Náležitě jsem se těšil. Naše firma ač malá má rozsáhlý vozový park. Zahrnuje všechny možné mercedesy (C, E, šéfovo S, sekretářčino A a Sprintery v různém stupni rozkladu) a navíc jako určitý bonus tři Fábie. Dvě mají tu nejvyšší výbavu a pod kapotou dvoulitrový motor a jednoho Juniora.

Byl jsem ve skrytu duše přesvědčen, že dostanu nádhernou zelenou fábii s dvoulitrem pod kapotou a opět se dobře projedu. Vesele jsem ráno přijel svým autem skočil si pro klíčky a doklady od služebáku a zašel na poslední válečnou poradu před odjezdem.

Jdu do garaží, koukám na klíček a hledám „čudlítko“ centrálu. Sakryš jsem asi po ránu slepej. Napadla mně ďábelská myšlenka. Podíval jsem se do dokladů. A sakra na služební cestu jsem dostal Juniora. No to bude zase věc.Nu což musel jsem jet a tak jsem jel.

To auto je takový nešťastný. Kdyby nemělo ti divný třináctipalcový kola tak by jakžtakž vypadalo jako po havárce. Tohle se navíc honosí příplatkovou stříbrnou barvou. Vypadá prostě divně.

Po usednutí za volant jsem se vrátil o pár let nazpátek. Připadalo mi, že v poměru k autu byl ten volant neskutečně velikej asi jako u Š1203 nebo u náklaďáku. Jinak mi interiér vyhovuje. proč by taky ne. Místa je tam dost. Řadička je hezky po ruce a tak. Co mně trochu iritovalo byla schránka místo airbagu. Vypadá to příšerně a navíc jsem odtamtud potom nemoh vylovit mojí ultratenkou tatranku.

Co mě na autě nejvíc zklamalo byl motor. Měl by vycházet z osvědčeného škodováckého OHV, které bylo už v embéčku (tady má skoro stejný obsah a dokázali z něj vymámit 37kW). Očekával jsem chování jako u stopětky, kterou jsem kdysi řídívával (ta čeština je ale hezký jazyk ).

Tenhle motor mě ale dost zklamal. Naložil jsem si všechny věci a vyrazil. Zvuk. Nevýraznej skoro jsem nevěděl, že ten motor běží. Dynamika je něco co to auto skoro nezná. Chtěl jsem vypálit na hlavní, ale moc se mi to nepovedlo. Místo proklouznutí pneumatik se ozvalo zabzučení a malý lenochod se začal pohybovat. Holt 1040kg je nějaká váha. Směřoval jsem do Strakonic už jsem předem věděl, že těch sto kilometrů bude opravdu strašlivých.

Jelikož byl Barrandovský most totálně zasekaný vzal jsem to kolem letiště Točná. Moc hezká cesta a když máte dobré auto i sportovní zážitek. Jsou to jen samé zatáčky (hodně často devadesátky) a krátké rovinky. S tímhle autem to ale radost nebyla. Což o to podvozek by ušel, ale tomu motoru se moc jet nechtělo.

Konečně jsem se dostal na dálnici. Kvůli zrychlení jsem podřadil za tři a motor vytočil až do omezovače. Tuhle akceleraci jsem poznával. Opět jsem se vrátil v čase a opět do Š 1203. Řadím za čtyři a opět brutální vytočení. Takhle jsem naposled vytáčel půjčenou Imprezu, ale ta mě alespoň zatlačila do sedačky. S šíleným bzučením (vydává ho motor kolem 5000ot.) a jakous takous dynamikou jsem se dohrabal až do cíle a jediné co mě děsilo bylo to, že se s tímhle autem musím vrátit zpátky.

S nervy v kýblu jsem dojel i zpět. Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem brzdou provozu.Všechno, ale opravdu všechno mě cestou předjíždělo. Dovolil si na mne i přibližne dvacet let starý naložený polský náklaďák ( i přes mé snažení jsem ho měl přes půlku cesty stále ve zpětném zrcátku). Po návratu jsem s „díky“ odevzdal klíče od vozu a šel si dát pořádný kafe. Nechápu proč škodovka vůbec vyráběla (vyrábí) něco takového. Při jízdě mi neustále chybělo několik (možná i desítek) koní. Možná už jsem jen zhýčkaný přebytkem výkonu. Co myslíte? Nebo to snad připadá jenom mně, že ty auta nějak nejedou?

Mám ještě jeden zážiteček na konec. Trochu jsem si zasmykoval. Jel jsem domů Formanem. Docela jsem se divil jak to auto ochotně reaguje na plyn. Venku bylo po dešti docela mokro. Chtěl jsem projet křižovatku. Bohužel jsem trochu neodhadnul rychlost. Moc rychle. „Hamtnul“ jsem na brzdu. Čelisti se zakously, kola se zablokovaly a auto šlo do smyku. Kontra volantem a přidat plyn. V tu chvíli jsem si připadal jak v rally. Motor zařval. Kola začaly hrabat. Bokem jsem projel zatáčku a za ní už srovnal jen plynem. Vzpomněl jsem si na všechny skopičiny, které jsem kdysi v autě dělával. Tohle mi konečně překrylo celé ty dva dny mučení s tím divným autem od škodovky s názvem Junior.

Měl jsem tě lásko rád. Hrozně moc. To, že jsi mi odešla ti nikdy v životě neodpustím. Začínalo to jako některý z mnoha víkendů. Vyrazil jsem s přáteli na hory. Kdybys před těmi dvěma týdny jela s námi, ještě teď bys byla vedle mně. Nevím proč tě popadl nápad, že by sis mohla jet zalézt na skály domů, na Slovensko. Měl jsem ti bránit, neudělal jsem to a vyčítám si to.

Víš zlato volala mi to tvoje matka. Byl jsem zrovna s přáteli v místní hospůdce. Uznávám, že jsem měl něco upito (nemáš to vůbec ráda, já vím). Zvonil mi telefon. Zvedl jsem to. Oznámila mi to jen suše, bez kapky emocí. Jseš mrtvá. Spadla jsi ze skály. Pohřeb bude nejspíš za týden. V tu chvíli se mi zhroutil svět…nevěděl jsem co dělat…

Druhý den ráno to bylo ještě mučivější. Všude jsem zakopával o tvé věci. Smutek, žal, lítost. Ty moje konstanta života jsi najednou nebyla. Byl jsem v tu chvíli jako rostlina bez vláhy. Říkal jsem si, že mi nic nemůže pomoct. Stydím se za to, ale vypil jsem všechen alkohol co jsme doma měli… Alespoň ten přinášel lehké uklidnění.

Dodnes si pamatuju jak jsme se před šesti lety seznámili. Ty „mazák“ mezi lezci a já absolutní začátečník, který si doma zapomněl „maglajs“. Už tehdy jsi na mne byla hodná. vzpomínám si na tvé bloňdaté vlasy a zelené oči. Bylo to léto na které se snad nedá ani zapomenout. Lezli a leželi jsme spolu skoro dva měsíce.

Před každým lezením jsi se chvíli pomodlila a řekla tu formulku, která se mi vypálila do mozku „in omnia paratus“, in omnia paratus…nikdy bych nečekal, že se člověk dokáže připravit na všechno.. ty jsi to nejspíš uměla…

Pro tvoje věci si ve čtvrtek přijela tvoje matka. Byla to pro ní už druhá rána, vždyť ti před půl rokem umřel tatínek. Měla slzy v očích, když jsme ty věci skládaly. Děkovala mi, že jsem se o tebe tak hezky staral. Mám ji rád. Je skoro jako moje máma. Teď už má jen tvého bratra. snad se z toho nějak dostane…

V našem bytě je hrozně prázdno. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale je to pravda. Vždycky si říkala jak je ten byteček malý. Věř mi bez tebe je hrozně rozlehlý a opuštěný…

Žili jsme spolu čtyři roky pět měsíců a osmnáct dní. Počítal jsem to několikrát, mělo by to být správně. Prožili jsme spolu dobré i zlé. Já jsem utěšoval tebe a ty mně. Občas jsme sice byli na nože, ale to se vždycky hodně rychle spravilo….

Před dvěma dny jsem se vrátil z tvého pohřbu. Máš nádherný výhled na hory. Já jsem pro slzy neviděl pomalu už nic víc.

Věz, že jsem tě miloval a chtěl jsem tě dnes o tvých narozeninách požádat o ruku. Co bys odpověděla se už nikdy nedozvím…. Všechno mi zhatila ta skála… Kdysi jsi mi říkala, že skály jsou tvůj život… Nyní vím, že byly i tvoje smrt….

Jaguar E-Type, Ford Mustang Shelby, Porsche 356, Aston Martin DB6, Alfa Romeo Giulietta, Duesenberg, BMW 507, Triumph TR3, Saab 96 Alpine A110, Volvo P1900….
Tak tyhle všechny krásky mám. Každý den se procházím kolem nich, občas nějakou přeleštím…ale co to odněkud táhne mi na záda….
Ach jo to jsem se musel probudit zrovna teď? Do háje tuhle část snu mám nejraději. Je sychravé ráno a přítelkyně zjistila, že má moc malou část deky. Budu asi muset vstát…
Je půl osmé, venku je zima a mlha. Co kdybych sjel alespoň pro rohlíky?. Obléknu se. Jdu po parkovišti moje kroky se odrážejí od neviditelných stěn. Už se blížím k té bestii. Říkám si už „jdu si pro tebe ty mrcho“. Hází po mne okem a její červený lak se nádherně leskne. Odemknu tenounké dveře a nasoukám se dovnitř. Chvíli jen tiše sedím a vnímám pach interiéru. Slabě je cítit benzín.
Vyřadím rychlost a šlápnu na spojku. Pedál lehce zavrže. Ještě prošlápnout plyn. Skoro cítím jak se směs připravuje v karburátoru. Přichází ten okamžik otáčím klíčkem v zapalovaní. Ozve se zaštěkání a motor naskakuje. Všechny čtyři válce běží v dokonalé shodě. Sytič obohacuje směs a motor získává nádherný baryton. Ten zvuk mnou přímo prostupuje. Cítím jak se chvěju očekáváním. Mám chuť vykřiknout „tak pojď bestie už se čeká jenom na tebe“.
Řadím za jedna a s hvízdáním vyrážím kupředu. Silnici znám jako svoje boty a auto jakbysmet. Silnice jsou prázdné. Týrám tu potvoru na hraně možností. V každé zatáčce cítím jak mi ujíždí zadek a slyším hvízdání pneumatik. Motor se častěji a častěji dostává k červenenému poli. Bestie správně pochopila mé ranní choutky a sytič nechává zapnutý. S hlasitým barytonem a ulehčujícím pocitem v srdci se blížím k parkovišti supermarketu.
Konečně chci zaparkovat. Řadím nesinchronizovanou zpátečku. Ozve se hlasité „cvak“, které mizí kdesi v mlze. Snažím se zacouvat vedle modré Fabie. Odněkud zezadu tlumeně slyším ženský hlas. „Pepo, On nás nabourá. Udělej něco!“. Klepání na okno. Zastavuju se. Stahuji okno. Omšelý padesátník na mne vykřikuje cosi typu „nemoh byste si s tou plechovkou zaparkovat jinde?!“. V duchu si myslím cosi o blbcích a říkám „s jakou plechovkou?“. „no s toudle nebo jste majitelem něčeho jinýho než tohohle červenýho Formana??“…

Dnes bych k tomu chtěl něco dodat (ať se taky „pochlubím“ v čem se vozím).

Tenhle červený Forman přišel k nám do rodiny v roce 1997 po prvním majiteli. Je vyroben na konci roku 1992 jako zkušební série nového typu (ne nemyslím felicii ) a má výbavu LX.

Má takové vychytávky jako 50 kW motor, otáčkoměr ( Byl až u GLX) nebo mnou ručně namontované rádio Sony (při 130km/h je Vám stejně na nic).

Jelikož jsem se v roce 2000 odstěhoval z domova, získal jsem autíčko, abych mohl sebe i různé věci dopravovat jinak než MHD.

Do dnešního dne má najeto 150 tis. km a kromě občasné rzi je ve stejném stavu jako vyjelo z továrny. Vzláštní péče byla věnována motoru. Vždy dostával kvalitní oleje, byla mu seřizována vůle, atd. Nejspíš i proto je toto auto schopno stále držet 160 km/h (osobně vyzkoušeno na vzdálenost přibližně 50km). Zvuková pohoda určitě není v této rychlosti dobrá, ale člověk alespoň zjistí (poslechem) všechny případné vůle v motoru.

Tohle autíčko miluju jako žádné jiné. Je to vždy změna, když přesednu z něčeho lepšího do Formana. Člověk si najednou připadá, že má auto skutečně v ruce. Berličky typu ABS, ESP se tady nepraktikují. Musíš být šelma abys ho dokázal ovládnout. Na všechno se musí silou. Auto se odvděčí až surovými reakcemi. Člověk pociťuje každé přidání plynu jako vstříknutí benzínu do vlastních žil. Je to čirá rozkoš. Motor vyháníš až k červenému poli.

Chceš zrychlit? Ze čtyřky podřadíš za tři. Motor má tři tisíce otáček. Ozývá se brumlání. Kolem čtyř tisíc ti zahraje lehký heavy metal a pak začne opravdu mohutně zabírat. Pět tisíc. Je to výbuch. Zrychlení pociťuješ všemi smysly. Pět tisíc pět set. Konečná. červené pole. Na tachometru máš v tu chvíli asi 120, ale zdá se ti, že musíš mít nejméně dvě stě. Prostě jen totální rozkoš. Jenom s ženskou se dá zažít něco podobného…

Jako každý týden jsem jel k našim na pravidelnou páteční večeři. Bylo půl šesté a já jel dost unavený z práce. Sídlíme v centru a já se rozhodl, že to vezmu svojí oblíbenou cestou. Je to cesta skrz několik sídlišť. Když je člověk unavený perfektně se na této cestě odreaguje.

Jelikož jsem pospíchal, jel jsem něco nad limit (kolem šedesáti). V Mercedesu zařazenou za tři a vesele jsem si šuměl. Část cesty se jede úsekem bez jediné lampy… po tomto úseku následuje levotočivá zatáčka, padesátimetrová rovinka a přechod s betonovými zábranami (toto vše je již osvětleno pouličním osvětlením).

Před zatáčkou jsem jako vždy sundal nohu z plynu, abych v případě , že někdo stojí na přechodu , stačil zastavit. Vyjel jsem ze zatáčky, kouknu na přechod. Nikde nikdo. Přidávám plyn. Najednou vidím záblesk něčeho světlejšího. A do háje holčička na kolečkových bruslích. Byla schovaná za betonovými zábranami.

Okamžitě dupu na brzdu. Najednou se mi zdá, že auto vůbec nebrzdí. Blížím se k holčičce a už začínám chápat, že to určitě nedobrzdím. Zbývá jediná možnost. Betonové zábrany jsou blízko. Stočím volant směrem k nim. Holčičku naštěstí míjím.

Zábrana se blíží. Obrovská rána. Sype se sklo. Vidím jak se přede mnou hroutí kapota. Cítím to přetížení. Další rána. Nevidím vůbec nic, vše mi zastřel obrovský bílý polštář . Mám chvilkovou ztrátu paměti.

Další vzpomínka je až jak napůl ležím v autě. Snažím se dostat ven dveře u řidiče, ale nejdou otevřít. Zkusím se o ně opřít..ne nejde to. Musím přes spolujezdcovi. Dveře se po mém zatlačení otevírají a já se vykutálím z auta. Koukám, kde je holčička. Vykukuje zpoza bariery na druhé straně na nohou kolečkové brusle, na hlavě červenou helmu ze sto jedna dalmatínů. Vypadá jak koloušek, má velké vystrašené oči.

Jsme na celkem opuštěném úseku… všude je ticho..najednou se ozývá tenký hlásek: „jste v pořádku?“ „jo, jsem“ odvětím.. V tu chvíli mi dochází co mne všechno bolí… Mám „vyhozené“koleno, moje páteř dostala celkem slušnou pecku a cítím řezavou bolest nad okem, jo mám nejspíš rozseklé obočí… Najednou vnímám i to jak mi divoce bije srdce a vidím svůj dech jak se rozpouští ve vzduchu.

Vplazím se zpět do auta. Někde tam mám mobil. Volám 112. Koukám, kde je holčička. Někam se vytratila. Slečna ze 112 se mě snaží udržet na drátě , ptá se na různé věci. Blíží se sanitka. Ujímá se mě doktor. Zjišťuje, že nemám žádné vážné zranění. Přijíždí policie. Mají blbé otázky jako „a jste si jistý, že jste ji viděl?“ (během deseti minut jsem tuto otázku dostal několikrát…sám o tom začínám pochybovat… ).

Doktoři ze sanitky se mě ujímají a odvádějí mě pryč od policie. Jedeme do nemocnice. Sešili mi obočí. Trochu to bolí, ale jinak jsem v pořádku.

V práci to přijali dobře. Šéf a kamarád v jedné osobě, sice trochu vyváděl, že jsem mu zničil auto za milion a půl, ale hned potom se staral, jak mi je.

Teď, pár dní potom sedím ve zšeřelé místnosti. Venku bouchají petardy. Je to jak na bojišti. Už chybí jen to hvízdání granátu. Já jsem, ale duchem úplně mimo…

Sedím ve zšeřelé místnosti a přemýšlím o to, jestli to byla vůbec pravda. Byla tam ta holčička vůbec? Nebo jsem se jen něčeho polekal a narazil do betonových zábran. Začínám z toho mít v hlavě pořádný zmatek…

Bude většinou o karambolech, které jsem prožil a o autech, která jsem vystřídal….