• Den jako každý jiný…

  Publikováno: 18. 2. 2009

  Den jako každý jiný, dokončovací pracovní povinnosti volají. Je odpoledne vycházím z domu a hledám mezi bílými homolemi auto. Polobotky mizí v rozbředlé bílohnědé kaši, sníh se mi dere nohavicemi nad kotníky. Ruce zmrzlý, pečlivě shazuji sníh okolo rámu dveří a otevírám. Na sedadlo řidiče padne kýbl sněhu. Nechápu.

  Sedám dovnitř, žhavim. Detonace. Diesel power budí sousedy na sociálních dávkách. Sytičových jedenácet drží motor při životě s elegancí Tranzitu a pomalu se uklidňuje. Zapínám topení, vyhřívání, vyndavám koštátko, škrabku, a jdu si opět naplnit nohavice. Sníh jde dolu špatně, všude zůstávají krusty ledu. Vzdávám to, očišťuji boční okna a světla. Boty promočeny, oklepávám a sedám zpět do auta.

  Zima venku, zima uvnitř, ještě netopí… zacvakávám ztuhlou rychlost a pomalu vyrážim. Stahuji okno a pouštím topení naplno. Parkovišťová bílohnědá kaše se mění na černočernou. Pomalu zahřívám motor a řítím se kolem supermarketu čtyřicítkou. V mžiku mám na zádi nalepeny již ohřáté soukmenovce. Jeden mě předjíždí zbytek nervózně vykukuje. V první zatáčce se uvolňují zbytky sněhu ze střechy a padají mi bočním oknem na nohu, kde se tříští na milion nesebratelných kousků. Zavírám okno.

  Projíždím kruhový objezd a připojuji se na průtah městem, zvyšuji rychlost na povolených 80.

  Do kufru se mi blíží červený Magnum a zdraví mě svými tisíci watty megavýkonu v předních bi-xenonech. Zvyšuji na 90 a mám minimálně deset vteřin klid. Známý kosočtverec mi opět líže zadní okno. Ignoruji a během několika set metrů plánovaně sjíždim z průtahu. Trefuji první armádní výkop pravým kolem. V zrcátku se nic zamnou nesype, pokračuji v jízdě.

  Něco cvaká, iritující zvuk analyzuji z předoprava. Otvírám přihrádku a vyhazuji drnčící plastovou škrabku a spindl na cd. Ticho.

  Vyřizuji co potřebuji a mám volno. Nechce se mi domů, pojedem holku protáhnout. Napadá mě nejbližší výpadovka z města, pořádný dlouhý táhlý na prokrvení.

  Motor už má celkem teplotu, láduji kvalty a letím vstříc nekonečnému kopci. Mokrá vozovka varuje, hlídám si zatáčky. Konkurence žádná, nikdo mě nehoní, jedu pro radost ale bezpečně. V půli kopce potkávám červeného kolegu s dvacetitunovým nákladem. Míjím ho rozdílem třídy. Běhěm minuty jsem nahoře a sjíždím mimo ošetřenou vozovku. Chytám dalších pět výkopů všemi koly rovnoměrně. Rezerva je zatím ušetřena.

  Mokrá vozovka je ta tam, začíná opět hnědočerná břečka. Potkávám v protisměru pěknou blondýnku ze stejné stáje. Mávám. Slečna čumí, nechápe. Nevadí.

  Dojíždim stříbrné SantaFe poskakující za Favoritem. Chci je střihnout ale rozmýšlím, je to přehledné ale úzké. Uplyne pár zatáček, opět rovina. SantaFe vybočuje utřít Favorita. Vydávám se za ním. Umělec předemnou najíždí levou částí auta do nahrnuté bariéry od pluhu. Zvedá se černá tsunami a mohutně dopadá na moje auto. Prudce brzdím, nic nevidim, stírám metrák kaše z okna a vracím se za Favorita. Humus.

  Po párset metrech SantaFe parkuje po levici. Kleju.

  Mizí i Favorit, kaši jsem dostatečně rozpatlal po celé ploše okna, cesta volná. Trefuji nepočítatelné množství děr, z přihrádky mi vypadávají sluneční brýle a padají pod nohy do předem připraveného rozmočeného hnoje.

  Vymýšlím kam se vydám, odbočuji na silnici šesté třídy bez chemického posypu. Povrch obstojný, uježděná vrstva čistého sněhu. Nikde nikdo, šlapu na plyn. Zuřivě na mě bliká ASR, zamnou bílá tma. Zkoušim stabilitu, sníh se zdá nezrádný. Testuji první zatáčku, auto drží a nemá tendence klouzat. Rozhled dobrý, cesta pěkná, přidávám do plných. Loeb se ztrácí ve zpětnym. Vjíždim do další zatáčky, do nohy mě kope ABS, lehkým levobokem vykružuji zatáčku, ESP rychle srovnává do neutrální polohy, podřazuji za tři, dávám nohu na podlahu, protiprokluz i stabilizační systém jede na výbornou. Svítí na mě půl přístrojovky.

  Po pravici vidím malé parkovišťátko, zapadávám 20cm do sněhu a vystupuji s již vysušenými botami do závěje.

  Zjišťuji katastrofální stav karoserie pokryté bahnem až k zadním dvěřím. Světla prakticky nejdou vidět. Bahnitá voda zmrzla. Díky. O malé vylepšení se snažim naházením sněhu alespoň na okna a kapotu. Očištuji škrabkou světla. Nemám rád Hyundai.

  Zmrzlý a opět promočený až ke kolenům jdu do tepla. Jen s obtížemi vyjíždím zpět na cestu necestu. Podvozek vláčim po zemi, stav komunikace se zhoršuje. Cesta končí půlmetrovou bariérou. Vyjetá točna naznačuje konec snahy silničářů. Zajedu si na „kruháči“ dvě tři kolečka, bohužel elektronika toho moc nedovolí, takže víceméně kroužím jak tramvaj a jedu zpět.

  Dávám si poslední erzetu, pečlivě sleduji kolem stojící stromy abych s některým nepokecal. Auto až trapně drží, cestu si ale užívám a vesele chrochtám krajinou.

  V protisměru potkávám Loeba. Opravuje.

  Mizím ze sněhového království a vracím se na klikaté silničky rozpatlané solí. Chytám posledních pár… set děr a přemýšlím jestli nebudu muset na jaře vyměnit přední ramena a tlumiče.

  Vracím se na hlavní tah a jedu domů. Na průtahu městem opět potkávám oblíbené kamiony v předjížděcím manévru. Po dvouminutové akci jsem dostatečně znechucen a dostatečně dohnojen od zvířené solné směsi na silnici. Roztírám vodu, bahno, sníh, písek a sůl na okně, odbočuji, míjím supermarket, vjíždím na dvůr, parkuji.

  Vylézám, zamykám, ani se na tu zkázu neohlížím…. Tak zas zítra.

Příběh z 44th MFF Karlovy Vary Ideální vůz do města