• Jeden den v životě petrolheada

  Publikováno: 23. 12. 2014

  Chtěl jsem před Vánoci sepsat něco pro dobrou náladu. Pravda, mariachi mi nedávnou kouzelně poetickou mystifikací poněkud sebral vítr z plachet, ale co už. Tak tedy:

  JEDEN DEN V ŽIVOTĚ PETROLHEADA

  Večer jdu spát o něco dřív. Zítra mám velkej den. Ještě před večeří jsem z nervozity prolétl všechny možný časáky a mrknul i na internet. Snad jsem připravenej.

  Budíček. Házím do sebe snídani a po očku kontroluju čas. Pohoda. Cestou si v hlavě opakuju jednotlivé zatáčky i celé úseky, trať mám už do paměti vrytou tak, že mi jí jednou patolog bude muset z mozku obrousit flexou.

  A jsem tu. Převléknout do závodního overalu s nápisy sponzora. Přezout boty, v těhle zimních traktorech by to fakt nešlo. A hlavně rukavice !!!

  Změřit tlak v pneumatikách je samozřejmost. Tak tedy ještě poslední pohledová kontrola a ujímám se vlády nad strojem. Když vyjíždím z místa parkování, ve spánku mi buší a nastává plné soustředění. Jemně svírám řízení a nasávám pocit absolutního souznění – já a stroj jsme jeden celek.

  Na startu. Pomyslný praporek letí vzhůru a vyrážíme. Nehodlám způsobit karambol hned v první zatáčce a jdu na to s rozumem. Čeká nás spousta kol a na to správné blbnutí je času dost. Prozatím tedy nejedu na dřeň a spíše si hledám ideální stopu.

  Po pár kolech už získávám jistotu a začínám do toho šlapat. Honím stroj čím dál víc na hranu ve snaze o co nejlepší čas. Do Chirona mi jistě „něco málo“ chybí, ale prozatím jsem se svým výkonem docela spokojenej. Nastává tedy čas pravdy – pokus o rekordní kolo.

  Na úvodní rovince nabírám rychlost, co to jde, a už vyhlížím brzdný bod. Posouvám ho ještě o něco dál než kdy dříve. Nájezd do zatáčky, pneumatiky kvičí jako když je na nože berou, ale drží. Sakra, to by šlo. Následuje krátká rovinka a technická pasáž. Prvním esíčkem se protáhnu dokonale, líp to nešlo. Neztratil jsem rychlost a upaluju k další výzvě. V první pravé, kterou jsem měl prodat, jsem ovšem moc rychlej a všechno je špatně. Přes obrubník se horko těžko udržím na trati, ale fyzikální síly neznají slitování. Do následující levé už vletím rozevlátej jak papírovej drak, o apexu nevím nic, levé kolo jde do vzduchu a do háje……náraz a řinčení skla.

  „Rosťóóóóó, co tam krucinál děláš, už si to měl mít dávno složený a na krámě potřebujou doplnit brambory.“

  „Jasně, šéfová, už jen pár bedýnek Starouše a mám to hotový.“

  Ufff, přísnému zraku traťového komisaře jsem unikl o fous. A pokyny od vedení stáje jsou jasné. Pro dnešek toho bylo dost. Parkuji ten svůj krásný stroj v boxech a před odchodem ho ještě naposledy polaskám pohledem. Ty můj úžasný R(udle) Osmičko….

  KRÁSNÉ SVÁTKY PŘEJU !

   

   

   

   

Ke tchýni s láskou Dejá Vu