Nebezpečné vozy II

Už kdysi v minulosti, psala se léta 90tá jsem napsal svůj první čláběk o automobilismu jako fenoménu, autech a řidíčích. Jeho titul zněl: Nebezpečné vozy. Uteklo od té doby hodně vody v řekách, hodně času a já osobně vystřádal hodně aut.
Již v té době bylo pro mne coby čerstvého novináře zelenáče velkým potěšením, že článek, zde na Internetu, měl vysokou čtenost, spoustu reakcí a hlavně, jeho hlavní aktér, jeden můj kamarád, se v něm do slova a do písmene poznal, změnil trochu své chování za volantem a vnímání ostatních účastníků silničního provozu.
Stejně tak doufám, že i v dnešním mém vylévání si srdce se třeba někteří čtenáři poznají, zamyslí se sami nad sebou a alespoň se pokusí byť minimálně upravit své chování pirátů silnic.
Ale k tématu, které mi leží na srdci. Byť strašidlo ve formě novely zákona o provozu na pozemních komunikacích už většinu z nás přestalo probouzet ze sna, neb jsme se s ním za ten nekrátký čas stihli sžít, začali jsme více sledovat kde se měřívá, kde se lapává za pásy, světla a další prohřešky, měli bychom začít sami se sebou o to více bilancovat naše chování. V prvních dnech, týdnech a měsících nás většina jezdila alespoň částečně dodržujíc tyto předpisy, čím přibývalo času a zkušeností, tím jsme se opět měnili v ony staré známé piráty silnic. Dnes osobně když jedu v rámci města, obce, mimo ně či po rychlostní komunikaci předpisově, setkávám se s jediným – bývá na mě svíceno, troubeno, ukazovány mi všemožné nemravné symboly a připadám si sám jako brzda a problém v provozu.
Jak už je to dlouho, co platí povinnost používat handsfree při telefonování? Kolik času uteklo od dob, kdy se v obci jezdilo 60? Kdy naposledy byla maximální povolená rychlost na dálnici 110km/h? A proč tedy i dnes potkávám denně, kdykoliv sednu do auta a najedu sebekratší vzdálenost alespoň jeden z těchto přestupků v živém provozu? Kolik z nás sahne po řinčícím telefonu a vykecává se přes půl města? Kolik vozů potkáte na rychlostní komunikaci (čti dálnici) jedoucích rychlostí kolem 110km/h v levém pruhu bez příčiny a řidiči si klepají na čelo, jak je může někdo vůbec chtít předjíždět?
Vše vede k jednomu jedinému co chci tímto sdělit všem Vám, kolegům řidičům, účastníkům silničního provozu. Co je pár minut spoždění na důležitou schůzku či jednání vůči lidskému životu? Co je risk předjíždění na plné či dvojité plné v nepřehledném úseku vůči ceně lidských životů a bezpečnosti ostatních účastníků provozu?
Odpovědí pro mnohé z nás může být jakási pseudopovinnost v práci, v rámci podnikání nebo jen snaha být někde o vteřinu dřív než zbylí řidiči. Ale stojí nám to za to? Riskujeme mnohdy nejen svůj život či zdraví a automobil, ale hlavně zdraví, život a automobil nevinných jedinců, které do případné nehody zatáhneme bez jejich zavinění.
Odložme už projednou navždy naši nevraživost, chlapáckost, hormony či co nás vše ještě pudí k bezohlednému chování nejen vlči ostatním řidičům, ale i chodcům, cyklistům a dalším. Zkusme si uvědomit, že to dítě na přechodu či kole, které ohrožujeme může být naším vlastním. Zkusme si uvědomit, že auto které právě blokujeme v jízdě může vézt naši příští ženu, nebo naopak našeho potomka.
Hněv, vztek, zášť, chlapáctví a podobné věci patří možná někam do arény, ale rozhodně za žádnou cenu na silnice.