• Křupavý C-RoiSant

  Publikováno: 22. 6. 2014

  Když už tady mariachi načal nové Clio RS, přesvědčilo mě to k tomu, abych přispěl k tématu svými dojmy. Clio RS ve verzi Sport jsem měl zapůjčené k vyzkoušení začátkem května a zde tedy něco postřehů.

  „Červený Swišť se proplétá okrajem Prahy a po chvilce parkuje před komplexem nízkých budov, jež zdobí ohromné dámské ohanbí. Vstupuji přes vrátnici do dvora a mířím k PressCar centru. Ještě je chvíli čas a tak si fotím zbrusu nové Clio RS v povedené červené Flame na 18″ ocelově šedých Radicalech. Vedle stojí nablýskaný černý MRS Cup, ten ale pro dnešek není předmětem mého zájmu. O chvilku později podepisuji protokol o převzetí a následně usedám do přistaveného vyčištěného černého kousku. Podvozek Sport, 17″ kola.

  Z místa předání jsem okamžitě zamířil ven z Prahy. Vzal jsem to přes Prosek do Kobylis a po starý státovce na Ústí. Cílem bylo prohřát motor a zároveň zjistit jak se chová automat při běžném používání. Za prvé jsem ocenil relativní komfortnost podvozku, který i na 17″ kolech v pohodě překonal dojmy z naše městského přibližovadla Swifta na 15“. Všechny ty záplaty a příčné spáry, přejezd tramvajových kolejí i výtluky zvládlo Clio s přehledem. Motor běžel klidně a téměř neslyšně. Dojmy z interiéru jsou docela pozitivní, sedačky tedy byly v kůži, ale na tom nezáleží – důležité bylo, že jsou dobře tvarované a přitom pohodlné, a zároveň je posaz příjemně nízko. Co se týká EDC, při normální klidné jízdě fungovalo téměř bez výhrad. Kultura přeřazení je jen o kousíček horší než u našeho HDM. Ano, občas auto lehce cuklo, ale nic co by mě nějak rušilo. Zkusil jsem i pomalé popojíždění na parkovišti, jak dopředu, tak dozadu, zkrátka manipulaci při parkování. Na rovině zase plně uspokojivé, řešitelné přiměřeným dávkováním plynu. Při couvání do řady stojících aut do kopce už to bylo o něco horší. Tady HDM, s kterým můžu couvat doslova po milimetrech i do těch nejprudších svahů, jasně vítězí. Co mě trochu mrzelo byla řadička, která působila jaksi vyviklaně. Když vezmu za srovnání relativně laciný Swift, tak tam volič oproti Cliu působí jako hotový ingot.

  Následně jsem zamířil směrem na Mělník mimo dálnici přes Líbeznice. Chvilku jsem měl režim přepnutý na Sport AT, otáčky slyšitelně vzrostly ale popravdě tenhle režim jsem moc nezkoumal. Přehodil jsem volič k sobě na manuál a začal řadit ručně. Silnice byly stále mokré po dešti, tak jsem zatím Race s vypnutou stabilizací nepokoušel a raději zkoušel jízdní dynamiku. Musím říct, že v tomhle se nové Clio opravdu povedlo. Pokud člověk auto trochu cítí a nespoléhá jen na pružnost turbomotoru, dá se řazením vykouzlit opravdu přesvědčivá dynamika, která zadupe kdejakou „cesťáckou“ Octavii do asfaltu. Motor ožije, začíná zvuková show (v téhle kategorii čtyřhrnkových turbo H-H celkem unikátní), člověk si užívá to zatlačování do sedačky i prudkou deceleraci. A co je důležité, tohle celé u Clia tvůrci nezabili tím, že silnému motoru naloží na hrb těžké převody. Speciálně ta trojka je naprosto excelentní „kopanec do zadku“ a upozorňovací pípnutí je tady dřív než bych řekl švec. Rychle přeřadit a čtyřka v tahu pokračuje, byť už ne tak freneticky. Tak snadné předjíždění nákladáků a nejen jich jsem na téhle složité trati ještě nezažil. A s tím souvisí i jedna věc, která mě překvapila. Když jsem se s Cliem už malinko sžil a začal trochu využívat jeho schopnosti zrychlení, při podřazení na trojku se současným vybočením vedle předjížděného auta se mi volant ležérně držený jednou rukou (druhá opřená o řadičku) málem pod náporem síly vytrhnul z ruky. Pak už jsem si dával pozor.

  Tahle trasa do Mělníka nicméně nebyla vhodná na nic jiného než na zkoušení dynamických parametrů. Měl jsem v plánu něco jiného. Při průjezdu Mělníkem (stále ještě mokro) jsem z nudy řezal v povolených rychlostech zatáčky a zjistil jak je Clio hravé. Netrvalo dlouho než jsem ho konečně utrhl a předvedl místním obyvatelům krátké ale celkem efektní smýknutí zadečku. Přepnul jsem pak znovu na automat a proplul Mělníkem směrem na Liběchov. Cílem byla známá trasa Liběchov- Jestřebí směrem na Doksy. Bohužel, jak jsem se obával, páteční provoz byl hustý, ale nakonec jsem těch cca 23 km projel tam a zase zpátky dvakrát a vždycky si chvilku počkal, abych měl odstup, protože jinak jsem prostě všechny hned dohnal. V tu chvíli už silnice z větší části uschly. Rád bych vyzkoušel stejné zatáčky několikrát po sobě ale v ten den mi prostě nebylo přáno. Takže jsem poté ještě uhnul z Liběchova na Štětí, kde je asi 6 kilometrový docela rychlý úsek. Tam mě potkala drobná nepříjemnost, protože jsem se chvilku nesoustředil. V jedné táhlé zatáčce jsem příliš pozdě zjistil, že tam najíždím moc rychle, ťuknul ostřejc na brzdu a na lokálním mokrém úseku mi Clio začalo docela „tancovat“. Lehkými kontry volantem jsem Clio srovnal ale trochu jsem se orosil, to přiznávám.

  Pak už byl čas přesunout se na Peugeot Emotion Day a na jízdu s 208GTi. To auto je pro mě docela zklamání. Hlavně pokud ho porovnávám právě s Cliem. Silný motor degradován těžkými převody. O hodný kus lehčí řízení. Vnitřní atmosféra na nule. 208GTi na mě nepůsobí o nic zábavněji než moje 200 koňové naftové Mondeo. Prostě relativně dost silné a rychlé auto. Nic víc. Může být pravda, jak popisoval H.Koubek, že 208GTi začíná fungovat až ve vysokých rychlostech, které jsou na otevřených silnicích o hubu. Každopádně v běžném provozu působí ještě komfortněji než Clio a i při rychlostech vysokých ale nikoliv šílených jezdí bez náznaku emocí. Bývá pro tenhle charakter přirovnáváno ke Golfu GTI, jenže za sebe po zkušenostech s GTI7 Performance, které jsem si teď o víkendu osvěžil, musím říct, že GTI působí daleko agilněji a zábavněji. Tím pádem je pro mě 208GTi zcela mimo hru. Nevyvracím nikomu jiný názor, ale pro mě je to jasně dané. Ještě než jsem odjel, byli se chlapci od Peugeotů (a ještě pár jejich „zákazníků“) podívat na Clio a vyzvídali, co a jak. Ale já už se viděl úplně jinde.

  Přesunul jsem se na mně dobře známé okresky v okolí Kladna, které charakterizuje vyšší stupeň rozkladu, hodně flastrů, vyjeté koleje a nenadálé změny sklonu. Jednou jsem si tuhle oblast projel v režimu Sport manual a pak už definitivně přepnul na Race. Reakce převodovky a plynu se ještě o něco zrychlily, byť to pochopitelně nebyl ani zdaleka takový rozdíl jako mezi plným automatem a Sportem manual. A právě tady jsem konečně pocítil, že začínáme být s Cliem kamarádi. Teprve tady jsem ho (podle mých měřítek) pořádně skřípnul a hlavně začal chápat, že plavnost podvozku není totéž co záludnost. Volant jsem pevně držel oběma rukama a s řazením se definitivně přesunul na pádla, abych stíhal. Řízení celkem pochopitelně moc citu nepobralo, ale nějak mě to nerušilo. Musel jsem si ale i nadále dávat pozor na pokusy o vytrhnutí volantu z ruky v určitých chvílích. Brzdy mají výborný účinek a stejně tak dobře se dávkují, nějak se mi je nepovedlo přivést ke stavu, který my chlapi nemáme rádi, tedy k zvadnutí.

  Provoz na těhle spojovacích okreskách nižší třídy byl mizivý a tak jsem tam strávil vůbec nejvíc času. Okamžitě po průjezdu obcí s podřazením vyráží Clio jak splašené sele. Začínám se dostávat do nálady. V tu chvíli jsme jen Clio a já – naladěni na jednu notu. Podvozek si dává zaflastrovaný povrch asfaltky k svačině. To co Cliu chybí na předku, když v režimu Race je kromě ESP vypnutá i el.náhrada samosvoru, dohání zadkem. Jasně cítím, že když je předek už na hraně, Clio si do zatáčky prostě pomůže zadní nápravou, zvlášť po povolení plynu. Tohle je ta správná plavnost podvozku, která jej činí vysoce účinným a kterou někdo zaměňuje za nejistotu. Ve stopě Clio totiž jisté je (ačkoliv ty F1 Eagle pneu mě zrovna za srdce nevzaly), jen to doprovází pohazováním zadečku. Odlehčováním, nikoliv ustřelováním. Při tomhle naladění je třeba dát velký pozor na panické brzdění na zvlněném povrchu. Netřeba se bát, jenom držet pevně volant a korigovat.

  Nevím, kde přesně se nachází můj tep, ale jinak odhaduji, že v obličeji mám výraz šílence s hubou otevřenou. Jednou napětím, podruhé překvapením jak tu pasáž Clio zvládlo a nakonec halasným smíchem. Přistihuji se jak vykřikuji typicky po česku s použitím výrazů pro hospodářská zvířata. Motor ze sebe vydává to nejlepší a v tuhle chvíli ho miluju už za ten zvuk. Přecházení z hlubokého brumenda, přes chvilkovou pasáž zklidnění až po šílený šum svistu si užívám jako malé dítě na pouti. Zatímco Fiesta ST dobrácky turbově bručí tak nějak v celém rozsahu, Clio má rejstřík o dost pestřejší. V duchu se ptám, kdo kdy řekl, že řazení na pádlech je nuda ? Já jsem za ně v tu chvíli rád a jen odhaduji, jak rychle bych to samé zvládl s manuálem. Nechci se ani domýšlet. Tohle uspořádání mi dovoluje brzdit stále později a pod plynem bez větší ztráty přeřadit, vykroužit oblouk a vyrazit. A to všechno doprovázeno skvostným meziplynem. Následuje vytočení podrážděného motoru na trojku do omezovače, ozve se zuřivé zasupění a společně s přeřazením výš i vzteklé odchrchlání do laufů. Chachá, tohle že je domácí mazlíček, s kterým jezdí ženy nakupovat do Tesca ? Ano, vím co chcete namítnout, stroj pracuje za mě, ale já na to kašlu – právě mi Renault dal do ruky cukrátko a já se za to mám stydět ? Ani omylem, pánové.

  Protože se čas návratu neúprosně blížil a nádrž jsem vyjel už víc než z poloviny, začal jsem hledat pumpu. Při přebírání na mě Renaulťáci apelovali, abych tankoval N98 a lepší, projev motoru se prý dost liší. No a protože v okolí byl všude jen N95, rozhodl jsem se jako poslední test vzít Clio na dálnici. Najel jsem na D8 u Nové Vsi a zamířil ku Praze. Musím Clio pochválit za tichý a bezproblémový přesun v legálních rychlostech. Samozřejmě jsem vyzkoušel i „žíznivou čáru“ a na chvíli zcela ovládl levý pruh. Přesto si myslím, že dálnice nejsou pro Clio tím pravým revírem, rozdíly mezi FieSTou a CRS na dálnici by ještě více vynikly na D1 nebo na výjezdu z Prahy na Hradec, ale Mondeo je Mondeo – i proti dobře odladěnému Cliu je to prostě královský kočár.

  U Zdibů beru MaxxMotion 100 a dotankováním do plné zjišťuji reálnou spotřebu. Najeto v tu chvíli 298 km, tankuji necelých 31 litrů. Přepočet tedy zní: moje průměrná spotřeba dosáhla cca 10.3 litrů na 100. Když vezmu v úvahu klidnější přesuny mezi jednotlivými „eRZetami“, odhadl bych, že na okreskách jsem jezdil tak za 14 až 15 litrů. Celková průměrná spotřeba na PC za těch 11.000 km, co mělo zkušební a tudíž nešetřené Clio najeto, ukazovala 9.8 l/100. To není vůbec špatné.

  Vracím se do centrály a dojmy se mi perou v hlavě. Výborné jízdní zážitky mi trošku kazí vrzající výplň dveří, rozviklaná řadička a taky (když jsem fotil motor) naprosto otřesné zavírání přední kapoty. Zřejmě tam byla nějaká závada, ale opravdu jsem nebyl schopen zjistit jestli je kapota zavřená nebo ne, protože se viklala v rozsahu cca 2 cm nahoru a dolů. A poslední věc – zkoušel jsem místo na zadních sedačkách a musím konstatovat, že pro dospělého to opravdu není. Maximálně pro dítě a problém může nastat s dětskou sedačkou, která bývá dneska hodně masivní a dítě má z ní nohy vystrčené dost dopředu. To by se muselo vyzkoušet. Ale docela mě to zarazilo. To ale nic nemění na faktu, že CRS je skvělé auto pro jízdy za hranice všedních dní. Zábavné, explozivní a vlastně i ostré….a zároveň hodný beránek, když je potřeba.“

   

Alea iacta est