• SOPRAVVIVERE E SCOMPARIRE (PŘEŽÍT A ZEMŘÍT)

  Literární koutek Publikováno: 27. 1. 2007

  Sedím na pryčně a hledím z okna. Tam někde na obzoru je moře a vlny se lámou o kameny na břehu ale já mohu slyšet jen vzdálené hučení příboje. Na kolenou mě leží papír a já ti píši dopis. Oslovení už mám ale další slova zůstávají uvnitř mě a nemohou probublat na povrch.

  ---

  Je to tak těžké psát pokaždé to stejné… Sluneční paprsky si neúspěšně hledají cestu skrz mraky. Venku hučí podzimní vítr a hází větvemi a já ti přitom chci psát o kráse života. O kráse svobody, o jaru života, mého života, tvého života, našich životů. Vím že tam doma máš asi jiného muže, že bydlíš v pěkném domě, máš s ním několik dětí a že jsi s ním zažila mnoho pěkného. Ale já ti opět připomenu jaké to bylo. Nic hezčího jsem už nezažil. Vím že můj dopis přečteš a asi ho tajně založíš nebo možná raději vyhodíš. A potom mě třeba konečně odepíšeš.

  Pamatuješ na ty nádherné dny před lety? Byli jsme mladí a svět nám ležel u nohou. Tak jsme se předklonili a vzali ho do svých rukou. Vzpomínáš na to ještě někdy? Vyrazili jsme do neznáma. Procestovali jsme půlku Evropy. Chtěli jsme celou ale do té druhé půlky nás nepustili. Asi nás nechtěli. Třeba se báli že by se nám tam líbilo a zůstali jsme jim tam.

  Vzpomínáš na Paříž? Byla jsi tam ještě někdy potom? Já ne. Tak rád bych se ještě jednou toulal na březích Seiny a vzpomínal. Měl před očima tvůj obraz krásnější než všechny krásy světa. A podíval bych se do tvých očí modrých jako nebe bez mráčků. Opět bych v nich viděl obraz Eiffelovky jak se hrdě tyčí k nebi, staletá, věčná. Líbal bych tvé sladké rty jako tehdy každý večer na Montmarteru při západu slunce. Pouliční zpěvák z harmonikou by zpíval šansony o životě… C’est la vie… věci které slýcháme a stejně na ně nemyslíme. A ony pak třeba přijdou.

  Berlín, perla na Sprévě velká jako ta kterou jsem ti koupil k narozeninám. Zase bychom hleděli na Brandenburskou bránu, zase bychom chodili od klubu do klubu a poslouchali hudbu nejrůznějších žánrů. Pořád jsi chtěla vědět jak to vypadá za tou zdí. Už to víš? Dneska bychom tam zajeli metrem a procházeli se po těch tehdy liduprázdných ulicích. Už bychom nemuseli nakukovat z oken činžáků. Dali bychom si kávu na Alexanderplatz nebo bychom vyjeli na tu vysokou věž co jsme ji tak obdivovali.

  Na Akropoli bych tě zase držel v objetí pod těmi monumentálními sloupy. V Alhambře bychom si představovali že jsem maurský šejk a ty moje žena a schovávali bychom se v zahradách. Vzal bych tě za polární kruh tam jsme totiž tehdy nebyli. V Kolíně bychom vylezli na věž dómu – nedávno na Rai Uno říkali že je celá opravená. V Kodani bys zase byla malá mořská víla. Ve Švýcarsku bychom obdivovali alpské velikány. Jeli bychom na Gibraltar kdybys chtěla.

  V Mnichově bychom zírali na ty dvě divné kostelní věže. Seděli bychom před hospůdkou na Marienplatz a já bych pil Paulaner. Ty bys brčkem usrkávala Coca-Colu z láhve a posmívala se mě že mě naroste pivní pupek. Nenarostl – jen to nevíš. Na Oktoberfestu bych se zase zpil do němoty. Hopsal bych s nima do rytmu té jejich sauerkraut muzik. Ty bys mě táhla pryč a bála se jestli tu opici přežiju. Tak jak se jen milenky a matky bojí. Já vím nic moc nevydržím. Nejsem žádný Johnny Rotten. Zvládl jsem tehdy osm tupláků po sobě. Dneska bych měl problémy se třema. Ten životní styl co tady vedu mě rychle dostal z formy.

  Určitě bychom nevynechali Vídeň. Celou noc bychom protančili na březích toho krásného modrého Dunaje. Točili bychom se v rytmu vídeňského valčíku a broukali si nesmrtelné melodie Johanna Strausse mladšího. Třeba Wiener Blut nebo tu Zigeunerbaron – tak nějak se to jmenovalo.

  Nakonec bych tě vzal do Říma. Nemohl bych tě přece připravit o věčné město. Tak jako před lety. Prošli jsme Forum Romanum. Představovali jsme si gladiátory v Kolosseu. Chtěla jsi jít i na náměstí sv. Petra tak jsme tam šli. Strkali jsme ruce do Bocca della Veritá a dělali si z toho legraci. To se prý nemá. Poslední den jsme potkali měho bývalého spolužáka. Chtěli jsme jet ještě do Cortiny d’Ampezzo ale měli jsme málo peněz. Nevím jak mě to vůbec mohlo napadnout ale koupil jsem od něj dva falešné šeky. Byly za pakatel. Chtěl jen abych doma předal něco jeho nemocnému kamarádovi. Dal mě adresu a sáček. Byl v něm nějaký léčivý prášek.

  Jeli jsme tedy do Cortiny. Ubytovali jsme se v pětihvězdičkovém hotelu protože teď jsme na to měli. Poslední den jsem ti koupil překrásný náhrdelník s diamanty. Neměl jsem výčitky. Akorát jsme přenocovali a měli jet domů. Při odjezdu jsem na recepci platil tím druhým šekem. Byl asi na milion lir ale já jsem se tvářil stejně jako večer ve zlatnictví. Měl jsem neutrální výraz a šek jsem recepčnímu předával jakoby to to byla pětilibrová bankovka. Recepční si šek zběžně prohlídnul a už to vypadalo že můžeme z Itálie navždy zmizet.

  Nakonec nám řekl že by se s námi ještě chtěl osobně rozloučit ředitel hotelu. Požádal nás abychom chvíli počkali že nás neradi obtěžují ale panu řediteli na tom velmi záleží. Po pěti minutách se mě to přestávalo líbit a měl jsem nachystaných několik výmluv proč už musíme odjet. Zrovna jsem se zvedal z gauče když jsem uslyšel sirény policejních vozů. Trapná situace. Protože jsem už vstával nenapadlo mě nic lepšího než se postavit úplně a začít pomalu popocházet. Třeba jedou jinam, třeba se stala někde loupež, vykradli banku, nevím.

  Sirény zněly blíž a blíž. Snažil jsem se nedát nic najevo ale byl jsem nervózní jako malý záškolák. Tep mě rychle stoupal ke dvoum stům a tlak byl už dávno přes. Nejistota a pokusy obelhat sám sebe se prudce změnily v drtivou jistotu když policejní vozy postupně zastavovaly před vchodem do hotelu. Hlavou mě proběhla myšlenka na útěk a před očima se mě vynořil obraz onoho římského stekání. Jazyk se mě přilepil na patro a hrdlo se sevřelo. První policisté už vstupovali do hotelové haly.

  Na nic se neptali a šli rovnou k nám. Něco na nás italsky vykřikovali. Pak nám nasadili pouta a zavřeli nás do auta. Někam nás odvezli. Tam nás opakovaně vyslýchali a prováděli osobní prohlídky. V kufru našli samozřejmě i ten sáček. Co v něm bylo se nedozvím.

  Tehdy jsem tě viděl naposled. Potupenou, vyděšenou a bezradnou. To jsem nikdy nechtěl. Britský konzul mě pak po procesu říkal že tě propustili protože jsem se ke všemu přiznal. Sehnal mě tvojí adresu abych ti mohl psát dopisy. A tak tady sedím na pryčně a snažím se ti napsat že pořád žiju a stále na tebe myslím. Už ani nevím kolik je to let. Roky jsem přestal počítat když bylo 1990 a všechna čísla stejně hned zapomínám.

  Končím opět slovy „s láskou tvůj…“ a přitom netuším jestli ten dopis budeš někdy číst. Nevím ani že se za dva týdny vrátí v balíčku s dalšími z poslední doby. Nevím že jsi před třemi měsíci zemřela sama a opuštěná, bez manžela, bez dětí. A nevím že soudce rozhodne že veškerý tvůj majetek půjde do dražby a dopisy pošlou zpátky s oznámením o úmrtí. Teď to nevím a ani se to nikdy nedozvím. Zítra totiž vydechnu naposled ve smrtelné křeči s tvým jménem na mých rtech. Nevyřčeným. Tak jako můj život bude i mé poslední slovo zbytečné.

Verdammt, wir leben noch Sraz Jaguarů (improvizovaný fotoromán)