• Top Gear Live Prague

  Na návštěvě Publikováno: 30. 6. 2014

  Je sobota a já bych mohl navštívit příbuzné či sběr jahod nebo se jen tak poflakovat doma a surfovat po ACZ. Místo toho ovšem třímám v ruce vstupenku na ojedinělou akci, a sice živé vystoupení kultovního britského Top Gearu poprvé v Praze. Není levná. A moje hodná rodina ji pro mne i další dva příslušníky nakoupila čtvrt roku dopředu, přitom výběr už prý moc nebyl… Ještě mobil, sluchátka, knihu Léta s Top Gear (co kdyby…) a může se vyrazit.

  Před druhou dorážíme k 02 aréně. V podzemní garáži hned málem přijdu o sluch. Přijíždí sem totiž Audi RS5 s výfukem, jenž pod plynem řve jako rozradostněná, dva tucty veliká rodinka medvědů grizzly při útoku na řeku plnou lososů a po jeho ubrání zařehtá jako německá balistická raketa V-2 chvíli před dopadem na Londýn. Ale kdo by před vstupem očekával hloučky nekompromisních petrolheadů, kteří zaujatě diskutují o délce dráhy plynového pedálu FieSTy, je na omylu. Top Gear Live je akce hlavně pro rodiny s dětmi a mladé páry, pročež je zde místy více žen než mužů. Ve 14:05 zasněně koukám po VIP vstupu bez čekání, ale to už mám před sebou objemný dav tlačící se do vstupů. To zas bude fronta na Favorita… Po deseti minutách téměř nehnutého čekání mi ale úsměv z tváře spadne.

  O mnoho let později… Už jsme skoro u bezpečnostních rámů, když tu se z tlampače ozve: „Upozorňujeme návštěvníky, že představení začíná za patnáct minut,“ což zástupy oplatí hlasitým smíchem. Na výrazech pořadatelů je vidět vyčítavý výraz. Nechají nás projít de facto bez kontroly. Ještě koukám na suvenýry – ne moc hezká trička již od 700,-. Tak nic, jde se dál… Nalézáme patřičný vchod, řadu, sedačky. Aréna je otevřená asi ze 3/5, za stěnou je temnota zázemí. Na stěně plátno a na něm reklamy. Do toho hudba. Chlapácká, nahlas, s tvrdými basy a divnými výškami. Taháme mobily a sluchátka, ladíme FM 88.6 – tady se bude pouštět překlad. Pár oxichtěných fotek na památku.

  15:05. Stmívá se, opona se odkrývá… a na plochu za hlasitého aplausu přijíždí Jeremy Clarkson, James May a Richard Hammond ve svém pojízdném studiu. To pohání V8 z Corvetty. Clarkson motor vytáčí, až z něj lítají plameny. Pak se zeptá, zda ho chce publikum vidět s tímto strojem driftovat. Samo sebou, že ano. Tak tedy udělá pár černých donutů. Pak banda odjíždí a takto se to střídá až do konce. Nyní nastupují kaskadéři v postarších Subárkách, kterým hoří zadní sedačky. Také driftují.

  Moderátoři nastoupí již bez vozítka a přihlížejícím ukazují svoji vytříbenou češtinu. „Jsem tlustý, že vypadám, že jsem v tom,“ začíná Jeremy. „A nezaplatil spropitné.“ „Já mám malého pindíka,“ tvrdí James. A Richard? „Já taky.“ Jeremy se též chlubí svým miniaturním autem. James a Richard se zatím baví na jeho adresu a brzy ukazují své výtvory. May navrhl cestovní kufr, který se dá v případě potřeby přeměnit na jakousi motokáru. Hammond zase ležatou koloběžku spářenou se segwayem a židlí. Dají si závod a James vyhraje, ale Jeremy zmíní přípustnost svého vozu do provozu a kompaktnost Richardova řešení, a proto usoudí, že vyhráli všichni.

  Přesné pořadí všeho vám teď z hlavy neřeknu, ale než přejdu k dalším vylomeninám moderátorského týmu, zmíním ostatní kaskadérské kousky. O ty se postará nejprve vystoupení Focusů RS druhé generace v krásném jemně hořčičném laku, který na modrých světlech chytá hráškově zelené odstíny, a černošský atlet, když nejprve přeskočí za sebou tři motokáry a pak také celý dloouhý Viper – „skok přes pohybující se překážku“. Napjatou atmosféru navodí vystoupení žen s ohni v černém oblečení a plechovými maskami doprovázenými bastly staré 911 a Fordu Capri. Stejně jako v případě atleta zatajujeme dech i u jezdce na kole poskakujícího mezi dvěma malými nákladními pick-upy.

  Vraťme se teď zpět k onomu triumvirátu, jehož dalším tématem je moderní závod na styl starořímských vozatajů. Ti jezdili na vratkých vozech taženými koňmi, avšak Jeremy vymyslí upgrade, kdy je místo single plnokrevníků táhnou městské skútry. Na místo je dovezou styloví Římané v žabkách. Je znát, že byli pokrokoví… rozhodně dokázali rychleji naplnit a vyklidit arénu než my v jednadvacátém století.

  Za tento úkol se zbylí dva moderátoři pomstí Jezzovi oblíbenou laser game. Do první řady vstoupí dva zakuklenci se svými děly, na plochu vjíždí tajemný Stig v Caterhamu. Když ho chlapi přinutí k jízdě, obletí připravenou trať, zatímco na plátně sledujeme zásahy. Pak přichází řada na Jeremyho, který kafrá, že se do auta nevejde, a tak dostává G-Wiz s uříznutou střechou. Je tak pomalý, že za dvojnásobný čas proti Stigovi dostává několikanásobně víc zásahů, navíc vždy… mezi nohy.

  Následuje malé reklamní intermezzo vlivného pražského prodejce Advantage cars. Ten přistaví Ferrari, Lamborghini a Porsche, což zákonitě vyvolá vášnivou hádku.

  „O českých škodovkách z dob komunismu kolovaly v Británii různé vtipy. Nyní vám chceme dokázat, že existovaly ještě mnohem, mnohem horší vozy,“ začíná další vstup. Většině fanoušků Top Gearu už je v tu chvíli zcela jasné, co bude následovat. Souboj tříkolek Reliant Robin. Ještě krátký sestřih a může se na to. Jak už asi tušíte, jediný, kdo ji nepřevrátí, je Stig.

  Nastává chvílemi trochu vážnější téma – nehody při natáčení. Je nám promítnut krátký film střihů napříč vysílacími roky novodobého pořadu. A moderátoři pak některé rozebírají. Třeba Jamesovo mlasknutí (koulí) při pádu na prkno v Bolívii.

  Jelikož se náš národní fotbalový tým nebyl schopen ani s údajně nejlepším brankářem světa schopen probojovat na mistrovství světa v Brazílii a ani Britové se svou nejslavnější fotbalovou ligou nic moc nepředvedli, rozhodl se Top Gear místo klasické kopané uspořádat přátelák s auty. Po pečlivém výběru je jako vhodné auto vybráno Suzuki Swift (woody, neschovávej tak ten vítězoslavný úškleb!) . Za náš tým bohužel nenastupuje nikdo z české redakce časopisu Top Gear, ale dva producenti/kaskadéři (?) a naštěstí také Stig. Po napínavém souboji nakonec vyhráváme tuším 7:5.

  „Až pojedete domů… myslete na nás a jeďte hlavně… RYCHLE!“ glosuje Clarkson předešlé vstupy a celá banda odchází za oponu. Jsou čtyři patnáct. Všichni strnule sedí na svých sedadlech a čekají. Čekají, až se vrátí a uzemní nás nějakou bombou. Minutu, dvě, pět. I já už zapískám a vyprsknu: „Ty voe, tag jako žádnej přídavek, jó?!“ Ale nestává se vůbec nic. A tak s mírně zatrpklým výrazem opouštíme ochozy. Ani vyklízení není moc svižné. Zpátky na parkoviště a pryč. Turniket otiskává parkovací lístek časem na minutu přesně tři hodiny od příjezdu. Jsem v pražské řvavě. Slunce mi pálí do očí. Ale já se nezlobím. Mám za sebou intenzivní zážitek, vzácný a nevšední. Pro někoho zhacený poměrem délek akce a dopravy z a na parkoviště v mém případě na hodnotě 7:11. Ale já se ani tak nezlobím. Tohle jsou totiž ty věci, které dělají z prosté návštěvy něco nezapomenutelného. A z aut legendy.

  

  šmoula nešika se představuje:

  Kontakt: smoulanesika007@seznam.cz

  Zobrazit všechny příspěvky, jejichž autorem je šmoula nešika →

Malá hádanka pro milovníky automobilové historie Láďa Hruška testuje