Jak jsem vybíral auto – s čím jsem kdy jezdil?

Do světa úplně dospělých jsem vstoupil v roce 1997 (18 mi však bylo mnohem dříve), kdy jsem slavnostně dostal řidičský průkaz. Ještě nějakou chvíli pak trvalo, než jsem si pořídil vlastní vozítko. Rozhodování bylo celkem jednoduché, musel jsem prostě koupit něco, na co jsem měl finance.

Po procházení inzerátů a autobazarů jsem se nakonec rozhodl, že se svěřím do italských rukou. Má volba padla na Fiat Tipo. V té době jich jezdilo dost, auto bylo celkem spolehlivé (dle tvrzení kamarádů) a hlavně bylo to něco úplně jiného než tehdejší Favority. Tento Fiat si mne získal a hned od začátku mne však někteří varovali, že Fiat není zrovna symbolem bezporuchovosti, nemluvě o kvalitě dílenského zpracování. Nicméně tento kousek byl vyroben v roce 1989, byl dovezen přímo z Itálie a v Česku byl zaregistrován od roku 1993.

Nebylo to však Tipo úplně „konfekční“. Nemyslím tím vzhled, ten byl naprosto unifikovaný (barva šedá antracitová metalíza), spíše šlo o motor, který měl obsah 1149 ccm a byl to onen známý motor z Fiatu Uno. Tipa se obvykle vybavovala motory 1.4 a vyššími (Grandturismo z 2.0 bylo hodně dobré). Každý se tomu divil a jak jsem zjistil, těchto vozů nebylo zase tak moc. Jen jsem z toho těžil. Auto však bylo docela živé, neboť mělo 41 kW výkonu, což je na tuto kubaturu docela dost. Tipo je samozřejmě těžší než Uno, ale i tak se Tipo nemuselo za výkon stydět.
Samozřejmě, že ve 4 lidech a s naloženými věcmi už na dálnici dech ztratilo, ale jezdil jsem s ním převážně po městě, což bylo na toto auto to nejlepší. Hravě jsem po městě jezdil pod 6 litrů, na dálnici se to blížilo 6,5 a 7 litrům na 100 km. Je pravda, že se s ním dalo jet tak maximálně 145 km/h, ale stačilo to. A taky povinné ručení spadalo do té nejnižší kategorie.

Už jako majitel tohoto vozidla jsem se s kamarádem odebral na jedno parkoviště testovat, jak se auto chová a učil jsem se s ním sžívat. Byly to neustálé rozjezdy a brždění a brzy se začala vařit voda. Nevšimli jsme si toho ani jeden. Tohle auto totiž nebylo vybaveno tepelným čidlem, které by zapínalo ventilátor, ten se zapínal ručně (vypadalo to na úpravu některého z předchozích majitelů). My jsme o tomto spínači věděli, jen jsme jej nepoužili. A když voda vařila, nevydrželo to topení a praskla hadice a radiátor topení a voda se vylila do auta. Protože to byla pára, všude se z něj kouřilo. V první chvíli jsem si myslel, že odešlo něco v motoru, ale naštěstí to bylo jinak. Za nějakou dobu se mi povedlo sehnat celé topení znovu a pak už bylo Tipo jako nové.

Na můj vkus to bylo slušně malé auto a přitom docela objemné (těžilo ze své šířky), dobře sedělo na silnici a disponovalo několika vlastnostmi, které jsem později považoval za standard a které, jak se ukázalo, byly standardem, ale jen pro Fiat. Předně – nedalo se zapomenout nechat zapnutá světla. Po vytažení klíčku se prostě světla automaticky vypla. Auto mělo 5 rychlostí a zpátečku pod pětkou. Auto dobře topilo a když jste si otevřeli motorový prostor vypadalo to, že vám někdo ukradnul půlku motoru.

Za tu dobu co jsem jej měl (až do roku 2003) jsem do něj v podstatě lil benzín a olej a jezdil na prohlídky do servisu či na STK. Ke konci to už pak bylo horší. Vyměnil jsem výfukové potrubí a začaly rezivět zadní podběhy. Žádná jiná vážnější nehoda či závada mne už nepotkala. Na tohle Tipo prostě vzpomínám rád.

Mezitím jsem se ze svého rodného severomoravského města stihnul přestěhovat do Prahy a oženit se. Autem začala jezdit i manželka a musím říci, že jí toto auto hodně dalo. Zapomeňte na posilovač řízení, klimatizaci či jednoduché řazení. To, zvláště v zimě, šlo celkem ztuha.

Shodou určitých náhod jsem se v roce 2003 dostal k ojetému autu, tři roky starému. Měl jsem v hlavě strašlivé dilema. Byla to Škoda Fabia s motorem 1.4 v prostřední výbavě. Navíc měla najeto jen 15 000 km a měla jasný původ (koupila jej v roce 2000 má tchýně, pak jí skončil leasing). A cena byla velmi dobrá. Chvíli jsem to promýšlel, ale nakonec jsme na nabídku kývli. Nejvíce mne mrzelo to, že jsem Škodovku moc nechtěl.

Posadit se z Tipa do Fabie znamenalo změnit spoustu návyků. Auto samozřejmě lépe táhlo, bylo modernější. Mělo klimu, posilovač řízení. Hlavní nedostatkem byl však prostor v autě. Ve všech směrech ho bylo méně, než v Tipu. Ale zvykl jsem si. Jízdní vlastnosti to mělo trochu jiné, také 5 rychlostí a zpátečku na jedničce (po zatlačení dolů). Ovládací prvky byly úplně jiné a zažité postupy musel člověk změnit. Zvládli jsme to. Zvykli jsme si i na ten menší kufr a prostor, i když to bylo hodně těžké. Navíc jsme na Fabii koupili zimní pneumatiky, takže se s ní v zimě jezdilo rozhodně lépe. Parametry auta nám celkem vyhovovaly, hlavní množství kilometrů se najezdilo po městě.

Humorné historky nastávaly v servise, kam jsme každý rok jezdili na servisní prohlídku. Ty byly plánovány po 15 000 kilometrech nebo každý rok. Kilometry jsme nenajeli a servisákům se pomalu nechtělo ani měnit olej, protože se s ním nic nenajelo.

V roce 2005 jsme pak za podobných podmínek, jako v roce 2003, přesedlali na novější Fabii. Bylo to Kombi a s motorem 1.2, čili profláknuté HTP. Najeto měla asi 20 000 km, byla tedy ojetější. Největší problémy spočívaly v tom, že auto bylo větší a tak jsem si musel „přeštelovat“ oko na delší karoserii. Zvládlo se to dobře. Dalším velkým problémem byl zvuk motoru. Znělo to, jakoby byl v motorové části místo motoru použit vysavač. Ten zvuk byl podobný. Četl jsem různé recenze a posměšné komentáře různých lidí na motor 1.2 HTP. Musím však říct, že mne motor docela překvapil. Troufám si tvrdit, že po městě je pružný, sílu ztratí až když vyjedete z města. Každý kdo s ním jel mi potvrdil, že tohle určitě nečekal. Ostatně rychlý start z křižovatky motor kupodivu v pohodě zvládal.

U tohoto auta lze mluvit o kufru. Byl větší a leccos se do něj vešlo. Ve třech lidech jsme se několikrát vydali do Rakouska na lyže. Batožinu jsme naložili a na střechu umístili nosič lyží. Dokonce jsme podnikli i jednu letní dovolenou pod stanem a na kolech, kola opět v nosičích. Pak se ale podmínky razantně změnily – narodila se nám dcera.

Každý šťastný otec mi dá zapravdu, že naskládat do auta všechny věci potřebné pro „provoz“ ročního dítěte, může být problém. A je to problém, i když vlastníte Fabii Kombi. Ona se totiž navenek jako velká pouze zdá. Uvnitř je malá a když umístíte do kufru kočárek, moc dalších věcí už se vám tam nevejde a musíte pořádat skoro přesouvací a umisťovací orgie, abyste vše potřebné pobrali a hlavně odvezli v autě. Rakev jsme neměli, vše muselo skončit uvnitř. Časem jsme se to naučili zvládat, ale v koutku duše jsme si pohrávali s tím, že musíme koupit něco jiného, většího. A tak se v lednu 2008 zrodil plán na to, jak oživit náš vozový park. Ale to až příště.