• Racing is Life. Anything that happens before or after is just waiting.

  Publikováno: 11. 4. 2018

  

   

  Tuhle slavnou hlášku Steva McQueena zná každý fanda motorsportu, osobně můžu v jejím smyslu potvrdit, že zima byla letos k nepřečkání.

  Takže, stejně jako Rákosníček vyhlížel, kdy se na nebi konečně objeví první hvězda, já jsem vyhlížel, kdy se v kalendáři objeví 16. březen, den prvního letošního testování před závodní sezonou. O to lepší, že ta letošní, bude pro mně a mého kamaráda a kolegu z posádky, zde v diskusích proslulého pod přezdívkou webpaja, znamenat přestup do nejvyšší třídy v rámci okruhových endurance závodů, kterých se účastníme. Jde o přechod z plechovky do skutečné závodníčky, tedy auta, které už bylo přímo konstruováno pro ježdění po trati, je otevřené a využívá aktivní aerodynamiku… takže skoroformule. V našem případě jde o Radical sr4, jen 480 kg vážící dvouvousetkoňový „monopost“ (mono, když v autě sedím já) upravený pro endurance závody, což proti cupové verzi znamená o něco nižší výkon, méně agresivní nastavení podvozku pro větší výdrž pneumatik, objemnější nádrž a ještě několik dalších změn, které mají tomuto, na dvacetiminutové cup sprinty používanému, autu umožnit, aby v tempu dokázalo vydržet i dvanáctihodinovku.

  Když ráno 16. března přijíždíme na mostecký okruh, nedá mi znovu nevzpomenout Rákosníčka, protože trať vypadá spíše jako jeho rybník, než dráha, po které by se dalo jezdit. Ale šéf týmu nás vítá se slovy, „to počasí je super, aspoň si vyzkoušíte, jak auto funguje, tedy nefunguje, na vodě. Příští týden jsou závody a počasí může být velmi podobné.“ Následoval výklad o tom, jak se s radicalem na vodě prakticky nedá jezdit, že při jeho nízké váze nepomáhají ani „mokré“ pneumatiky a auto osciluje mezi nedotáčivým (při nájezdu do zatáčky) a přetáčivým (ve všech ostatních situacích) smykem. Takže rady zněly, „brzděte opatrně, na plyn spíš jen myslete než šlapejte, řaďte nahoru max. v 6 tis. otáčkách (motor umí 10 tis.), když vyletíte, tak na mokré trávě je to jak na ledu, auto se zastaví až o bariéru. Jo, a bude vám zima (byly 3 stupně), budete mokří a přes vodní mlhu jiných aut nic neuvidíte. Tak šup, jdeme na to.“ :))  Vzhledem k tomu, že s tímhle konkrétním autem ani jeden z nás před tím nejel a naše zkušenost s radicalem byla omezena na tři kola loni v Brně s druhým týmovým autem, je asi zřejmé, že jsme oba usedali do auta k testu s pěkně staženými půlkami. Nakonec musím říct, že to nebylo tak strašné a jakkoliv popis chování byl naprosto přesný a bylo celkem náročné udržet nedotáčivost i přetáčivost na uzdě, jízdu jsem si užil, auto si osahal, a mimo jiné získal i respekt k formulovým profíkům, co jezdí běžně v dešti, protože zkušenost, kdy jedete za jiným autem a přes vodní mlhu nevidíte nic, stěrače nikde a příští zatáčka tam někde v neurčitu, je docela adrenalinová a závodění v takových podmínkách vyžaduje skutečné big balls. Takže, testování v Mostě jsme ukončili s autem nerozbitým, mokrýma zmrzlýma nohama a velkou chutí do prvního závodu sezóny za týden v Brně.

  Jako původem Brňák, mám k brněnskému okruhu tak nějak bližší vztah a na jakékoliv svezení se na něm se vždycky moc těším, ale je to hlavně proto, že ta trať je prostě hezká, je to nahoru dolů, rychlé i technické pasáže, pěkné okolí, takových přirozeně krásných okruhů zase tolik není. V neděli 25.3., kdy už mělo jaro bušit o sto šest, je ovšem v ďolíku pod Žebětínem zima jak na Sibiři a podle teploty pod bodem mrazu by se dalo usuzovat spíše na závody psích spřežení. Přesto přijíždíme natěšení, spěcháme do boxu pohladit našeho oře, a v tom okamžiku s dávkou studeného vzduchu dostáváme i studenou sprchu. Naše auto nepojede, při ranním warm upu se po nastartování vlivem mrazem ztuhlého oleje roztrhnul olejový chladič. Do startu hodina a něco, chladiče oleje do radicalu se v mototechně běžně nevedou, takže je vymalováno. Než ale plně stačím pocítit tíhu zklamání, přichází naděje, mechanici našich radicalů, dlouholetí formuloví jezdci s vlastním týmem, vytáhli ze svých zásob náhradních dílů formulový chladič, který má stejný rozměr příruby a podle jejich slov by mohl jít do radicalu nabastlit. Potenciálním problémem je jeho velikost, vzhledem k tomu, že ve formuli je chladič oleje mimo kapotáž, stačí mu menší rozměry, takže je proti tomu z radicalu asi čtvrtinový, ovšem venku je pod nulou, kvalifikovaný odhad zní, bude to fungovat. Fúúúú, s nadějí odcházíme na rozpravu jezdců, ze které mám vždycky nejraději pasáž o signalizaci vlajkami v podání hlavního traťového komisaře pro jeho dokonalý brněnský akcent srovnatelný snad jedině s legendárním Frantou Kocourkem. Nabrífovaní a duševně osvěžení se vracíme do boxů, abychom sledovali finiš mechaniků. Všude kolem je mumraj, ostatní posádky se chystají, týmy postupně řadí svá auta v boxové uličce k odjezdu do formovacího kola, jen náš radikálek je zatím stále odstrojen a obležen mechaniky. Nervozita stoupá, na výjezdu z boxů svítí zelená, všichni odjíždějí, pokud se nám nepodaří do pěti minut vyjet do formovacího kola, blikne červená a budeme muset startovat z boxů, jako poslední. Ale jak se zdá, slunce začíná svítit nad posádkou vozu číslo padesát osm, kolega dostává pokyn nasedat, startuje a deset sekund před zhasnutím zelené vyráží z boxů, uff. Dalších dvacet minut na roštu do startu závodu pak dává mechanikům čas vše dodělat, dolít olej, a nám, uklidnit se… jedeme!

  Bohužel, smůla nás ještě zcela neopustila, protože auto je zpět v boxech už po dvou kolech, řidič cítí vibrace, naštěstí se zjišťuje, že jde jen o špatně upevněný kryt přední části vozu, takže oprava je relativně rychlá, přesto zastávkou ztrácíme hned na začátku dvě kola, a tak když se po zhruba hodině a půl dostávám na řadu, pohybujeme se někde ve druhé polovině startovního pole. Úkol zněl jasně, vperjoood! Po několika prvních kolech hledání a zjišťování, o kolik jinak od plechovky se jede Brno v radicalu, se uklidňuju, nacházím rytmus a začínám zrychlovat. Levá pravá seno sláma, kolo za kolem kroužím, zkouším různé nuance stopy, brzdné body… a předjíždím, což je asi největší rozdíl a změna oproti loňské sezóně, kterou jsme jezdili s BMW ve třetí divizi. Tam se dalo střihnout někoho z dvojky a trojky a párkrát se povedla i nějaká čtyřka, ale jinak si člověk jede svoji stopu a silnější auta jej objíždějí. Teď jsem v opačné roli, s autem z šesté divize je předjíždění každokolovým chlebem a musím říct, že vyjíždět ze stopy, hledat ideální čas, kdy za to vzít a předjet, není úplně einfach, zvlášť v těchto zimních podmínkách, kdy je vůbec problém dostat gumy na funkční teplotu a jakýkoliv výjezd ze stopy na zmrzlý asfalt je výletem na kluziště. Ale jde to, cítím se líp a líp, postupně se uvolňuju a užívám si každé vžůům, vžůům při odřazení. Hodina dvacet je pryč, stejně jako benzín v nádrži, a tak mířím do boxů. Soukám se ven vysmátý a spokojený, ale cítím, že i tělo dostalo zabrat, přece jen, přetížení jsou v tomhle autě větší, jak říká náš týmový šéf, radical je tělocvična. Poté, co jsem prohlédnul výsledkovou tabuli a s uspokojením konstatoval, že jsme poskočili na šesté místo, jdu požádat o kafe naše týmové grid girls, tedy pardon, ponovu už grid kids, kteréžto označení, vzhledem k mému věku, na ně docela sedí.

  Závod „Makpak Endurance 9h Le Brno 2018“, jak zní jeho oficiální název, postupně plyne, naše auto spolehlivě krouží, oba mí kolegové jsou za volantem rychlí a bezchybní, a tak vytrvale stoupáme závodním polem vzhůru. Ke své další “šichtě” usedám kolem třetí hodiny odpolední a v pořadí tou dobou oscilujeme také kolem třetího místa. Auto jede pořád skvěle, přesto už začíná být cítit, že jsme za půlkou závodu a gumy mají to nejlepší za sebou, takže přestože se cítím podstatně jistěji než v první jízdě, trať je teplejší a stopa pogumovaná, v pomalejších pasážích, kde nefunguje přítlak, je to teď řidičsky náročnější, přilnavost chybí, auto více klouže a přesto, že jedu více na hraně než ráno, nejsem o moc rychlejší. Přesto se mi daří zajet nejrychlejší kolo, a hlavně časy ostatních kol mu držím na dostřel, takže je to tak, jak má v endurance být, pravidelnost bez excesů. Pravidelnost v endurance vyhrává závod a často způsobuje paradox, kdy objektivně rychlejší auto, prohraje s tím, které za ním zaostává v časech na kolo i v řádu sekund, přesto v součtu najede víc kol, protože endurance závody jsou alchymie – rychlost, spolehlivost, strategie, taktika, vše v jednom, a v tom je jejich kouzlo. Končím svůj stint, měníme se a mechanici řeší, jestli přezout nebo ne. Rychle je rozhodnuto, že jedeme dál na stávajících, neměli bychom snad ztrácet na rychlosti a ušetříme čas potřebný k přezutí. Je to teď celkem důležité rozhodnutí, protože pohled na výsledkovou tabuli říká, že jsme aktuálně první. Že by? Do konce ale stále zbývají asi dvě a půl hodiny, ještě dlouhá doba, a odstupy na prvních třech místech jsou dány víceméně tím, kdo byl kdy naposledy v boxech. Nic není jasné ani jisté, kromě jednoho, i po skoro sedmi hodinách závodu je to na špici velmi těsné.

  Když svůj odpolední stint končí i webpaja, držíme pořád první flek, jenže také mechanikům hlásí, že auto je už v pomalých pasážích obtížně udržitelné ve stopě, gumy evidentně přestávají fungovat. Rychlý propočet hodinu před koncem závodu říká, že pokud se naše časy na kolo už nezhorší a naopak náš největší soupeř, Porsche 911 GT3 RSR výrazně nezrychlí, mělo by to vyjít. Takže nepřezouvat a honem honem, jedeme. Bohužel se postupem času ukazuje, že oba, nám nepříznivé, předpoklady se začínají naplňovat, radikálek teď jezdí časy na kolo horší o 6 – 7 sekund, než umí ideálně, je vidět, že náš kolega se s tím pere, ale přes veškerou snahu se zezadu blíží Porsche, které naopak nasadilo závratné tempo, cítí šanci a jedou hranu, a protože jejich gumy jsou čerstvé, za půl hodiny nám dýchá na záda, za dalších deset minut se prožene kolem radicalu a do konce závodu nám ještě nadělí minutu a půl…

  Škoda, bylo to blízko, prohrát v devítihodinovce o třičtvrtě kola je sakra těsné a do myslí se vtírá spousta kdyby, kdybychom ráno neztratili dvě kola, kdybychom neriskli nepřezout atd., ale je hotovo, my na bedně, a pokud by mi tento výsledek někdo hlásil ráno, zcela jistě bych mu nevěřil, málem jsme nejeli, jsme ve třídě nováčci, takže ať se na to dívám z kterékoliv strany, je to úspěch, úspěch který bude v příštích závodech výzvou těžkou na zopakování.

  Takže šup na stupně, zamávat davům, podpisy do deníčků fanynek a hurá domů. Sedačka v autě je měkká, volant se otáčí sám, tak si s webpajou vypočítáváme, kde nás co bolí a co máme víc otlačeného, byl to dlouhý a náročný den. Ale tělo přestane bolet za pár dní, mnohem horší je pomyšlení, že zase nastává ten „just waiting“, doba k nepřečkání, až do chvíle, kdy se znova na semaforu objeví zelená, pravá noha zašlápne pedál a vžůůůům.

  So, next Life starts at the Slovakiaring 18.6. 2018.

  Tady je několik minut z mého onboardu, bohužel se špatnou kvalitou zvuku, do příště už bychom měli mít záznam lepší, teď je potřeba stáhnout zvuk co nejvíc, pak je přes burácení větru trochu slyšet i motor.

  Závěr ranního stintu.

  Jedno rychlejší kolo z odpoledne.

  Celý závod je k vidění v tv, reportáž z něj se vysílá pravidelně na programu SPORT5.

  A pokud by měl někdo zájem o to nakouknout, podobně jako my, do závodnického světa, náš tým se jmenuje Radicalteam Praha, info a inspirace zde:  http://radicalteam.cz/chcete-byt-zavodnikem/,  resp.   http://www.facebook.com/RadicalteamPraha/

   

Racing is Life II BMW 530xd