• Bouračka aneb mám zmatek v hlavě

  Publikováno: 5. 12. 2006

  Tak jsem si zase prožil bouračku..stále nevím co si o tom mám myslet…Vím, že to byla čistě má vina a nepopírám to, ale…

  Jako každý týden jsem jel k našim na pravidelnou páteční večeři. Bylo půl šesté a já jel dost unavený z práce. Sídlíme v centru a já se rozhodl, že to vezmu svojí oblíbenou cestou. Je to cesta skrz několik sídlišť. Když je člověk unavený perfektně se na této cestě odreaguje.

  Jelikož jsem pospíchal, jel jsem něco nad limit (kolem šedesáti). V Mercedesu zařazenou za tři a vesele jsem si šuměl. Část cesty se jede úsekem bez jediné lampy… po tomto úseku následuje levotočivá zatáčka, padesátimetrová rovinka a přechod s betonovými zábranami (toto vše je již osvětleno pouličním osvětlením).

  Před zatáčkou jsem jako vždy sundal nohu z plynu, abych v případě , že někdo stojí na přechodu , stačil zastavit. Vyjel jsem ze zatáčky, kouknu na přechod. Nikde nikdo. Přidávám plyn. Najednou vidím záblesk něčeho světlejšího. A do háje holčička na kolečkových bruslích. Byla schovaná za betonovými zábranami.

  Okamžitě dupu na brzdu. Najednou se mi zdá, že auto vůbec nebrzdí. Blížím se k holčičce a už začínám chápat, že to určitě nedobrzdím. Zbývá jediná možnost. Betonové zábrany jsou blízko. Stočím volant směrem k nim. Holčičku naštěstí míjím.

  Zábrana se blíží. Obrovská rána. Sype se sklo. Vidím jak se přede mnou hroutí kapota. Cítím to přetížení. Další rána. Nevidím vůbec nic, vše mi zastřel obrovský bílý polštář . Mám chvilkovou ztrátu paměti.

  Další vzpomínka je až jak napůl ležím v autě. Snažím se dostat ven dveře u řidiče, ale nejdou otevřít. Zkusím se o ně opřít..ne nejde to. Musím přes spolujezdcovi. Dveře se po mém zatlačení otevírají a já se vykutálím z auta. Koukám, kde je holčička. Vykukuje zpoza bariery na druhé straně na nohou kolečkové brusle, na hlavě červenou helmu ze sto jedna dalmatínů. Vypadá jak koloušek, má velké vystrašené oči.

  Jsme na celkem opuštěném úseku… všude je ticho..najednou se ozývá tenký hlásek: „jste v pořádku?“ „jo, jsem“ odvětím.. V tu chvíli mi dochází co mne všechno bolí… Mám „vyhozené“koleno, moje páteř dostala celkem slušnou pecku a cítím řezavou bolest nad okem, jo mám nejspíš rozseklé obočí… Najednou vnímám i to jak mi divoce bije srdce a vidím svůj dech jak se rozpouští ve vzduchu.

  Vplazím se zpět do auta. Někde tam mám mobil. Volám 112. Koukám, kde je holčička. Někam se vytratila. Slečna ze 112 se mě snaží udržet na drátě , ptá se na různé věci. Blíží se sanitka. Ujímá se mě doktor. Zjišťuje, že nemám žádné vážné zranění. Přijíždí policie. Mají blbé otázky jako „a jste si jistý, že jste ji viděl?“ (během deseti minut jsem tuto otázku dostal několikrát…sám o tom začínám pochybovat… ).

  Doktoři ze sanitky se mě ujímají a odvádějí mě pryč od policie. Jedeme do nemocnice. Sešili mi obočí. Trochu to bolí, ale jinak jsem v pořádku.

  V práci to přijali dobře. Šéf a kamarád v jedné osobě, sice trochu vyváděl, že jsem mu zničil auto za milion a půl, ale hned potom se staral, jak mi je.

  Teď, pár dní potom sedím ve zšeřelé místnosti. Venku bouchají petardy. Je to jak na bojišti. Už chybí jen to hvízdání granátu. Já jsem, ale duchem úplně mimo…

  Sedím ve zšeřelé místnosti a přemýšlím o to, jestli to byla vůbec pravda. Byla tam ta holčička vůbec? Nebo jsem se jen něčeho polekal a narazil do betonových zábran. Začínám z toho mít v hlavě pořádný zmatek…

Moje „kráska“ a je to….