiu.  Jedu celou noc, ale v Rumunsku už podstatně volněji. Ne že bych se cítil unavený, ale rumunský provoz je rumunský provoz a koňské povozy asi nemusí mít povinné osvětlení, které by pomohlo adaptivním LED světlům je vyhledat, jak se motají z jednoho kraje cesty na druhý… Na spaní není čas, jedu dál, hlava nehlava, pozítří už isněhuláka musím vrátit a je třá si užít každou minutu.

Ráno je auto čilejší, než moje hlava a já se neohrabaně proplétám probírajícím se  provozem na cestě k transfagarašské „dálnici“. BMW i8 je totiž placka a je fakt super se motat mezi rumunskými, moldavskými, tureckými a dalšími kamióny a vidět z nich tak maximálně spodní polovinu kol. Jenže hybrid se tady předvádí v tom nejlepším světle – při předjíždění napere všechnu dostupnou energii do raketového startu a při jízdě mezi dvěma tiráky šetří a dobíjí, jak jen to jde. Začíná se mi to líbit!

Zátah motorů je podbarven zvláštním zvukovým projevem, který připomíná mix lehce nachlazeného šestihrnku a vysavače. Při plném startu se auto jakoby zaboří do zadních kol a poskytuje jim tak trakci, která by jinak byla na zdejších silnicích limitujícím faktorem, naopak při plných brzdách se auto zase opírá bez náznaku odlehčení zádě do předních závěsů a dovoluje řidiči pocítit výhody supersportovní koncepce. Je možné (a místy i žádoucí) brzdit ještě i při započatém zatáčení, stejně tak je možné hned po uvolnění brzdového pedálu šlápnout na plyn, neboť auto se opře do zadních kol a nekompromisně vystartuje k další zatáčce s lehkým náznakem veselé rozevlátosti zádě. Je to jízda tak akorát dobrá na trénink a sehrání se s tímto vozem z budoucnosti, protože přede mnou už se začíná odvíjet jedna z nejúžasnějších silnic na světě – Transfagarassan higway. Plná serpentýn a zatáček a zároveň provozu prostá, jako by tu byla postavená jen pro nadšence, kteří si potřebují najít tu svou silnici a blbnout na ní od rána do večera…  Nepotřebuju žádnou vstupenku jako na ring, objednávat se měsíce dopředu a doufat, že nebude na trati motorkářský sraz, prostě tu jen přijedu, nadechnu se a jedu na to! Zatáčku za zatáčkou, rovinku za rovinku se El Mariachi ve placaté raketě snaží ztrestat silnici v Rumunských horách za to, že je tak klikatá, a ohoblovat pneumatiky až na dráty, nedat si ujít ani jediný metr tohoto zázraku hluboko v Rumunském vnitrozemí, na silnici z minulosti, ve voze z budoucnosti, když obojí bude ostatním  ještě pár let stanovovat měřítka… Tam a zpátky a zase znova, není tu nikdo, kdo by mně odtud vyháněl s tím, že se tu nesmí jezdit jen tak bezdůvodně, prostě petrol-elektro-headův ráj.

Je už ale docela pozdě, tma tady přichází hodně rychle a je třeba se začít přesunovat zpět, čeká mě přes tisíc kilometrů k domovu. Směr Arad, za ním na maďarskou dálnici a v mírném nočním provozu svižně k domovu. Takto prolétávám Maďarsko a další den odpoledne jsem už pomalu před Starými Hamry. Dávám si ještě těch pár zatáček nad Šancemi, ale domů se mi nechce, tak ještě pokračuju, valím známými cestami na Jeseníky a vyjíždím na Červenohorské sedlo, cestu zpět si trochu komplikuji zajížďkou na Ecce Homo ve Šternberku a pořád nemám dost… Všechno ale jednou musí skončit, je ráno a já jedu už celkem hodně mírným tempem do saloonu BMW a myslím na to, jak vysvětlit, že gumy jsou sjeté jak Lenny Krawitz na turné a na počitadle kilometrů teď svítí číslo mého telefonu…

Prodejce už přichází a nějak záhadně se usmívá…že by…

„Ale samozřejmě, že něco náhradního tady máme, pane Mariachi, co takhle stočtrnáctku déčko, zrovna tu mám v šuplíku klíčky!“