• Caterham CSR 200 – Trysková sedma

  Jízdní dojmy Publikováno: 3. 8. 2009

  Za všechno může vlastně tak trochu Jean-Paul Belmondo a jeho bílý Super Seven. Ten film určitě znáte, jmenoval se Policajt nebo rošťák. Už tenkrát jsem se zamiloval. A pak se přes dvacet let nic nedělo. Až letos v květnu jsem dostal nabídku, která se neodmítá…

  Od ní uběhlo ještě dva a půl měsíce. Je 26. července 2009, tři čtvrtě na šest večer. Zvoní mi telefon. Uf….Dokážete si to představit? Cítíte se podobně, jako by vám volala žena, kterou jste vždycky chtěli a mile oznámila, že se konečně odstěhovala od přítele, případně manžela. Výzva? „Za patnáct minut jsem u tebe,“ zní na druhém konci. Tak jo.

  Nejmenuje se Lotus Super Seven Series 3, ale Caterham CSR 200. I tak ovšem svého prapředka zapřít nemůže. Taková trochu větší motokára pro běžný provoz. Když jsem ho viděl naposledy, vypadal jinak. Měl čelní sklo, původní světla a nasazené dveře. Teď na mě mrkají dvě trojice světýlek z verze Levante a takové zbytečnosti jako čelní sklo a dveře? Pche! Ty zůstaly pro dnešek v garáži. Místo okna je vpředu karbonový štítek. Nejdeme přece na výlet. Tedy, vlastně ano. Na krátký a nejspíš pekelně rychlý!

  Jenže, ještě pořád netuším, co mě vlastně čeká. Tedy trochu. Místo spolujezdce v autě, které umí stovku z klidu za 3,5 vteřiny, má 535 kilo (v plné polní, na kterou ovšem dnes kašleme, takže vážíme o pár deka míň) a ta čtyřválcová nefoukaná 2,3litrová kočička od Cosworthu vpředu má nějakých 200 koní.

  Už jen vlézt dovnitř je pro někoho, kdo má něco malinko přes metrák, vrchol akrobacie. Tohle není pětatřicet let starý MG Midget, ten má dveře a výfuk vedený normálně. Tohle je moderní variace na klasické téma jménem Lotus Seven. Caterham je ostatně jediný, který získal od Colina Chapmana v třiasedmdesátém roce licenci. Všechno ostatní jsou repliky a napodobeniny.

  Ty dlouhé kalhoty byla prozíravost, aspoň se nespálím. Přidržet se vlevo rámu a druhou rukou…, no karbonového štítku ani náhodou, prostě se tam nějak nasoukám. Povedlo se, sedím! Tak ne. Pilot nepočítal s mými rozměry a trochu mi povoluje čtyřbodové pásy. Konečně se usazuji do karbonové skořepiny potažené gumou. Cvak, cvak, z těch pásů mě hned tak nějaká odstředivá síla nevyrve. A když, budu se držet foťáku, který mám s sebou. Jinak totiž není čeho. Žádné madlo, nic. Ještě brýle. Letecké. Původně jsem si chtěl vzít svoje normální, ale až později mi dojde, že bych je spíš někde ztratil, každopádně bych vůbec nic neviděl.

  Start! Motor se spouští tlačítkem a řve. Aby ne, když mám krátký otevřený výfuk někde u hlavy. A vedle sebe zkušeného pilota. Alespoň tomu věřím. Hlasité cvaknutí a na displeji přede mnou se rozsvítí jednička. Tohle auto má příplatkovou šestistupňovou sekvenci, ale na červené ledky vidí maximálně spolujezdec, tedy v tomto případě já. Jedeme! Po městě ještě relativně piánko, je tu provoz. „Mám novou přítelkyni,“ snažím se trochu pilota ukecat, „a jsme spolu opravdu jen chvilku. Pojedeme pomalu?“ Jsem naivka. Odpovědí je mi úsměv a rezolutní „Ne!“ Takže za cedulí konec města následuje peklo.

  Zrychlení. Tovární údaje nelžou! Během mžiku jedeme tak stovkou, rychloměr je na druhé straně a stejně bych na něj radši nekoukal. Počkat, a to jako chce zatočit? Řízení. To nejpřímější, jaké byste si v autě dokázali představit. Brzdy…. sakra, on fakt zatočil! Ta kára poslouchá na slovo a dá se s ní brzdit tam, kde už byste s jakýmkoli normálním autem byli v blízkém lese. Nedutám, kroutím hlavou, nevěřím. Jsem schoulený v anatomu, žaludek mi chce vyskočit z krku a někdo mi asi vystřelil z hlavy mozek, protože v něm mám jen krev.

  Kopec dolů s ostrou zatáčkou. Vesnice. Nádraží. A za nimi delší úsek. Serpentiny. Známe to tu oba. Na křižovatce se otáčíme a malá pauza. „Tak co?“ Moje kůže je nejspíš zdravě zelená… Něco takového asi blábolím. „To ještě nic nebylo. Teď teprve pojedeme rychle!“ Najednou mi vše dochází. Prostě si to obhlédl, jestli nás nic nepřekvapí. A ve mně se všechno láme. Už nemám strach, i když ze mě teče pot. Sedačka se naštěstí propotit nedá… Teď si to budu užívat. Snažím se. „Není ti blbě?“ Ne, jen si přidržuji na břiše foťák, abych od něj nedostal do zubů. Ten jsem si neprozřetelně neutáhl. Následující zatáčku projíždíme smykem, stejně jako většinu ostatních. Proti nám nic, bílé a stříbrné octavie s nápisy také asi dneska spí. Připadám si jako ve zrychleném filmu. Řev, čísla na displeji se mění rychle. Zpátky na rovince u nádraží, v protisměru první auta. V serpentinách jsme nepotkali nikoho. Naštěstí. A honem domů. Adrenalin stoupá, krev už se snad v hlavě ani neudrží. Opravdový hardcore, něco jako orgasmus, ale trochu jinak…

  Jedna ves, kopec včetně zatáčky, tentokrát v opačném směru, tedy nahoru a opět s rozevlátou zádí. Další ves a jsme zpátky ve městě. Drift na kruháku (asi v padesátce!) a na náměstí, aspoň pár fotek. Zážitky? Pár myšlenek během pauz, kdy jsme jeli relativně pomalu, jsem určitě nedokončil. Ještě nedávno jsem si chtěl zkusit sedadlo spolujezdce v soutěžním autě, že bych se jako pokusil i číst noty. Blbost, teď už vím, jak to tak asi zhruba vypadá. Byť enkový lancer nebo impreza nemají půl tuny a dvě stě kobyl. A mají střechu a nefouká dovnitř. Zase na šotolině to musí být opravdu mazec. Každopádně je mi konečně jasné, co znamená slovní spojení „horké sedadlo spolujezdce“. Bylo mi hodně horko.

  Tohle byl opravdu nářez. Auto s aerodynamikou žebřiňáku na raketový pohon, ve kterém sedí posádka třináct čísel nad asfaltem. Vezmete pár ocelových trubek, přimícháte trochu hliníku a navrch přidáte špetku karbonu. Podvozek, řízení, brzdy. Vše je přísně účelové, se snahou o co nejčistší pocit z jízdy pro dva lidi, kteří mají dost odvahy na to, aby vlezli dovnitř. CSR 200 je ještě navíc poměrně krotká verze, existuje taky výkonnější 260. A to zdaleka není všechno. Co umí zhruba stejně těžký Levante s V8 o 550 koních, radši vědět nechci. V tom už bych se opravdu zatraceně bál!

  Přitom CSR 200 umí být autem dvou tváří. Nekompromisním skoro závoďákem, který bere rychlostní limity jako milé doporučení na jedné straně a sporťáčkem pro výlety ve dvou a kochání se krajinou na té druhé. Vedle sebe posadíte krásnější polovičku, která už ví, že si může vzít tak maximálně rtěnku, občanku a kartičku zdravotní pojišťovny (kdyby náhodou), nasadíte dveře, do kapsy strčíte kreditku a jedem!

  Jedna z mála nevýhod tohohle auta je ta, že ač z Albionu, má volant vlevo. Ale jinak to u nás kvůli předpisům bohužel nejde. Naši zákonodárečci zkrátka některé věci nepochopí. Ale, celých zhruba pětačtyřicet minut včetně focení bylo famózních. Ještě jednou díky, Honzo! P.S. Tohle auto většina čtenářů bude asi nejspíš znát a jeho majitele (byť třeba zprostředkovaně) taky. Kdo ne, jukněte na tyhle stránky. Další info přímo od zdroje je zde.

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

Statistiky registrací českého trhu aneb Kam sakra s nimi? Pět set v cihelně