• Moje „kráska“

  Publikováno: 9. 12. 2006

  Už jsem tady na Ricardově blogu psal malou příhodu o svém nejmilejším autíčku:

  Jaguar E-Type, Ford Mustang Shelby, Porsche 356, Aston Martin DB6, Alfa Romeo Giulietta, Duesenberg, BMW 507, Triumph TR3, Saab 96 Alpine A110, Volvo P1900….
  Tak tyhle všechny krásky mám. Každý den se procházím kolem nich, občas nějakou přeleštím…ale co to odněkud táhne mi na záda….
  Ach jo to jsem se musel probudit zrovna teď? Do háje tuhle část snu mám nejraději. Je sychravé ráno a přítelkyně zjistila, že má moc malou část deky. Budu asi muset vstát…
  Je půl osmé, venku je zima a mlha. Co kdybych sjel alespoň pro rohlíky?. Obléknu se. Jdu po parkovišti moje kroky se odrážejí od neviditelných stěn. Už se blížím k té bestii. Říkám si už „jdu si pro tebe ty mrcho“. Hází po mne okem a její červený lak se nádherně leskne. Odemknu tenounké dveře a nasoukám se dovnitř. Chvíli jen tiše sedím a vnímám pach interiéru. Slabě je cítit benzín.
  Vyřadím rychlost a šlápnu na spojku. Pedál lehce zavrže. Ještě prošlápnout plyn. Skoro cítím jak se směs připravuje v karburátoru. Přichází ten okamžik otáčím klíčkem v zapalovaní. Ozve se zaštěkání a motor naskakuje. Všechny čtyři válce běží v dokonalé shodě. Sytič obohacuje směs a motor získává nádherný baryton. Ten zvuk mnou přímo prostupuje. Cítím jak se chvěju očekáváním. Mám chuť vykřiknout „tak pojď bestie už se čeká jenom na tebe“.
  Řadím za jedna a s hvízdáním vyrážím kupředu. Silnici znám jako svoje boty a auto jakbysmet. Silnice jsou prázdné. Týrám tu potvoru na hraně možností. V každé zatáčce cítím jak mi ujíždí zadek a slyším hvízdání pneumatik. Motor se častěji a častěji dostává k červenenému poli. Bestie správně pochopila mé ranní choutky a sytič nechává zapnutý. S hlasitým barytonem a ulehčujícím pocitem v srdci se blížím k parkovišti supermarketu.
  Konečně chci zaparkovat. Řadím nesinchronizovanou zpátečku. Ozve se hlasité „cvak“, které mizí kdesi v mlze. Snažím se zacouvat vedle modré Fabie. Odněkud zezadu tlumeně slyším ženský hlas. „Pepo, On nás nabourá. Udělej něco!“. Klepání na okno. Zastavuju se. Stahuji okno. Omšelý padesátník na mne vykřikuje cosi typu „nemoh byste si s tou plechovkou zaparkovat jinde?!“. V duchu si myslím cosi o blbcích a říkám „s jakou plechovkou?“. „no s toudle nebo jste majitelem něčeho jinýho než tohohle červenýho Formana??“…

  Dnes bych k tomu chtěl něco dodat (ať se taky „pochlubím“ v čem se vozím).

  Tenhle červený Forman přišel k nám do rodiny v roce 1997 po prvním majiteli. Je vyroben na konci roku 1992 jako zkušební série nového typu (ne nemyslím felicii 🙂 ) a má výbavu LX.

  Má takové vychytávky jako 50 kW motor, otáčkoměr ( Byl až u GLX) nebo mnou ručně namontované rádio Sony (při 130km/h je Vám stejně na nic).

  Jelikož jsem se v roce 2000 odstěhoval z domova, získal jsem autíčko, abych mohl sebe i různé věci dopravovat jinak než MHD.

  Do dnešního dne má najeto 150 tis. km a kromě občasné rzi je ve stejném stavu jako vyjelo z továrny. Vzláštní péče byla věnována motoru. Vždy dostával kvalitní oleje, byla mu seřizována vůle, atd. Nejspíš i proto je toto auto schopno stále držet 160 km/h (osobně vyzkoušeno na vzdálenost přibližně 50km). Zvuková pohoda určitě není v této rychlosti dobrá, ale člověk alespoň zjistí (poslechem) všechny případné vůle v motoru.

  Tohle autíčko miluju jako žádné jiné. Je to vždy změna, když přesednu z něčeho lepšího do Formana. Člověk si najednou připadá, že má auto skutečně v ruce. Berličky typu ABS, ESP se tady nepraktikují. Musíš být šelma abys ho dokázal ovládnout. Na všechno se musí silou. Auto se odvděčí až surovými reakcemi. Člověk pociťuje každé přidání plynu jako vstříknutí benzínu do vlastních žil. Je to čirá rozkoš. Motor vyháníš až k červenému poli.

  Chceš zrychlit? Ze čtyřky podřadíš za tři. Motor má tři tisíce otáček. Ozývá se brumlání. Kolem čtyř tisíc ti zahraje lehký heavy metal a pak začne opravdu mohutně zabírat. Pět tisíc. Je to výbuch. Zrychlení pociťuješ všemi smysly. Pět tisíc pět set. Konečná. červené pole. Na tachometru máš v tu chvíli asi 120, ale zdá se ti, že musíš mít nejméně dvě stě. Prostě jen totální rozkoš. Jenom s ženskou se dá zažít něco podobného…

  

„in omnia paratus“ Bouračka aneb mám zmatek v hlavě