Martin – město uzavřené ze tří stran masivy Malé a Velké Fatry. Ať přijedeš z kterékoliv strany, vždycky tě čeká zajímavej kousek cesty. Tentokrát se vydej na jih. Projedeš město a za posledním semaforem se před tebou otevírá jedno z nejkrásnějších údolí, které tady vyhloubila říčka Turiec. Cesta tady sice není nic moc, panelovka první třídy Ale na to rychle zapomeneš. Vpravo za sebou necháváš Martinské hole a v Príbovciach sjíždíš z hlavní směrem na Kláštor pod Znievom a pouštíš se do svého dalšího dobrobrodružství. Za Kláštorem vjíždíš do lesa a všechno začíná. Úzká asfaltka se spoustou nádhernejch zatáček poskládaných tak, že si říkáš, že je musel vymýšlet automobilovej Pán Bůh. Užij si je, je to jedno z mála míst, kde Ti určitě nebude dělat problém dodržet rychlostní předpisy Jen dej pozor, pokud jedeš na jaře, občas se za některou ze zatáček skrývá ledová plotna – a v kombinaci se stromy na krajnici to může být nepříjemný zážitek. Ale s úzkou silničkou se za chvíli skamarádíš a přijdeš na to, že má v sobě určitou logiku.

Za chvíli přijedeš do Kľačna, na křižovatce se dej ostře doprava a připrav se na ostrej výstup. Všechno začíná úplně nevinně. Podél říčky Nitry, která je teď na jaře stejně divoká jako tvoje stádo pod kapotou, přijíždíš na startovní rovinku.

Povrch je tady celkem fajn, silničáři se o něj vzorně starají. Při správné rychlosti tě pár nízkých horizontů lehce polechtá v žaludku, ale to už přichází další série nádherných zatáček. Široký, klopený a přehledný – vyplatí se dobře si nadjet a líznout vrchol zatáčky – není jich moc, tak si je vychutnej. Před sedlem čekej vracečku vlevo, za ní hned ostrá pravá a táhlá levá až nahoru. V sedle zastav, vypni motor, vystup a udělej pár kroků po svejch. Jsi na tom hřebeni, co jsi se na něj před pár minutami díval zdola z Martina. Kousek nad sebou vidíš Kľak a když se ohlídneš, vidíš tu svoji lásku – hrozně jí to tady sluší, tak si ji vyfoť. Až ji jednou vyměníš, budeš mít na co vzpomínat.

Pokud míříš z Tater na západ a nechce se ti táhnout v kolonách aut a riskovat při předjíždění v nepřehledných zatáčkách, umíš dobře točit volantem a chceš si užít trochu divočiny, zamávej v Liptovském Mikuláši dálnici a Liptovskou Maru objeď pěkně ze severu. Podél Mary dávej pozor, je to sice krásná silnice, ale chodí po ní hromada lidí, co jdou do nedalekého aquaparku – buď trpělivej, tvůj čas ještě přijde.

Za Trnovcem se můžete začít seznamovat, pár zatáček v jabloňové aleji cestou do Matiašovců jsou tak akorát na zahřátí pneumatik. Jen pozor, pár jich je na horizontu, tak ať tě holka nevyhodí ze sedla cestou na startovní čáru. Za Matiašovcami už ti dává najevo, že se máš připravit, tak ji dobře poslouchej – přidala se k Tobě dravá horská říčka a někde vysoko nad sebou jsi mezi stromy zahlídnul odlesk svodidla – jo, tak přesně do těch výšin se máš dneska kámo podívat.

Všechno zahájí levá 3, jsi na startu a tak pěkně opatrně a drž se na šedesáti, ale měj tam dvojku, která tě pak krásně vytáhne. Za zatáčkou rychle zjistíš, že tě čeká rovinka a prudkej stoupák, šlápni na to – máš jen 300 metrů na to, abys tam měl aspoň kilo, ta další zatáčka je pravá 2 a stále prudký kopec. Nezapomeň si před ní najet co nejvíc vlevo a na jejím vrcholu pak ukliď jehličí na krajnici, dá se s přehledem projet i 120. Před horizontem tě pak čeká esíčko, nezáludný, jako když se ti holka v náručí vlní na tvůj oblíbenej ploužák. Za horizontem nic zvláštního nečekej, rovinka 800 metrů, pravá 1 a 500 metrů rovinka.

A pak ti tahle slečna nabídne svou první vracečku, tak se ukaž, co v tobě je. Levá 5 a za ní stoupání, tak co s ní uděláš? Kopni tam dva a sleduj bílou čáru krajnice, ať máš hodně místa tam, kde ho budeš potřebovat, dobrzdi si na 70, drž tu svoji káru pod plynem a ve vhodnou chvíli ji pěkně začni stáčet na vrchol. Silnice je dobře klopená, tak určitě cítíš, jak se do ní krásně opíráš. Až se dotkneš krajnice na protější straně, přidej trochu plyn – ne moc, ať nemáš v příkopě rande s patníkem, tak akorát, aby ses dostal na svou stranu silnice a nechal se jako paša vynést ze zatáčky a zrychlil před další pravou 3.

Před touhle musíš cítit, že máš pod plynem dost výkonu, ona totiž tahle holka není sama. Za ní se skrývá její sestřička, levá 4. Už jsi to někdy zkoušel se dvěma zároveň? Tak tady si užiješ. Tu první jsem vzal za 3 v devadesáti – tady ti doporučím něco, co doktoři nazývají coitus interruptus a je to prý nejhorší metoda antikoncepce, tak se snaž, ať nemáš průšvih. Když jsi na vrcholu s touhle slečnou, musíš přibrzdit, abys zvládnul i tu její ségru. Z devedesáti se schlaď nejmíň na sedmdesát, pokud jsi správně vystihl ten okamžik a polechtal jsi brzdu, máš káru rozpohybovanou tak, že míříš rovnou na tu druhou, podřaď na dva přichystej se na pravou stranu, tak jako v první vracečce. Pokud jsi všechno zvládnul, máš při výjezdu na tachometru nejmíň devadesát a řadíš 3. Jen tak mimochodem polkneš, protože jsi za posledních několik vteřin stoupal jako stíhačka, překonal jsi převýšení 500 metrů a pro zalehlý uši jsi už přestal rozumět motoru svýho auťáku.

To nejdramatičtější máš za sebou. Za stoupáním následuje pravá 3 a dlouhá táhlá levá 2. Ale ty už zvládneš bez problémů při 120. Za další pravou je v pravé 3 na levé straně parkoviště. Dej si pauzu a zastav. Ne že bys potřeboval odpočinek, ale pohled odsud dolů na Liptov je jeden z nejkrásnějších. I když je tma, tak dole vidíš světla aut, co se ženou po dálnici ke svým cílům, zatímco ty si tady užíváš. A když budeš mít štěstí, uvidíš v zrcadle Liptovské Mary Měsíc v úplňku. Pak se vrať a tu svoji pohlaď na volantu a hezky nahlas poděkuj. Zaslouží si to, a nejen kvůli těm posledním patnácti kilometrům…

_{Pohled z odpočivadla před Huty na Liptovskou Maru,
v pozadí masiv Nízkých tater}

Tak teď vám předložím jedno ze svých největších tajemství Tuto slohovou práci jsem zplodil v roce 1992, přesně 7 měsíců před tím, než jsem dostal řidičák na auto.

Sobota, 29.3. 22:30, Brno

Ještě bych měl vypnout topení a vodu a vypít alespoň jednu Colu, abych neusnul za volantem. Ve Stuttgartu budu až v osm ráno. Vlastně ne, až v devět, v noci se posunuje čas. Doufám, že jsem nic nezapomněl; pas, peníze, snad je to všechno. Auto by mělo být v pořádku. Motor, světla, topení, rádio a pak už jen volant dlouhé kilometry silnice přede mnou. Až to všechno skončí, budu o devět set kilometrů dál. Nejhorší to bude na hranice, pak už je pěkná silnice.

Ten kousek cesty znám zpaměti. Kolik je to už let, co jsem tudy jezdil do školy? Do školy – a hlavně za ní. Byla to krásná léta. A já všech těm dnům, všem těm vteřinám věřil. Naivní blázen. Kolikrát mi slibovala, že se mnou zůstane. Bylo nám šestnáct a plánovali jsme, co bude za deset let. Co jsem to měl vlastně v plánu? Pár měsíců studia v Anglii, potom vystudovat ekonomii a při troše štěstí dělat manažera v některém malém podniku. Toho štěstí bylo trochu víc. A nebo míň? Bláznivý pokus udělat přijímací zkoušky do Oxfordu, který vyšel. Šest let studia, šest let tvrdé dřiny a šest let odloučení. Odlétal jsem s vědomím, že až se vrátím, bude tady na mě někdo čekat. Dvakrát se mi to splnilo. Když jsem se vracel potřetí, nečekal nikdo. Za měsíc byla svatba. Řekla mi: „Ne že by byl lepší, ale je se mnou.“ Jednou jedinou větou padl celý tem chrám snů. Ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal. Vždyť já to všechno dělal pro ni, ne pro sebe. Chtěl jsem mít peníze a majetek, aby ona byla šťastná, aby se nemusela starat, co bude zítra na oběd. Proč to udělala?

Neděle, 30.3. 04:30, Mnichov

Krásné město skryté pod rouškou tmy a osvětlené tisíci světel. Kdo ho nezná, zabloudí. Tak jako já zabloudil ve svém vlastním životě. Vůbec jsem nevěděl, proč se to stalo.

Dostudoval jsem a začal hledat práci. S titulem z Oxfordu to nebyl problém. Už tři roky jsem šéfem velké firmy ve Stuttgartu. Mám auto, dům a také jednu cennou zkoušenost.

Dnes už je to deset let, co skončila ta velká a tenkrát věčná láska. Mám vůbec právo říkat, že to byla láska? Chtěl jsem pro ni udělat všechno, obětovat celý svůj život, chtěl jsem ji zahrnout bohatstvím, ale na lásku jsem nějak zapomněl. Někdy je možná lépe nevědět, co bude zítra k obědu, ale mít jistotu, že žiji s někým, kdo mě miluje a koho miluji já.

Štěstí – to nejsou peníze, to není bohatství
Štěstí – to je za prvé a především láska

7:00, parkoviště 70 km před Stuttgartem

Začíná svítat. Do zrcátka mi svítí ranní Slunce. Asi někde zastavím a trochu se opláchnu, abych ze sebe smyl tu noční únavu. A také všechny ty hlouposti, o kterých jsem celou noc přemýšlel. Mám to štěstí, že to všechno jsem si uvědomil už tenkrát před deseti lety. Ta, za kterou jsem jezdil a se kterou jsem snil, teď spí vedle mě a já jsem šťastný, že až zastavím, budu moci říct: „Vstávej, kotě, svítá…“

Všechno se začalo ve městě, které mám moc rád, Banské Bystrici. Možná i díky ní jsem si ji zamiloval. Když jsem sem poprvé přijížděl, bylo už hodně pozdě a z rádia mi Honza Nedvěd zpíval

Za život člověk vidí kdesi cosi
kde všade bol a čo si v sebe nosí
já jsem se do tvé krásy Bystrice zamiloval
Taky bych chtěl se k horám ráno dívat
Otevřít okno slyšet dřevo zpívat
To jak se kmeny stromů snaží po větru dát

A asi tady to všechno začalo. Prošel jsem město, ale protože mě na jednom místě nikdy nic moc dlouho neudrží, svíral jsem už za pár minut zase volant a upíral oči do kuželů světel přede mnou a mířil na východ, podél Hronu, který je tu stejný jako ta silnice: místy divoký, to když jseš si jist, že za horizontem určitě pokračuje rovně, ale ona se stáčí do ostré levé. A místy zase mazlivý, jako když uháníš dlouho rovnou alejí, světla patníků na tebe blikají jako blesky fotografů v cílové rovince a ty víš, že tu příští, nádherně klopenou zatáčku, zvládneš líp než Burns – dokonce už pod tebou ani nevzlyká, když se do ní hezky opřeš – tak dobře už ji znáš a víš, co jí udělá dobře.

Za Breznem ti tahle holka teprve ukáže, co doopravdy umí a jak je vášnivá. Vesnice jsou čím dál kratší a je jich čím dál míň – až zůstanete sami – jen ona, ty a tvůj auťák. Je noc, a ty víš, že teď se musíš ukázat, teď jí konečně můžeš dát všechno, co v tobě je. Už sis s ní párkrát užil a tak víš, co má ráda, kde tě odmění táhlou pravou v mírném stoupání a kde si musíš dávat pozor, aby to vaše dovádění nezůstalo bez následků. Hlavně v tom horizontu za Pohorelou, kterého si všimneš na poslední chvíli a pokud jsi se brácho rozpálil víc než na devadesát, máš s touhle holkou celkem problém, protože právě tady, kde to nečekáš, se schoulí do klubíčka a čeká, co to s tebou udělá. A ty máš co dělat, abys nespadnul z postele. Pokud jsi to tady ustál – bude tě už navždycky milovat a příště tě uspokojí tak, že se ti o tom ani nesnilo, věř mi.

Za Telgártem už toho oba máte určitě dost. Dávej dobrý pozor a v pravý okamžik se hoď na levou stranu a zastav. Nech ji v klidu odpočívat a sám se vydej kousek po cestě – objevíš pramen Hronu, který vás celou cestu doprovázel. Hezky se rozluč, poděkuj a opláchni si obličej. Voda je tu studená jako led, ale osvěží tě líp než 10 Redbullů.

Pokud jsi chlap, co má srdce a dokážeš se sklonit před krásou, sedni do svý káry a pojeď kousek dál. Je stále ještě noc, vyjeď nahoru na sedlo, vypni motor, zhasni světla a lehni si na kapotu. Nad sebou vidíš Mléčnou dráhu, kolem Tebe je jen černo černá tma a silnice – ta se kterou jsi poslední hodinu dováděl jako když Ti bylo osmnáct – tu leží tiše a čeká, kdo se jí zmocní a pohladí ji na vrcholcích zatáček a vymete prach a jehličí z každé její krajnice. Dívej se nahoru – když budeš mít štěstí, napočítáš „911 hvězd“, které se rozhodly opustit oblohu a sestoupit dolů a blikat na nás z odrazek všech patníků. A když už si myslíš, že nic krásnějšího nikdy nezažiješ, všimneš si, že se na východě zvedá opona a vycházející Slunce rozehrává to nejkrásnější představení. A v ten okamžik možná pochopíš „jak moc miloval Pán Bůh tenhle kraj, že takovou krásu mohl mu dát….“

GTI, kvůli kterému vlastně tento blog vznikl, miluje auta a snaží se vám ukázat proč. Cokoliv napíše, tak bych se pod to podepsal. A zároveň bych to nedokázal napsat ani z poloviny tak hezky. Tak zkusím jít vlastní cestou (nebo možná silnicí?) a ukázat vám, proč já miluju silnice. Takže si u GTI můžete vybrat auto a tady se trochu projet.

Ať se vám líbí…