Je to už spoustu let, co se tento vinyl objevil v mé sbírce. Melodie a texty Paula Simona, jeho dokonale znějící kytara, něžný a procítěný hlas Arta Garfunkela…to je důvod, proč se k této desce vždy rád vracím. A nejen to…tato deska se postupem času stala mou nejoblíbenější.
Jak jsem rostl, přestal jsem jako její těžiště vnímat rychlé, hitparádové písničky. Cecilia je nádherná skladba, Baby Driver jakbysmet. Toto album ale nabízí víc. Mnohem víc. Stačí se vpít do melodií, nechat s sebou prostoupit texty…s duší otevřenou dokořán.
Bridge over Troubled Water: Já jsem tvým mostem přes rozbouřené vody života, pokud mi budeš důvěřovat, můžeš po mě přejít. Jsem na tvé straně, příteli. Neskutečně procítěná píseň. Melancholický klavír, mísící se s jemným Artovo tenorem, který v závěrečné fázi doprovází smyčce a jemné údery do bicích, symbolizující jistotu a odhodlání. Odhodlání člověka, přítele, který tě nikdy nenechá ve štychu.
El Condor Pasa: Radši bych byl lesem nežli ulicí, raději bych byl kladivem nežli hřebíkem...Peruánská píseň o touze člověka být volný. Volný ve všech smyslech tohoto slova. Paul Simon je autorem textu, který perfektně splývá s geniální andskou melodií a dává tak vzniknout jednomu z nejpravdivějších singlů, které jsem měl tu čest slyšet.
Cecilia: Cecilie, lámeš mi srdce, otřásáš s mojí každodenní jistotou. Rychlá, melodická píseň. Ve velké míře jsou využívány rozličné hudební nástroje včetně dlaní a úderů do kytar, aranžmá, které takto vznikne je nenapodobitelné a pro Simona s Garfunkelem jedinečné. Text nám vypráví o tom, jak mladíka opustí dívka, která se k němu záhy navrátí. Ano, tohle si asi prožil každý z nás…Simon s Garfunkelem to podávají velmi energickou a osvěžující formou. Při téhle písničce si snad každý začne rukama poťukávat do volantu.
Keep the Customer Satisfied: Je to stále o tom samém – podomního prodejce všude provázejí jen nepěkná slovíčka a pomluvy. Krok před leskem svých bot, dva kroky od státní hranice…a on přitom touží po jediném. Po tom, uspokojit zákazníka. Životní příběh prostého prodejce, se kterým se život nemaže. Melodický kytarový doprovod střídá v závěru velmi emotivní trubky, ze všech sil křičící do světa beznaděj a naději v jednom. Pokud jste, jako já, pozitivně ujetí na trumpetách, vřele doporučuji při poslechu této skladby volume doprava.
So Long, Frank Lloyd Wright: Architekti přicházejí a odcházejí. To, co po nich zůstává je jejich dílo. Někteří architekti přijdou a odejdou bez povšimnutí. To nebyl případ Franka Lloyd Wrighta. Klidná, uvolněná píseň.
The Boxer: Já jsem jen chudej kluk z předměstí, co se pere se životem dál a dál. Kolikrát jsem už život chytil pod krkem, aby mi to on pak vrátil i s úroky. Rvát se ale nepřestanu…vylížu si rány a ráno budu zase v ringu. Už teď s jistotou vím, že v protějším rohu bude favorit všech favoritů…život sám. Opět ukázka geniality autorské dvojice. Aranžmá znovu dokonalé, pestré, jakoby symbolizující nekonečnou pestrost života. Životní zápas připomínají údery rukavicí do boxovacího pytle, přicházející kdesi odzadu…bojovník je totiž schovaný v každém z nás. Za život se totiž vyplatí se rvát…až do posledních sil.
Baby Driver: Říkají mi Baby Driver, jsem docela číslo. Jen co se kola dotknou asfaltu, už mě jen těžko chytneš. Jo, moje ventily maj se mnou těžkej život. Holka, teď nejde o tvé copy, teď jde o tvůj sex-appeal. Tak pojď nahoru, naši nejsou doma…můžeme si hrát. Paul Simon si se svou kytarou nenuceně pohrává ve velmi sympatickém rytmu. Ke slovu se opět dostanou jak bubínky tak trumpety, aby postupně pod vedením kytary celou píseň vygradovali až do velkého finále, kde nám Baby Driver odfrčí pryč.
The Only Living Boy in New York: Půlku našeho času jsme někde, aniž víme kde. Osamělá píseň o tom, že někdy se i v přeplněném velkoměstě můžeme cítit jako v opuštěném hangáru. Čas plyne, ale my stále hledáme spřízněné duše. To, že jich několik dokážeme za život najít, je ohromnou výhrou. Po rychlém Baby Driverovi opět klidná píseň, ve které vynikne vokální čistota dvojice a bolestně pravdivý refrén se nese na vlnách jemného tenoru až do tvé duše.
Why Don’t You Write Me: Proč mi nepíšeš? Já se tě nemůžu dočkat, už tě chci mít vedle sebe! Zase o něco lehčí píseň o čekání. Čekání na dopis od milované dívky. Všichni víme, že některé dopisy nikdy nedorazí…
Bye Bye Love: Támhle jde moje bývalá dívka s někým jiným… Převzatá píseň od Felice a Boudleaux Bryantových. Je zpívaná live v Iowě a čiší z ní neopakovatelná atmosféra koncertů Simona a Garfunkela. V životě se scházíme a rozcházíme, hledáme a nalézáme, abychom v zápětí ztratili. To je její poselství, zabalené do příjemného obalu pánů Simona a Garfunkela.
Song for the Asking: Tohle je moje písnička pro potřebné…jen řekněte a já budu hrát. Melancholická, kratičká píseň na závěr celého alba. Jemné drnkání do strun, doprovázené tichým zpěvem, ve kterém je vše. Všechna myslitelná láska k bližnímu.
Jakkoli jsme se snažil navodit atmosféru celého alba, neuspěl jsem. Některé pocity totiž nejde vyjádřit slovy. Vřele doporučuji si někdy v klidu toto album poslechnout. Ne pro jeho vynikající, pestrobarevné aranžmá, ne pro hluboké a dojemně pravdivé texty, dokonce ani ne pro vyvážené a precizní hlasy Arta a Paula. Poslechněte si je kvůli sobě. Bardi jako Bruce Springsteen či David Gilmour vám otevřou vaše zaschlé rány, nastaví nemilosrdné zrcadlo tvým každodenním prohrám. Simon s Garfunkelem rány zacelí a pohladí po duši. A tak, jak to dělají oni, to už nikdo jiný neumí.
Bebo
Delicious
Digg
Škoda
Volkswagen
BMW
Ford
Mercedes-Benz
Audi
Hyundai
Renault
Peugeot
Kia
Opel
Toyota
66 Responses to Simon a Garfunkel: Most přes rozbouřené vody (1970)
[1] 15. 11. 2007 v 16:25
Kashmir je jejich úplně nejdokonalešjí!!! Jinak mám rád hlavně věci z II, III a IV – Lemon Song, Heartbreaker, Livin Lovin Maid, Immigrant Song, Out on Tiles, Stairway To heaven a i to Rock’n’Roll…. přiznám bez mučení že jsou to vesměs věci s takovým „párplovským“ nádechem, ale hlavně je radost je poslouchat, když je ta správná nálada
[2] 15. 11. 2007 v 17:20
PekelnáMicinka: no vidíš, já skladbu Rock´n´Roll přímo miluji. Pro její rychlost, dravost, divokost, postavenou na klasickým dřevním rock´n´rollu. Nehraji na hud. nástroj, neznám noty, nedokáži posoutit technickou náročnost této skladby. Z hlediska posluchače – laika však musím dít: jo, tak tohle má št’ávu! Ne nadarmo byl R´n´R otvírákem většiny koncertů LZ po roce 71.
Srovnání s kapelou Status Quo, jejichž celá tvorba 60-70 let je na rock´n´rollu přímo postavena, mi nepřipadá na místě.
[3] 15. 11. 2007 v 17:23
Pánové, jak to tak pročítám, možná dáme koncert ještě před desátým prosincem :-))) Dinar holt nastoupí v paruce 😉
PM: Na ten RnR pozor, ten oproti produkci Status Quo ční o deset pater výše. Ono to vypadá jako jednoduchá vypalovačka, ale není tomu tak v praxi. Vedle toho je to neskutečně dřevní rokec. Moby Dick jsme prostě… jednoduše nehráli… :-)) z logicko biologických důvodů na mé straně. Ale to závěrečné sólo na bicí v RnR jsem vystřihl. Trochu jednodušeji, no trochu hodně jednodušeji… ale dodnes jsem na to hrdej 🙂
[4] 15. 11. 2007 v 21:06
ledzep/GTI: Nechtěl jsem to srovnávat s produkcí Status Quo, já je vlastně ani neznám a ani znát nechci, prostě mě neberou, ale vždy když slyším RnR, tak mi to přijde takový moc jednoduchý (na LZ), moc boogie. Je to asi tím, že já radši to Rock, než to Roll. Možná naživo to má grády, a jak správně podotknul ledzep, otevírali jí koncerty. Možná právě proto, že je dobrá na rozehřání.
Ad ledzep: RnR mě moc divoká nepřijde.
Ricardo: Nevím jak je to dlouho co si „objevil“ LZ. Většině lidí, co je znají spíš kratší dobu se právě líbí písničky jako píšeš, rychlejší věci z prvních alb. Já si dnes poslechnu naopak radši takový ty utahaný a vrstvený věci z pozdější doby, ale ne že bych ty starší „jednodušší“ zavrhoval, spíš na ty novější mám mnohem častěji (tj. téměř denně) chuť.
Absolutní nářez je druhý LZ DVD. Měl bych jen připomínku k tomu, proč Page ukončil Achilles Last Stand, tak jak ho ukončil. Má to svou poetiku, ale vždy když si to pustím, tak čekám že to bude hrát „do ztracena“, zejména s tím jak přitom kráčí jak behemoth či titán by se mi to líbilo. Vůbec je škoda, že těch použitelných záznamů z koncertů je málo. Hlavně u pozdější tvorby od Presence dál bych rád viděl tolik živejch věcí.
[5] 16. 11. 2007 v 0:12
PM: už je to možná dva roky co sem tam poslouchám Zeppeliny – tak dlouho co mám jejich komplet. Pomalý věci mě až na výjimky neberou u žádnýho interpreta… asi nemám trpělivost to poslouchat. Z toho plyne i moje preference Deep Purple a Queen (co se týká 70. let), i když otázka je jestli se tyhle kapely dají s Led Zeppelin vůbec srovnávat.
Každopádně to nic nemění na tom že LZ mají ve své hudbě spoustu různých fines a Kashmir je nejlepší písnička do auta co znám… prostě dokonalá atmosféra.
[6] 16. 11. 2007 v 11:11
Ricardo: srovnavat zanrove nebo co se popularity tyce? Jinak co Roger Taylor a jeho solovky? Zboznuju Happiness
[7] 16. 11. 2007 v 11:26
Ricardo, vidíš, a mě zase ta Kashmir připadala divná. Sto lidí, sto chutí
[8] 16. 11. 2007 v 13:28
Ricardo: Teď se na mě pro změnu snese lavina, když řeknu že Deep Purple nemusím a Child In Time mě neskutečně prudí. 😀 Co se týká Queen, tam je to věc od věci, starý desky mám rád, zejména Sheer Heart Attack je dokonalá, takový ty věci ala I Want To Break Free nebo Radio Gaga ty pro změnu nesnášim.
da_b0mb: já si od něj matně pamatuju jen nějakou písničku o nacistech, jinak jeho sólo dráhu neregistruju.
Alessio: Aspoň je legrace, když se každýmu líbí něco jinýho. Líbí se ti tohle? 😀 http://www.youtube.com/watch?v=tU-UBZlD1eY
[9] 16. 11. 2007 v 14:25
PM: jasně, že se mi líbí…jsem pořádnej bejk :-D. Nesmíš ale být maximalista…http://www.youtube.com/watch?v=mJ9hjSN-C9w&feature=related
[10] 16. 11. 2007 v 15:27
Dulezitej je i klip http://www.youtube.com/watch?v=pv5zWaTEVkI
[11] 16. 11. 2007 v 18:32
da_b0mb: co se žánru týče. Sólovky Rogera Taylora bych si hrozně rád poslechl ale nemůžu je sehnat.
Alessio&all: jj bavili jsme se o tom… zkuste si Kashmir někdy pustit v autě, třeba nejsem sám na koho její kouzlo v této souvisloti mimořádně působí
Micinka: na to máš právo, mě taky hrozně dlouho trvalo než jsem do DP pronikl, je to hodně specifická hudba. Jinak Queeny zbožňuju, byla to první kapela kterou jsem systematicky poslouchal. Nejlepší pro mě jsou Queen II a A Night at the Opera, Sheer Heart Attack je taky hodně dobrá deska, ale docela nesourodá….sakra musím si ji hned pustit. 80s v jejich podání je více méně popík, no ale potom zase udělali Miracle a Innuendo, což jsou taky mistorvké kusy (hlavně ta druhá)
[12] 16. 11. 2007 v 21:42
Jo Innuendo je výborný. Text Bijou je úžasně výstižný.
[13] 2. 12. 2007 v 1:09
Výbornej článek, klobouk dolů. A když už jsme u toho, navštivte stránky věnované Paulu Simonovi -> http://paulsimon.webpark.cz. Najdete tu mnoho zajímavých informací a především překlady všech Simonových písní 🙂
[14] 3. 12. 2007 v 17:13
Zdravím,
výborný článek, muselo to dát spoustu práce, ale měl bych jednu menší výtku.
Píseň Cecilia není o tom, že někoho opusti oděvče, nýbrž o tom, že muzikanta opustila muza (Cecilia je patronkou hudby) a on není schopný skládat, v poslední sloce se to pak obrátí (she loves me again…)
[15] 21. 12. 2007 v 14:46
Práci to moc nedalo…když je o čem psát, tak to jde skoro samo :-). Děkuji každopádně za pochvalu. Co se týče Cecilie…to jsem nevěděl, to je zajímavá informace. Ale i ten „prvoplánový“ výklad má myslím smysl. A nakonec…nechme si v tom každého najít to svoje, někdo dívku, jiný můzu. Já si jí kdysi s chutí zazpíval, když jsem se dal znovu dohromady s milovanou osobou opačného pohlaví 😉
[16] 17. 2. 2008 v 16:06
nevím sice kdo tento blog obhospodařuje, ale vím že stojí za to si to přečíst.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.