• Sklopte zrak! Přijíždí král! (3.)

  Publikováno: 14. 5. 2008

  

  Na meziválečném automobilovém světě byla půvabná možnost vybrat si vlastní karosárnu pokud mi z nějakého důvodu nevyhovovala karosérie navržená a vyráběná přímo výrobcem. Zatímco u nižších tříd toto bylo příjemným zpestřením, které bylo využíváno málokdy, u nejvyšší třídy byla tato varianta brána jako naprostá samozřejmost. Nejinak tomu bylo i u Bugatti Royale. A právě tomuto se budou následující díly věnovat.

  Osudy prvního podvozku – prototyp číslo 41 100

  Bugatti začal vyrábět první Royale, respektive jeho prototyp, v průběhu roku 1926, ale dokončil jej až v roce 1927. Od následujících „sériových“ vozů se lišil o málo větším rozvorem a motorem o vyšším objemu, který dosahoval hodnoty 14 726cm³. Na tomto podvozku bylo na něj postupně namontováno pět karosérií, plus ke konci života dostal „standardní “ motor o objemu 12 763cm³, a také mu byl zkrácen rozvor na standardní hodnotu.

  První karosérie

  První karosérií Royale byl velký kabriolet. Vlastně celá karosérie (samozřejmě s úpravami) pocházela z amerického Packardu. Z velkou pravděpodobností byla použita pro úsporu času, při pověstné Ettorově pýše asi jiné vysvětlení není.

  

  

  

  

  Druhá karosérie

  Díky Ettoreho pýše nepobyla karosérie „Packard“ na Royale příliš dlouho. Již následující rok , tedy 1928, dostala zbrusu novou karosérii navrženou Ettorem. Nová karosérie bylo dvoudvéřové třímístné kupé, tzv.fiakr.

  

  

  Třetí karosérie

  Další karosérie navržená Ettorem, která nahradila předchozí o několik měsíců později. Karosérie dostala název Berline de Voyage. Podobně jako předchozí karosérie byla fiakrového typu, ale s tím rozdílem, že nyní to byla čtyřdvéřová limuzína.

  

  Čtvrtá karosérie

  Problémem předchozích dvou karosérií bylo jejich rychlé stárnutí. Lidé naladěni na nový rytmus swingu již nechtěli tradiční karosérie, a tak přišla na řadu v pořadí již čtvrtá karosérie. Ettore zadal zakázku na navržení a výrobu nové módní karosérie, pařížskému karosáři Charlesi Weymannovi. Ten navrhl líbivé čtyřdvéřové kupé. Tato krásná karosérie doslova přežila až do osudného roku 1931, kdy Ettore Bugatti spolu se svou manželkou v tomto voze havaroval, a doslova jej „zrušil“.

  

  

  

  Pátá karosérie

  Po oné havárce byl Ettoreho osobní osobní Royale odtažen zpět do dílen, kde byl opraven. Jak již bylo výše zmíněno dostal nový menší dvanáctilitr, a o něco mu byl zkrácen rozvor. Návrh karosérie tentokráte dostal na starost jeho dvacetiletý syn Jean. Jean se nechal inspirovat americkými superluxusními vozy Duesenberg a navrhl velice elegantní limuzínu s otevřeným prostorem řidiče. Vznikl tak nejkrásnější a nezjnámější Royale „Coupe Napoleon“. Tímto vozem jezdil Ettore Bugatti až do své smrti v roce 1947. Po té se stal součástí rozsáhlé sbírky automobilů bratří Schlumpfových. Po konfiskaci jejich majetku se celá jejich sbírka stala součástí Musée national de l’automobile ve francouzském Mulhouse.

  

  

  

  

  

  

  Osudy druhého podvozku – číslo 41 111

  První karosérie

  Tento vůz byl prvním vyrobeným na zakázku (rok 1932), a to konkrétně pro velkotovárníka v oděvním průmyslu Armanda Esderse. Ten si objednal návrh karosérie typu roadster u Jeana Bugattiho. Jednou z jeho podmínek byla absence světlometů, neboť je dle svých slov nepotřeboval – nejezdil totiž v noci. Na fotografii je vedle vozu vyfocen jeho tvůrce Jean Bugatti.

  

  Druhá karosérie

  Druhý majitel tohoto podvozku je obestřen tajemstvím. Podle jedné verze jej zakoupil král Karel II Rumunský, ale dříve než mohl být předán vypukla válka. V druhé verzi jej získala francouzská vláda, a ta zadala zakázku na novou karosérii. Ať platí první, či druhá verze faktem zůstává, že pařížský karosář Henri Binder postavil pro tento podvozek novou karosérii stejného typu jakou měl výše zmíněný Coupe Napoleon. Na rozdíl od něj ovšem postrádá onu lehkost a eleganci. Druhým rozdílem pak bylo, že zadní kabina byla opancéřovaná a skla byla neprůstřelná. V době vypuknutí války se nacházelo v Paříži a bylo schováno do zdejších kanálů, aby se nedostalo do ruk okupantům.
  Po válce se nacházelo, v roce 1949, v Anglii ve vlastnictví Fredericka Henryho. Později putovalo do Atlanty, kde byl jeho majitelem Mills Lane. Ten jej prodal do Harrahovi sbírky v roce 1964. Zde pobylo až do roku 1986, kdy se přestěhovalo do kalifornského Orange County k panu Williamu Lyonovi. V roce 1996 se jej tento pán pokusil prodat v aukci. Nejvyšší nabídka činila 11 mil.USD, ale majitel požadoval 15mil.USD, a tak obchod nebyl uzavřen. O tři roky později jej zakoupil Ferdinand Piëch (oho času prezident VW) za 8mil. německých marek, což bylo zhruba 4mil.USD.

  

  

  Osudy třetího podvozku – číslo 41 121

  Tento Royale byl vyroben v roce 1930 na zakázku chirurga Dr.Josefa Fuchse z Mnichova. Dr.Fuchs si objednal karosérii u mnichovského karosáře Ludwiga Weinbergera, který pro něj připravil kabriolet. Za karosérii a podvozek zaplatil Dr.Fuchs 43 000 USD, pokud se Vám tato částka zdá malá tak nezapomínejte, že se jedná o cenu z roku 1931! Dr.Fuchs uprchl po nástupu Adolfa Hitlera k moci z Německa do italského města Trieste, pak to vzal přes Šanghaj do New Yorku. Jeho vůz jel samozřejmě s ním. Během zimy 1937-1938 jej Dr.Fuchs zazimoval na dvorku svého domu na Long Island. V roce 1943 byl odvezen na vrakoviště odkud jej vykoupil za cenu 412USD (z toho 12USD činila daň) budoucí víceprezident General Motors Charles Chayne. Vůz byl zrenovován až po válce v roce 1947, během renovací bylo také lehce upraveno a přelakováno na bílo. V roce 1958 byl vůz darován muzeu Henryho Forda v Deanborn, státu Michigan. Zde je vystaven dodnes.

  

  

  

  

  

  

  Osudy čtvrtého podvozku – číslo 41 131

  Poslední prodaný Royale, zakoupený kapitánem C.W.Fosterem z Velké Británie v roce 1933. U Bugatti byl opět zakoupen pouze podvozek, který putoval k firmě Park Ward&Co Ltd., která jej „ošatila“ do podoby sedmimístné limuzíny. Tento vůz se stal jediným, který měl po bocích kapoty pár náhradních kol. Royale zůstal v majetku kpt.Fostera až do roku 1946, kdy jej prodal Jacku Lemonu Burtonovi. V roce 1956 se stal jeho majitelem John Shakespear z Illinois, USA. tento pán již vlastnil sbírku 30 bugattek, což byla druhá největší sbírka této značky. První byla sbírka bratří Schlumpfových, kteří také celou jeho sbírku skoupili v letech 1964 až 1966. Dnes je tento model vidění v Musée national de l’automobile.

  

  

  

  

  

  

  

  Osudy pátého podvozku – číslo 41 141

  Povzbuzen prodejem Royale pánům Esdersovi a Fuchsovi, rozhodl se Ettore „zaútočit“ na prestižní britskou půdu. Z tohoto důvodu oslovil jedno z nejlepších karosářů, Kellnera, pro zhotovení nové karosérie. Tento karosář měl obrovské zkušenosti s výrobou karosérií pro superluxusní vozy jako byly Hispano-Suiza, či Duesenberg. Jako takový se rozhodl zhotovit dvoudvéřový sedan, který byl představen na londýnské Olympijské výstavě. S cenou

Sklopte zrak! Přijíždí král! (4.) Sklopte zrak! Přijíždí král! (2.)