Celý to začalo už včera a rovnou pěkně divoce. Zajel jsem po práci do nákupního centra na Anděl trochu to obhlédnout, zamknu mojí krasavici, odcházím od ní a PRÁSK! Otočím se a vidím couvající auto v nárazníku mého miláčka. Rychle jsem přiběhnul těch pár kroků zpátky a vůbec jsem nevěřil, že se mi to stalo hned za zády. Paní už vystupovala a strašně se omlouvala, že je vystresovaná z Vánoc a že se zamyslela co koupit dceři. Hned jsem si říkal jak dobře to na mě zkouší a že to asi nebylo poprvé:) Naštěstí na nárazníku mojí opečovávané C4 mám jen malou tečku a ona jen škrábnutí, ale ta rána co se ozvala po garážích mě pěkně vyplašila. Nakonec jsme to nechali být, domluva to byla jak s tchýní:) Po tomhle zážitku jsem se odhodlal už jen k nákupu jídla a dárky nechal na další dny.
Doma jsem vyprávěl, že jsem byl pro něco k jídlu a co se mi stalo. Adélka mi hnedka vyčetla, že si za to můžu sám, když jsem mohl nakoupit tady u nás a že vůbec nechápe, proč se kvůli jídlu tahám do centra. I když vůbec netušila, docela mě to naštvalo a navíc po pravdě pořád myslím na tu Kachnu:)
]]>O víkendu jsme se doma dívali na dokument o podzimní Kanadě a i na tý naší blbý televizi je to zabarvené listí vážně nádhera. Podle indiánů je to prý krev Velké Medvědice, možná je na tom něco pravdy. V každém případě z toho vyplynuly hned dvě věci, vlastně tři a né všechny mě hned nadchnuly. Ještě v obýváku jsem zmínil, že bude potřeba nově obout naší krasavici, aby ji nezábli nožky v přízemních mrazících. V tu chvíli jsem se ale zarazil a už cítil úsměv Adélky, která se na mě šťastně otočila a vyložila si moje přirovnání tak, že mluvím jen o jen o ní… V tu chvíli mi bylo jasné, že už je příliš pozdě na to se z toho začít vykrucovat a věděl jsem, že než dostane moje levnějšíJ láska nové gumáky, čeká mě cesta s oběma holkama do nákupního centra. V sobotu kolem 6 odpoledne jsem vyrazili na Zličín. Už po odbočení z dálnice jsem věděl, že je všechno špatně a čeká mě dlouhý podvečer. Když se před náma objevila stojící kolona dychtivých zákazníků ve svých mazlíčcích, celou tu nekonečnou dobu spojka, plyn, spojka, brzda až na parkoviště jsem si představoval jak ti všichni se hrnou do stejného obchodu s botama jako my. Trochu jsem začal nadávat na všechny řidiče okolo. V tu chvíli jsem měl opravdu vyschlo v krkuL Nakonec to utíkalo rychleji než jsem myslel, takže psychická újma nebude snad trvalá… Měl jsem nakonec i chvilku navíc kouknout do Elektroworldu a prohlédnout si televizi, kterou by nám mohl nadělit Ježíšek…
Hned v pondělí ráno jsem se ještě vydal do servisu, dobrá nálada se rychle změnila po zjištění co mě to bude stát, natož po sobotě. Za Pirelli W210 jsem do večera musel vybrat 4 x 3495,- a to už jsem jednu takovou botičku koupil Adélce. Večer se k tomu připsalo navíc 420,- za servis a už jsem chtěl začít vyhrožovat, že si to příště můžu udělat sám! Večer doma mě sice čekala pořádná POCHVALA, ale na INGúčtu byt tento prodloužený víkend pořádně znátL Neměl bych to přiznávat, ale oběma to teď moc moc slušíJ
V každém případě si do příštího podzimu musím zapamatovat, že o přezouvání na zimní gumy bych neměl mluvit nahlasJ Ale je mi už teď jasný, jak to zase dopadne…
]]>
Nemohl jsem uvěřit svým uším! Jenom jsem stál na místě a stokrát si v hlavě přehrával její větu. A pak mi to došlo. Celou dobu mluvila o tomhle. Předminulý víkend jsme byli na romantické procházce a ona tam uviděla tu strašně drahou věc. Prostě jsem se o týden spletl. Můj život byl v troskách. Odvolal jsem Kachnu a potupně koupil náhrdelník. Holt autíčko musí pár let počkat…
]]>Před čtrnácti dny jsme měli s firmou pracovní jednání v Pecínově, což je zrenovovaný hřebčín poblíž Benešova. Když skončily pracovní povinnosti, nastala nejoblíbenější část všech pracovních cest, žranice. 
Po několika rundách piv a hruškovice jsem začal poznávat ty upravené pány v oblecích trochu jinak. Nejvíc jsme si padli do oka s kolegou z Brna. Probrali jsem všechno od tchýní až po válku v Iráku. (I když tato dvě témata od sebe zase tak daleko nemají) Ve velmi pokročilém stavu večera přišla řeč na naše mazlíčky. Kolega mi vyprávěl třikrát stejný příběh, jak si pořídil legendární „Kachnu“, tedy Citroen 2CV. A protože do naší cílové skupiny patří podobné krasavice, dohodli jsem, že bych se někdy přijel na tu jeho podívat. Zbytek večera pak zastiňují výpadky paměti.
Ráno nás čekal bolestivý návrat do reality. Zavolal jsem si ženušku a nechal se odvézt domů na odvykací kůru. Adéla mi cestou domů něco vyprávěla, ale já moc neposlouchal. Celou dobu jsem se snažil utřídit informace předešlého večera. Co byla realita a co sen? Opravdu šéfová tančila na stole? Mám jet na návštěvu do Brna? Má tchýně kolegy psí hlavu a sloní nohy? Druhý den jsem se odvážil a svému novému známému zavolal. Byl sice trochu překvapený, ale auto opravdu měl a pozval mě hned na další víkend do Brna.
Dorazili jsem k němu s Adélkou brzy ráno. Po přivítání vedla naše cesta hned do garáže, kde stála nablýskaná kachní krasavice v červených šatičkách. V interiéru auta toho opravdu moc není. Největší překvapení je klacek, který čouhá z podpalubní desky a slouží nejspíš k řazení. K mojí velké radosti jsme vyrazili na projížďku a byl to opravdový zážitek. Po nastartování motoru byla konverzace téměř nemožná, takže jsem mohl plně vychutnávat všechny pocity. V zatáčkách máte i při čtyřicetikilometrové rychlosti pocit, že tohle je ta poslední ve vašem životě. Myslím že jeptiška ze Sant Tropes musel mít podobné řidičské schopnosti jako Michael Schuamacher. Když jsem se po nějaká době uklidnil, začal jsem si vychutnávat jízdu a všímat okolí. Auto se elegantně pohupuje, lidé na vás koukají, děti ukazují a občas i někdo zamává. Tenhle pocit v normálním autě prostě nezažijete…
]]>Vezmu to vše asi krátce
čekala mě v Brně práce
vzal jsem proto svoje auto
a rychle, jdeme na to
Po Nuseláku z Prahy ven
na D1 strávím den
už vyjíždím na dálnici
náhle kouknu ke krajnici
na stopařku i na zadnici
V odstavňáku náhle stavím
řadím rychle zpětný chod
a už se s blondýnou bavím
kam to bude? Na východ!
To je ale krásné auto
v ústech se jí leskne zlato
a to krásná krajina!
jak má rodná U-krajina
Nebojte, já nejsem hlučná
co vám za to budu dlužná?
můžem pak zastavit krátce
v Perlovce tam je má práce
Už má pusu plnou slin
mlčím, sešlapuji plyn
že já blbec u krajnice
zastavil té Ukrajince
Náhle do zrcátka kouká
za námi prý něco houká
holka obličej svůj kryje
Stát! Tady policie!
Policajt velkej jak krychle
říká pane, jel jste rychle
koukne holce na míry
prosím, vaše papíry
Ale holka je dost bledá
papíry prý žádné nemá
pane vystupte si z vozu
vemte s sebou i tu kozu
Chlapi, to je ale věc
pojďte na něj, spadla klec
poldové mi auto vzali
a do vězení mě dali
Ani zde mi není přáno
chlapi mi tu říkaj mámo
a tímhle už asi skončím
zadkem ke zdi se otočím
Že já blbec u krajnice
zastavil té Ukrajince
Kupili jsem tedy sele, sud piva a spousty dalších dobrot. Na místo určení jsme s Adélkou dorazili mezi prvními. U rybníka byl pouze majitel David se svojí přítelkyní a starou 120kou, kterou měl už od třeťáku. Narazili jsem sud a začali rozebírat naše životy. Zanedlouho přijeli Emil a Pavla Mazdou RX-8. Pak následovala Tereza s novou služební A6kou, Pepík v BMW X3 a Alenka, která vyženila Porsche. Kdysi jsem myslel, že tahle holka ani neodmaturuje a teď tohle. Začal jsem si se svým Citroenem C4 připadat skoro méněcenný. Všichni se hned začali bavit o maximálních zrychleních, výkonech atd. … Nakonec začali vtípky na mojí adresu. „A kolik máš dětí, že potřebuješ takový auto? S tím můžeš vozit mamču Adély do Chorvatska, co?“ (Její matka je opravdu proslulá mezi všemi) Nějak jsem to přestál a v průběhu večera zapomněl. S přibývajícími hodinami a ubývajícím sudem začala zábava. Pavlínka nejdřív tančila v prádle u ohně a pak se jí zachtělo do rybníka. Celkem jsem se pak bavil, když jí vylezení na břeh zabralo asi 15 minut. Zábava se stupňovala a když jsme byli v nejlepším, začalo pršet. V našem stavu nikdo nebyl schopen postavit stan, a tak někdo navrhnul, že půjdeme ke mě do auta. Vzali jsem láhev vodky a zavřeli se v našem autíčku. Najednou se karta obrátila. Všichni mě začali chválit za skvělý výběr a předháněli se v komplimentech. Konečně jsem cítil satisfakci. Brzy nad ránem pak pár lidí opravdu ohraničilo Davidův pozemek.
]]> V pátek jsme se vrátili z Korsiky. Opravdu kouzelné místo, ale o tom teď psát nechci. Přemýšleli jsme s Adélkou, co ještě provést s volným víkendem. Po vzájemné dohodě (která mě stála novou kabelku) jsme vyrazili do Adršpachu, zavzpomínat na mladá lezecká léta. Přesvědčil jsem Adélu, že musíme zdolat nějakou dominantu, aby měla holkám o čem vyprávět. Milenecká hora byl perfektní cíl. Je to nejvyšší věž v Ádru a její název je pro nás jako stvořený. Konečně jsme dorazili pod nástup a po chvíli příprav jsem se začal soukat komínem nahoru. Po sérii odřenin a nadávek jsem dobyl první kruh. Pak následoval traverz a další ukloněný komín který prochází vnitřkem hory. V tom jsem uslyšel zvláštní zvuky. S přibývajícími metry jsem začínal rozpoznávat jejich původ. Uprostřed Milenecké hory totiž byli dva milenci zrovna v akci. Pozdravil jsem, otočil se a vrátil ke slaňáku. Když jsem slanil zpátky k Adéle, řekl jsem jí, že tam bylo jedno těžké místo, které by asi nepřekonala. V tom někde v dálce zahřmělo. I když jsem vyplašenou přítelkyni desetkrát přesvědčoval, že to bylo jen letadlo, nedala si říct a mazali jsme do hospody. A tím pro nás lezecký víkend skončil.
]]>
Nedávno jsme si s Adélou udělali výlet do Krkonoš a prožili tam nádherný víkend na Luční boudě. Když se začal blížit odjezd, přišla ta moje s hrůzu nahánějící myšlenkou. „Co kdyby jsme cestou domů vzali maminku? Máme to po cestě a ona zítra potřebuje být v Praze…“ Málem jsem se udusil řízkem, který jsem právě jedl. Když jsem se vzpamatoval, nekompromisně jsem odmítnul! ….Jenže znáte to,… ženský. Začala mě přemlouvat, slibovat a za pár minut jsem souhlasil… jak jen to ty holky s námi umí…
Od té doby se mi víkend tak krásný nezdál. Čím více jsme se přibližovali Jilemnici, tím méně jsme spolu mluvili. Nakonec jsme dorazili. Maminka už stála před domem, dva kufry u sebe a klábosila se sousedkou. „No kde jste tak dlouho?“ přivítala nás. „Vy máte nové auto? To muselo ale stát!“ Beze slov jsem jí naložil kufry a po dalších deseti minutách loučení se sousedkou jsme vyrazili. Nejprve jsme vyslechli kdo má jakou nemoc, kdo s kým a kde, jaká bude letos úroda a tak dále. Potom přešla řeč na nás. „Kolik stál ten váš novej Citroen? To jste si nemohli raději koupit byt? A kdo vybíral tu zlotou barvu? Teď si každý bude myslet že jste si nakradli.“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že za necelých 800 tisíc se byt v Praze opravdu pořídit nedá, ale myslím, že mě ani neposlouchala a pokračovala: „A byla jsi Adélo dobře oblečená? Ty vždycky nastydneš, můžu ti to říkat pořád!“ V tom mě napadla ďábelská myšlenka. Nenápadně jsem zapnul topení a současně rádio. Maminka se za chvíli začala potit a sundala si svetřík. Ihned jsem přepnul na klimatizaci a současně přeladil rádio, aby se nic nepoznalo. „Není vám zima?“ zeptala se maminka. „Ne ne, je tady příjemně,“ odpověděl jsem. Teplotu jsem změnil ještě několikrát a pak se zeptal: „Není Vám něco maminko? Nejste nemocná? Vypadáte nějak bledě. Jestli pak jste někde zase neprochladla!“ Maminka byla celá zaražená a neustále pozorovala svůj zdravotní stav. Po zbytek cesty do Prahy už nepromluvila. Při loučení jsem jí dal ještě Paralen a instrukce jak se správně léčit. Adélka na mě sice byla trošku naštvaná, ale věřte mi, stálo to za to!!
A jaké z toho plyne poučení? Na tchýně se musí tvrdě!!!
Myslel jsem že podobné setkání už nikdy nemůžu zažít a přece. Téměř po deseti letech to přišlo znovu. Bylo to v podvečer na Vinohradech. Stála tam na silnici pod stromem a schovávala se před deštěm. Teď už jsem byl zkušený, přistoupil jsem a podíval se na její jméno. Zlatovláska na sobě měla vyryto Citroen Grand C4 Picasso. Byla to zase láska na první pohled a těm já věřím. Jenom jsem se v tomto případě nespoléhal na osud, ale jednal. Začal jsem o této krasavici shánět informace a za čtrnáct dní sem jí pozval domů. Adélka byla nadšená a obě holky si moc dobře porozuměly. Je pravda že někdy na sebe žárlí, ale už si zvykly, že svůj čas teď věnuji oběma. A víte co u svých holek miluji nejvíce? Jejich geniálně řešené úložné prostory. :-))
]]>