• G37 AWD: oblina, kam se podíváš – zábava, kam se rozjedeš

  Publikováno: 12. 3. 2009

  G37 AWD: oblina, kam se podíváš – zábava, kam se rozjedeš

  Horší dobu než současnou ekonomickou krizi si pro vstup do ČR už v Infiniti asi vybrat nemohli. Exotická značka, kterou většina zná pouze díky velmi povedenému SUV FX má v portfoliu přichystáno i něco pro milovníky tradičnějších tvarů karoserie, sedan G37.

  První dojem je stejně neuchopitelný jako oblé křivky mohutně působící karoserie. Oko se nemá pořádně kde zachytit a „amerika“ z toho kouká všemi směry. Pohled do tabulky s rozměry však prozrazuje, že „géčko“ je typickým zástupcem prémiovek střední třídy a jen mate tělem. Není však důvod postávat a hledat v oblinách něco ostřejšího, to totiž japonští inženýři schovali pod kapotu.

  Pohled „under the hood“ nemá chybu a doporučuji jej před svezením jako příjemné naladění na budoucí zážitky, zvlášť v případě, kdy se vám „géčko“ nelíbí zvenku. Mohutný šestiválec trůní přesně v ose motorového prostoru co nejvíce nad předními koly a symetricky umístěné sací potrubí navozuje pocit harmonie a síly.

  Je čas usednout za volant. Pokud by někdo pochyboval o zařazení „géčka“, po usednutí do velmi slušného sportovního sedadla bude mít jasno – místa není nijak moc a jakkoliv auto zvenku působí mohutně, uvnitř je to sportovně laděná střední třída každým coulem. Černá kůže je příjemná na pohled i na „posed“ a vše je tam, kde má být. Zvlášť bych zmínil analogové hodiny, které působí jako velmi moderní retro a ne jako pěst na oko, designéři minulého Mondea by se měli podívat, jak se to dělá.

  Po nastartování člověka nutně zaujmou dvě věci: možná až zbytečně výrazný baryton motoru a úsměv vzbuzující grafické ztvárnění palubního počítače. Jsou mezi vámi nějací pamětníci „jemné grafiky“ ZX Spectrum, Atari nebo Commodore 64? V tom případě při pohledu na palubku zamáčknete slzu, stejně jako já. Nechme však vzpomínání a pojďme se projet.

  Verze AWD je k dispozici pouze v kombinaci s automatickým sedmikvaltem, který řadí svižně a hladce. Za doprovodu sytého zvuku obou výfuků se „infi“ dává ladně do pohybu. Řízení je správně strmé a přesné, stejně tak volant má optimální velikost i průmer. Přijíždíme k jednomu z nedalekých tankodromů, kterým se u nás říká „ulice“. Infi trošku neprémiově vrzne a slušně nás vyklepe. Současně však tlumiče překvapí svou rychlostí, s jakou dokáží pohltit většinu rázů, což je obdivuhodné zejména na panelové dálnici o pár minut později. Kola sice hučí, nicméne podvozek odvádí výbornou práci a aerodynamický hluk je neznatelný (kdo by čekal, že o dvě třídy menší Infiniti strčí s přehledem do kapsy sedmičkové BMW?). Dálniční kilometry budou s „géčkem“ ubíhat rychle, pravou sílu však japonskoamerická prémie předvede až na okresce.

  Normálně bych z oslizlé, vlhké silnice nadšený nebyl, ovšem AWD a mokro, to je jiná pohádka. Na pilu tlačím jen zvolna a jak se po chvíli ukazuje, zdaleka ne dostatečně. Infi sedí jako přibité a navzdory poměrně vysoké váze (přes 1700 kg) se v zatáčkách chová suverénně a pípnutí kontroly trakce pořád ne a ne zaznít. Kroužím jemně volantem, užívám si na výjezdech 320 koní a nechávám se zlákat „kočkopsem“ v podobě automatu, který sice „nahoru“ řadí už při 7200 otáčkách (v manuálním režimu dovolí o 300 otáček víc), ale umožňuje manuální podřazování. Z něj jsem nadšen, automat je velmi rychlý a místy se zdá, že vůbec nepřemýšlí a prostě tam háže, cokoliv se vám zamane. Tolik otravná prodleva, známá z mnoha jiných automatů se nekoná a manuální podřazování v automatickém módu je lahůdka. Je čas vyzkoušet, co auto skutečně dovede.

  Řítím se k ostré zatáčce, brzdím pozdě a než pořádně zatočím volantem, o slovo se hlásí vrozená nedotáčivost a „géčko“ se beznadějně hrne po tečně ven. Další zatáčku tedy zkouším jinak – místo ostrého brzdění volím ostré zatočení. Přední kola zůstávají přikovaná k asfaltu, zadek jde do jemného přetáčivého smyku, lehké kontra, plný plyn a infi s hlasitým rykem vyráží vstříc další zatáčce. Opět rychlý nájezd, opět „utažení“, opět zadní kola ve smyku. NÁDHERA. Na tváři široký úsměv, plyn na podlaze, řidičské orgie v plném proudu. Když už to opravdu přeženete, srovná za vás zadní kola skvěle naladěná stabilizace, která do řízení nekecá a zasáhne, až když je skutečně potřeba. Podvozku a motoru sekundují výborné brzdy a na dětskou grafiku palubáku si vzpomenete až když zastavíte a budete se chtít podívat, jestli není potřeba nakrmit rozdováděné stádo. Vzhledem k váze a výkonu asi nepřekvapí, že průměr šel z „oťukávacích“ patnácti na sto téměř na dvojnásobek. Udávaná průměrná spotřeba pod 11 litrů na sto bude reálná pro důchodce z vesnice, který nikdy nevytočí motor přes 3000 otáček, běžný dlouhodobý průměr bude spíš na úrovni 14-15 litrů. Zdá se to hodně? Ono to taky hodně je a už aby někdo něco udělal s procedurou na měření spotřeby. Nicméně pokud bych se vás zeptal po jízdě, do jednoho nesouhlasně zavrtíte hlavou;-)

  Stejně, jako jsem doporučoval pohled pod kapotu, vřele nedoporučuji pohled do kufru. Umístění a zpracování krytu CD měniče (když už tedy pomineme fakt, že je v kufru a ne v palubce) není jen tristní, ale doslova ostudné a u auta s cenovkou přes milion nepřijatelné. Ti praktičtější z vás pak budou jen nevěřícně zírat na vstupní otvor. Pokud ovšem tak jako já nahlédnete do kufru až po zastavení, bude vám to jedno, úsměv od ucha k uchu se vám jen tak nevytratí.

  Co říci závěrem? Infiniti dokázalo vyrobit neskutečně zábavné auto, které si současně drží velmi slušný komfort a běžné cestování včetně našich dálnic nebude utrpením. Kéž by se našlo dost slušně vydělávajících lidí, kteří odhodí (alespoň část) svého snobství a s „géčkem“ se přijdou svézt. Rozhodně neudělají chybu a možná zjistí, že v životě je stále možné být něčím překvapen i v pozitivním slova smyslu.

Clio RenaultSport – RazneSvezeni 750i – pád modly