Abych trochu odbočil: Drift samotný je obecně svázán s pohonem zadních, nebo všech kol, kdy auto jede s kontrolovaným a chtěným protáčením kol. Osobně jsem o driftu poprvé četl jako kluk a to u techniky jízdy na motorce, na závodní motorce, kdy se jezdec soustředí na vedení předního kola a zadní nechá protáčet.  Tedy u předokolek to není až tak moc na pořadu dne, neboť tam se zadní kola mohou tak jedině smýkat. Nicméně i  pro odhození zádě u předokolky se vžilo toto označení a filosofovat nad jeho původem už se mi déle nechce, kdo ví, nechť doplní.

Já jsem tedy tím šťastným nešťastníkem uprostřed betonové plochy bez překážek, za volantem vozu, se kterým instruktor před pár vteřinami předváděl tak pěkné osmičky, vlnky, nebo prosmýknutí mezi kužely, až jsem i já nabyl dojem, že to bude hračka.

Ne, není to hračka.

Auto jede rovně tak, jako každé jiné, ale po zatočení se zadní část celkem brzy utrhne a začne zbytek auta předjíždět. Ne, není to jako „na ručku“, pokud se toto rozhození provede ručkou, tak impuls k rozhození zádě po uvolnění ručky pomine, a auto má tendenci se srovnat, ale tady se zadek utrhne a pokud řidič nezareaguje včas, dostane zadek takovou rychlost, že auto bleskově přetočí.

Fajn, tak znovu, rozjezd, dvojka, pomalu zatočit a… OK, tak ještě jednou, teď už vím, že před samotným hozením zadkem začne zadek tak trochu vibrovat a to je ta chvíle, kdy je nutné být v klidu, nepřidávat, nebrzdit, neubírat plyn a netočit s volantem, ale být připraven na rychlé kontra. Chytám to jen tak tak, ale jakmile je zadek vedle mě, vím co a jak, lehce plyn a pomocí volantu a plynu držím první, celkem pěkný, oblouček. Auto se ale nakonec srovnává a je mi jasné, že překmitne na druhou stranu, tohle už znám, to blbnutí s x auty na letišti v zimě mě něco naučilo, takže to podchytávám  a ve své ješitnosti mířím bokem mezi kužely.

Poté, co jeden kužel donesu od plotu a druhý vydoluju zpod auta, zkouším to zase a znovu. Je to opravdu jiné, než s autem, které má všechna kola stejná, třeba na sněhu. Tam je prostě adheze narušena jen chvilkově, jen tím impulsem – ruční brzdou, volantem, rychlostí v zatáčce, ale tady je adheze vpředu dejme tomu 100%,  a  vzadu tak 20% a to neustále a pořád. Naučit se ovládat tohle, vyžaduje hodiny tréninku, a samozřejmě taky hromadu zničených obručí, které nejsou zrovna levnou záležitostí…

Po pár minutách tréninku a sem-tam podařených pasáží, už si s autem celkem rozumím a zkouším znovu kuželky. Povedlo se! Projel jsem bokem mezi nimi, neškrtnul, a ještě se mi auto podařilo přehodit zleva do prava bez přetočení. Paráda!  Zvykám si na ten okamžik, kdy se záď utrhne a teď už jej záměrně přivolávám rychlejším pohybem volantu, překmitnutí na druhou stranu pak přidáním plynu, ale je fakt, že proti instruktorovi jsem pořád jen bažant, daří se mi sice, ale i tak hromada pokusů končí „ksichtem dozadu“ a obláčkem kouře z protestujících předních pneumatik.

Usmívám se, jako předškolák nad krabicí Lega, účel je splněn. Je mi jasné, že tady se to na diskusích hemží driftery, kteří by klidně obdriftovali Severní smyčku v kuse kolem dokola a dvakrát po sobě, ale za sebe říkám, že nebýt ty obruče tak drahé, byla by to super zábava na večer. Ostatně vedení auta v driftu, v kontrolovaném smyku, či prokluzu kol, je jedním z vrcholů řidičského umění a i takovéto krátké přičichnutí mi stačí k tomu, abych před lidmi, kteří své vozy takto vodí třeba při rallye, nebo při drift challenge, smekl i svoje vlasy.