• Citroën C5 3.0 HDI V6

  Publikováno: 20. 12. 2009

  Prázdnou halou servisu se ozývalo jemné mechanické bručení dieselového šestiválce, tu a tam přerušené tichým zabzučením nějakého hydraulického členu nebo čerpadla. V denním provozu to jsou nepostřehnutelné zvuky, ale v téměř hmatatelném tichu liduprázdné dílny to byla bezmála Dvořákova devátá symfonie „Z Nového světa“… Tedy její druhá věta, neuvěřitelné, krásné Largo..

   

  Obcházel jsem černý Citroën ze všech stran a pečlivě se díval na důvěrně známé křivky.. I v tmavé barvě je C5 nesmírně mohutná a přední kapota budí dojem, že se tam musí vejít snad i nějaký desetiválec. Je jen jediné auto v této třídě, které dokáže budit podobný dojem, a tím je Mondeo.. všichni ostatní vypadají jako o půl třídy menší.

  

  Pohled z očí do očí

   

  Stála tam s rozsvícenými xenonovými světly na ohromných devatenáctipalcových kolech, sebejistá.. Byla čerstvě umytá a po kapotě stékaly kapky vody, které jsem rukou lehce otřel ze zadního víka zavazadlového prostoru. To co mám na designu C5 snad vůbec nejraději je tvar zadního konkávního okna… Je krásné a ještě navíc i funkční, navrženo tak, aby byla pomocí dvou protiběžných turbulentních proudů odstraněna voda při dešti.. Díky svému „zakrojení“ do karoserie navíc přidává cenné centimetry k velikosti vstupu do zavazadlového prostoru a sedanu tak dodává trochu více praktičnosti, než bývá u této kategorie zvykem.

   

  

  Designový majstrštyk Citroënu

   

  Otevírám zadní dveře a na polokožená béžová sedadla putuje můj antracitový kabát. Dveře tlumeně dosednou, bez nějakých doprovodných vibrací a pazvuků zámkového mechanismu a za chvíli stejně tiše zapadnou do rámů i dveře u řidiče. Sedím za volantem a vstřebávám své dojmy.

   

  Interiérový svět C5 je především úplně jiný, než u kteréhokoliv konkurenta. V tom dobrém a, žel, i v tom horším smyslu slova. To první, co vás asi napadne, to je jakási neuspořádanost.. C5 není uvnitř příliš harmonická, je spíše velice technická a avantgardní – tedy taková, jako je celý duch značky.. To je sice na jednu stranu dobře, protože tomu velí tradice (pochopí jen uživatelé modelů jako je XM nebo CX) ale konstruktéři se tak usilovně snažili o originalitu, až jim pro stromy unikl les.. Ergonomie interiéru, alespoň jeho podstatné části, je tedy až na druhém místě. A nebo na třetím? 😉

  

  Avantagrda Made by Citroën. Ovšem elegantní a trochu nepraktická

   

   

  Jinak je ale C5 sestavena s až nefrancouzským puntičkářstvím, všechno (opravdu všechno) bezvadně lícuje, nikde nic nevrže a kvalita většiny materiálů je bez nadsázky skutečně prémiová. Ještě před pár lety bych třeba za volantem předchozího modelu C5 ani omylem neuvěřil, že se Citroën kvalitou interiéru ve střední třídě téměř vyrovná Audi a ve srovnání třeba s Passatem na tom bude (cože?) dokonce lépe. Nicméně je tomu tak a i když vím, že s tím ne každý bude chtít souhlasit, doporučím jen osobní zkušenost nezatíženou předsudky. Ostatně v Roadlooku to velmi výmluvně uvedl i pan Libor Zezulka tady na Auto.cz – interiér C5 je kvalitou a materiály výletem do prémiových vod. Ergonomie ovládání jej ale sráží zpět mezi producenty mainstreamu.

  

  Sedadla jsou fantastická. Rezervy jsou u hlavových opěrek.

   

  Dojem zásadním způsobem napravují špičková elektricky nastavitelná sedadla se samostatně polohovatelnou horní částí opěráku, slušným bočním vedením a v této verzi také se standardně dodávanou masážní funkcí v oblasti dolní poloviny zad.

   

  Smutným a degradujícím prvkem je nízko vysouvatelná opěrka hlavy předních sedadel, která je v nižších verzích naopak výborná – mnohem větší, lépe polohovatelná a především blíže k hlavám řidiče a spolujezdce. Ve whiplash testech Auro-NCAP je uveden nepříliš slavný výsledek zadního nárazu právě u této opěrky.. přestože jsem tomu dlouho nechtěl věřit, musí to být pravda. Na kvality auta jako celku to má dopad naprosto minimální, ale C5 je tak povedená, že každé podobné klopýtnutí opravdu zamrzí.

  

  Místa vzadu je dost. Zejména šířka interiéru je velmi dobrá.

   

   

  Zatímco si nastavuji optimální polohu za volantem a seřizuji zpětná zrcátka, ukládám vše jedním tlačítkem do paměti (zapsána je i volba teploty a preferovaných výdechů klimatizace).

   

  Přepínám barvu velkého centrálního displeje z nachové na kovově titanovou a vypínám rádio. V autě za trojitým těsněním dveří, laminátovanými okny a pečlivě utěsněnými podběhy panuje hrobové ticho. Třílitrový naftový šestiválec je spíše jen tušen, o čemž mě přesvědčí pohled na drobnou červenou ručku otáčkoměru na vnějším okruží. Ani s rukama na volantu a nohou lehce na pedálech nejsou znát jakékoliv vibrace.. O tomhle si, dámy a pánové, všichni ostatní nejen s dieselovými čtyřválci mohou tak leda nechat zdát.. Akustika na palubě C5 nesnese srovnání. Ale o tom se více rozepíšu níže.

  

  Sportovní mód převodovky a odpružení.. No, sportovní... 😉

   

  Zapínám si bezpečnostní pás (jde velmi lehce) a s pravou nohou na brzdě posunuji volič automatické šestirychlostní převodovky do polohy D. Krátce se posunkem rozloučím s majitelem dealerství a vyjíždím ven, do tmy pátečního listopadového večera. Hned za branou mi přijde vhod funkce bočního osvětlení (až 105°), které velmi dobře svítí do zatáčky. Při jízdě pak přijde ke slovu systém dynamického natáčení světlometů – ovšem, vynález Citroënu (rok 1968, model DS).

   

  Rozjezd je velmi uvolněný a kultivovaný a s přibývající rychlostí si začínám uvědomovat, že je C5 poháněna spalovacím motorem a ne elektromotorem. Projev je ale za jakýchkoliv okolností velmi dobře utlumen a motor se začíná více ozývat až v rychlostech, které začínají číslicí „2″.

   

   Zvolna se proplétám okrajem Poděbrad a za chvíli najíždím na hradeckou dálnici směr Praha. Volím postupně trochu ostřejší tempo, ale vzhledem k provozu a zbytku zodpovědnosti zůstávám s krátkými „trestnými“ výjimkami víceméně v limitech vyhlášky o silničním provozu. Je tma a každé xenony za mnou mohou patřit autu s modrými diodovými majáky… Doma jsem přesto velmi rychle a opatrně parkuji vedle vystouplého obrubníku. Nechci poškodit ohromná a také velmi drahá devatenáctipalcová kola a tak posunu volit zpětných zrcátek vpravo a pravé vnější zpětné zrcátko se automaticky nastaví tak, abych viděl zadní kolo. Parkování na milimetry přesně k chodníku ještě nikdy nebylo lehčí.. Ještě chvíli sedím a s vypnutým motorem poslouchám tichounké elektronické zvuky armády počítačů pod palubní deskou.

  

  Je libo masáž? Jistě, stačí na to jedno tlačítko.

   

   

  Dveře dopadnou, tiše cvakne zámek, zrcátka se sklopí ke dveřím a druhým stiskem klíčku aktivuji dvojité zamykání. C5 tiše usnula, čeká jí výlet do východních Čech za ženou a tchánem.. okolí je plné prázdných cest a hradecká dálnice je rovná a přehledná 😉

   

  Pohledem z balkonu ještě chvíli upřímně obdivuji krásnou černou Cépětku a nejsem sám.. Sousedka s A4 parkuje hned vedle a dvakrát „mou“ C5 obešla.. pod lampou se tak krásně leskne… Pohled z perspektivy navíc odhalí, o kolik je C5 vetší, než A4.

  

  C5 je nejen krásná, je také veeelká

   

   

  C5 na silnici, aneb Fantomasova nová hračka

   

  V sobotu odpoledne sedám do C5 a proplétám se nepříjemně ucpanou Prahou. Šestiválcový černý Citroën s velikými koly a dvěma chromovanými koncovkami výfuku za bílého dne působí trochu magneticky a pohledy mnoha kolegů řidičů zvědavě těkají po karoserii. Přestože je C5 s tímto motorem celkem těžká (asi 1720 kg) je to stále ještě méně, než třeba taková A6 se stejným motorem (cca o 65 kg). A4 s třílitrovým TDI a s automatem je cca o 30 kg lehčí… S výjimkou potřeby razantního zrychlení z úplného klidu je tedy C5 s tímto motorem jaksi… lehkonohá.

  Třílitrová C5 na pokyny pravého pedálu reaguje překvapivě ochotně a doslova vystřelí vpřed za jemného zamručení někde v dáli pod kapotou.

   

  Dostávám se na okraj Prahy a od Černého Mostu najíždím na dálniční přivaděč k D11. Kdo to tam zná tak ví, že je tam dlouhá táhlá levotočivá zatáčka, která je ale inteligentně naklopená, takže je odstředivá síla při rychlém průjezdu těch několika stovek metrům účinně potlačena.

  Tlačítko „sport“ se symbolem tlumiče před voličem převodovky (musím jej dát do uvozovek, protože skutečný efekt není v nějaké sportovní tvrdosti, spíš v potlačení náklonů karoserie a ponořování přídě při deceleraci) už jemně svítí a režim samotné převodovky už upravuje jiné tlačítko s výmluvným písmenem „S“.

  

  K silnému motoru patří automat

   

  C5 letí výrazně nepředpisovou rychlostí a já si dávám pozor, abych neohrozil pomalejšího řidiče v pravém jízdním pruhu. Ještě než jsem sjížděl, drželo se mě nějaké jiné auto, ale to už se dávno ztratilo v dálce. Navíc nemám mnoho času dívat se do zrcátek, protože jemně tlačím na plynový pedál a zkouším, co si mohu dovolit.

  Cítím, že mě odstředivá síle tlačí do boku sedačky, kde mě podrží boční vedení a ruce na volantu. Přichází takový pocit, že víc už to asi nepůjde, jenže gumy nejsou nijak slyšet (R19/245/40) a C5 neprotestuje. Tlačím tedy plynový pedál více k podlaze a na místo toho, aby se dostavila nějaká počínající nedotáčivost, kola se zahryznou do asfaltu a C5 poslušně drží stopu. Motor ve sportovním modu temně mručí někde mezi třemi a čtyřmi tisíci a má C5 se už mírně šílenou rychlostí napojuje na dálnici.

   

  Dávám si dobrý pozor, abych nezkřížil cestu zodpovědnějším řidičům, ale sobotně odpolední D11 je téměř prázdná. Přesto během pár okamžiků dostihnu jiné auto, které jede předpisovou stotřicítkou a skoro ho sfouknu ze silnice.

   

  Zvolním na legální limit, aktivuji tempomat na levé straně podivného volantu a poklidným tempem dojíždím až k Benzině, kde beru plnou nádrž Vervy Diesel s 60ti cetany. Zatímco se plní hrdlo sedmdesátilitrové nádrže (každá legrace něco stojí 🙂 ), okukuje černou Cépětku na krásných kolech kluk i s jeho tátou, co vedle tankují Superba. Oběma se líbí, s tatínkem si vyměníme úsměvy a ten také uznale kývne hlavou směrem k C5.

  

  Pohled zpět

   

  Začíná se zvolna smrákat a tak vyjíždím z od Benziny volně předpisovým tempem. Na otáčkoměru při sto třiceti odečítám cca necelých 2.200 otáček a pohled do aktuální spotřeby prozradí cifru mezi 7,4 – 7,6 l/100 km. V této rychlosti je v autě naprosté ticho, které přerušuje jen tu a tam slabé hučení širokých pneumatik na nekvalitních panelech D11. Ticho vládne i v rychlosti o padesát kilometrů vyšší, kdy na otáčkoměru odečítám rovné 3.000 otáček a spotřebu překvapivých necelých 9 l/100 km.

   

  Vjíždím na rovný úsek dálnice, který je krásně hladký a bez spár mezi betonovými panely. Ticho předpisové rychlosti je fantastické, stejně jako pohodlí a skálopevná jistota jízdy. Pohled do zpětného zrcátka prozradí téměř prázdnou dálnici, v dáli jen pár obrysových světel…

  

  L´amour pour toujours

   

  Rychlost s pedálem na podlaze roste velmi razantně tak do dvou stovek, pak už je to volnější a C5 po chvíli přemlouvání dosahuje své rychlostní hranice. Ta je stejná, jako v případě jiných podobných motorů, nebo v případě elektronicky omezených a ještě silnějších prémiových střel. V této rychlosti už o tichu nemůže být řeč, motor sice příliš neobtěžuje a jeho baryton je dobře maskovaný, co už ale slyšet je, to jsou kola s enormní šířkou 245 a svist větru okolo karoserie. I při této rychlosti by šlo mluvit se spolujezdcem nebo poslouchat rádio, otázkou je, jak moc by se na nějakou hlubší konverzaci dalo soustředit, protože za každou sekundu ujedu nějakých 70 metrů. Jakákoliv chyba je tedy fatální a na Olšany bych dorazil už jako zpopelněný v malé, úhledné a velmi těžké kovové urně 😉

  

  Věřte tomu, že je tahle C5 pekelně rychlá

   

   

  Sjíždím směrem na Hradec a volným tempem se nechávám unášet jeho širokými a rovnými cestami. Tohle je pro C5 3.0 HDI to pravé. Umí jet neuvěřitelně rychle, ale není to nějaká prvoplánová stíhačka, mnohem více si člověk vychutná plavbu krajinou s občasným přišlápnutím pedálu k zemi s intenzivním pocitem akcelerace.

   

  Na výjezdu z Hradce směr Vysoké Mýto mě na světlech dojíždí starší BMW3 a v něm dva mladí kluci. Řidič hypnotizuje semafor a spolujezdec dává pozor, jestli se chytím. Netuším, s čím jedou, ale neztratím nic víc, než pár sekund uražené ješitnosti. Motor i převodovka jsou do eSka. Musím počítat s tím, že jedu s automatem, takže jestli chci vystartovat „na tři“, musím sešlápnout pedál někde u „dvojky“. Moc se mi to nepovedlo a zůstávám zpočátku trochu pozadu, C5 ale drtivě zrychluje a za chvíli už BMW míjím a mířím k první zatáčce, která se ztrácí v lese.. Cesta je rovná, hladká a přehledná a mám dost času přemýšlet, k čemu taková motorizace vlastně je.

  

  Místa je tam dost snad i na ten desetiválec 🙂

   

  Zvolním a nechávám se předjet, užívám si při tom komfort a obě eSka už jsou dávno vypnutá. Řízení je téměř netečné k dění na silnici a třebaže je velmi přesné, postrádá mechanickou jistotu Audi. Měl jsem trochu obavy, jestli nebudu mít plné ruce práce se 450 Nm pouze na jedné nápravě, ale ta obava byla zbytečná. Při každém výjezdu ze zatáčky pod plynem, při každém razantním zrychlení se žádné tahání za volant neprojevovalo. Tady je potřeba vyseknout konstruktérům podvozku hlubokou poklonu. Přední nápravu z lehkých slitin s dvojitými lichoběžníkovými rameny s oddělenou těhlicí používá až nová A4 a samozřejmě A6, k tomu navíc Alfa 159… ale to je vše přátelé. Zadní pětiprvkové náprava už je víceméně běžná, snad tedy až na mechanismus pasivního přitočení běhounu k zemi pomocí táhla pod spodním ramenem, to už běžné není. Toto všechno dává dohromady ohromný potenciál podvozku, který ale C5 snad ani nepotřebuje. Citroën není značka zaměřená na nějaké adrenalinové zážitky a její zákazníci to po ní ani nevyžadují. Spíše naopak.

   

  K čemu tedy taková konstrukce? Důvodem je bezpečnost, TO je to správné slovo. Aktivní bezpečnost skrze jistotu v ovládání a čitelné chování za všech okolností. Silný motor je jako bonus navíc – pro komfortní předjetí, ne pro nějaké okreskové dovádění. Bylo by samozřejmě možné naladit podvozek pro nějaké ultimativnější výkony, ale to není filosofií značky Citroën, tuto strategii ráda přenechá jiným, povolanějším.

  

  Mezi všemi těmi čtyřválci... zkrátka "Motor von Diesel"

   

  Příští den jedem s tchánem C5 protáhnout po místních silnicích. Tchán je jen o 12 let starší, je dobře vyježděný a nepřepíná své síly. Je to opatrný jezdec a vede C5 po rozbitých a opuštěných cestách jen mírně nad limitem. Mé poňoukání aby přidal s úsměvem odmítá, zato velmi oceňuje jistotu ovládání, sílu motoru a ticho na palubě. Rád sedí vysoko (jezdí v Galaxy) a tak si nastavuje sedadlo co nejvýš. Kupodivu nemá problémy s ergonomií ovládání a protože nehledá speciální vychytávky, které C5 nabízí, vystačí si s pedály, volantem a autorádiem.

   

  Teprve na rozbité silnici cítím, že nízkoprofilové pneumatiky nejsou pro naše silnice to pravé. C5 je důkladně izolována od rázů, ale o všech dírách velmi citelně vím… ke všemu to vypadá, že tchán snad ty díry aktivně „loví“. S tímhle motorem se dodávají standardně 18″ kola stejné šířky, zato ale s větším profilovým číslem a to bude to pravé. Tchán zkouší brzdy, letím do pásů, uznale pokyvuje..

   

  Našli jsme pěkný úsek, kde natáčíme pár průjezdů, které chci dát do krátkého videa (výsledek můžete posoudit sami) a pak si měníme místa a jedeme zpět domů.

   

  Cestou naoko ležérně vykroužím pár zatáček pod plynem a vnímám tchánovu ruku křečovitě svírající madlo dveří. C5 se ani nehne a jejích šest válců ji dává křídla, která by od Citroënu střední třídy nikdo nečekal..

   

  Ještě předtím, než auto v nedělní podvečer vracím, dorazíme s ženou zpět do Hradce, kde uděláme pár fotek v nazlátlém světle sklonku dne. C5 je krásná a třebaže moje volba by padla na jinou variantu (Tourer Confort 1,6 THP), budu ji vracet jen velmi nerad..

   

  Šéf dealerství s tázavým úsměvem přijímá klíčky zpět, vyměníme si pár vět o tom, jak se mi jelo, prohodím dětskou sedačku zpátky do svého auta a vracíme se domů.

  

  A jaký je váš pohled do garáže?

   

   

  Přímé přesednutí do svého auta mě vrátí zpět na zem, C5 Exclusive 3.0 HDI V6 je jako auto z jiného světa. Je krásné, komfortní, tiché a rychlé.. je také v několika detailech nedotažené – velmi složité ovládání některých funkcí, nepřehledné a neintuitivní rozmístění několika důležitých ovladačů…

   

  Neuvěřitelně mě otravovalo pomalé listování mezi jednotlivými skladbami na CD nebo v MP3 registru.. Když chcete ze skladby č. 2 nalistovat třeba desítku, musíte v duchu počítat skutečně osm stisknutí tlačítka na volantu nebo na středovém panelu, protože reálné zobrazení prostě nefunguje.. A nebo si vyvolejte celý list skladeb na menu a zvolte přímo.. jenže to už musíte opravdu přemýšlet. Takhle tedy ne 🙁

  

  Pravý řidičův výdech. Určeno speciálně pro jednoho diskutéra....

   

  Citelně chybí třeba i více odkládací míst například na telefon nebo nápoj – jediný držák je v loketní opěrce a to není příliš praktické.

  Cestování v noci je ale velmi příjemnou záležitostí. Ne jen díky vynikajícím adaptivním světlometům, ale také díky diodovému osvětlení interiéru, které vytváří velmi příjemné a nerušené prostředí pološera. Schránky ve dveřích se po vsunutí předmětu nebo ruky jemně bíle rozsvítí, tlačítko na volantu zase zhasne všechny nepotřebné ukazatele a zůstane jen rychloměr a jemně oranžově podsvícená tlačítka nejdůležitějších funkcí.

   

  C5 je skutečně cestovní limuzína, třílitrový dieselový šestiválec jí v tom znamenitě sekunduje a i když byl můj jízdní styl z větší části zoufale neekonomický, výsledná spotřeba 10,2 je velmi dobrá. Standardní jízdou nebude problém držet se dlouhodobě na nějakých 7,5 litrech. A to je na 244 koní velmi – velmi dobré.

   

  Samostatnou kapitolou je pak hydropneumatické odpružení. Komfortní a sebejisté zároveň, schopné upravovat 400krát za sekundu svou charakteristiku, zajišťující snížení o 1,5 cm při rychlostech vyšších, než 110 km/h, schopné zvednout vůz až o 13 cm v případě, že potřebuje přejet třeba kládu na lesní cestě. Nic lepšího se v této třídě nedělá.

  

   

  A na závěr, zkuste si tipnout, za kolik by taková šestiválcová kráska byla k mání? Inu, bez navigace a těch devatenácti palců asi za 850.000 Kč vč. DPH. A to je něco, co snad ani není třeba komentovat. A že je výbava na další dvě stránky hustého textu, to si pište 😉

   

  P.S: auto.cz asi brzy přinese test C5 V6 HDI ve verzi kombi. U PSA jsou kombíky ve srovnání se sedany stejného modelu vždy trochu jinak naladěné, trochu měkčí (u 407 je to znát velmi výrazně). Rád si přečtu, jaký z dojem z vrcholné Cépětky budou mít profíci.

  __________________________________________________________________________________

  A VIDEO NA KONEC   (tedy mé vlastní video 😉 )

  __________________________________________________________________________________

  [youtube http://www.youtube.com/watch?v=Q_sPa1lSntg Fantomasova nová hračka]

  Download Video

LESK A BÍDA SUBKOMPAKTŮ Nižší střední třída: Rozuzlení