• Ten hýbrid jsem neslyšel

  don Pedro píšící ... Publikováno: 31.12.2007

  Šel jsem si tak jednoho dne z práce domů, pln ještě dojmů z plnění si svých pracovních povinností. Tu však najednou můj zrak spatřil na druhé straně ulice tři velmi krásné děvy, jak na mne mávají a volají abych šel k nim. A jelikož kráse jejich se vskutku nedalo odolat, bystře jsem vyrazil za nimi na druhou stranu. Udělal jsem však jen tak cca tři kroky, když tu náhle kvílení brzd, náraz a vyděšený jekot oněch dívek – tak tenhle hýbrid jsem fakt neslyšel. No a dál už to znáte ……. vidím odkudsi seshora své tělo ……. slyším jak se dívčí jekot mění v ďábelský smích a vidím jak jim z jejích krásných hlavinek raší čertovské rohy ……. a začínám stoupat výš a výš, stále se zrychlujícím tempem ……. tu najednou se let můj vzhůru zastavil a před sebou mám tunel, na jehož druhém konci jest obrovská záře. Z té záře cosi vylétlo a velkou rychlostí se to blížilo ke mně. A už přede mnou elegantně zastavuje bílá DB9, z ní vystupuje osoba neskutečné krásy s nádhernými dlouhými zlatými vlasy, oděná do poloprůsvitného roucha. Pak sametovým hlasem ke mně praví: „Tak tě tady u nás vítám, done Pedro, já jsem tvoje Anděla Strážná“. Táži se jí tedy proč tak brzo a takovýmto způsobem. Odpověděla mi opět oním sametovým altem, jenž zněl jak rajská hudba: „Inu, inu, podlehl jsi mámením pekelným. A co já se ti již odmala přes rodiče a vaše vzdělávací instituce navštěpovala do hlavy aby jsi se před přecházením cesty vždycky pořádně rozhlédl. Ale dosti již debat, musíme jet, už na nás čekají.“ Namířil jsem si to tedy se skrytou touhou na stranu spolujezdce, tam taky ale zamířila i Anděla. Do dlaně mi vtiskla klíčky od vozu se slovy: „To auto je tvoje, my tady plním sny, víš“. Sedám tedy za volant, startuji, dávám za jedna a pouštím audio. Začínají hrát Stairway to Heaven, nu jak taky jinak, že. Řítíme se tedy oním tunelem, za tónu LedZep, záři vstříc. Cestu si docela dost užívám a broukám si Robertem. Sem tam mrknu koutkem oka na Andělu, ta se tváří lehce znuděně. Chápu ji, tuhle písničku musí asi slyšet opravdu hodně často. Cesta nám trvala přesně 8:01min. Prolétli jsme onou září na konci tunelu přímo na parkoviště, před velikou, překrásně zdobenou zlatou bránu, plné nejrůznějších vozů jen bílých či pastelově světlých barev. Vystupujeme z DB9 a jdeme k bráně. U ní sedí bělovousý děd a na kytaru si brnká Dylana, kolem něj posedává a poletuje hejno andělíčků. Když nás stařík spatří, přestane hrát a otevírá bránu. Tady se se mnou Anděla loučí, a se slovy že se za mnou určitě někdy zastaví, odchází. Stojím trochu bezradně v bráně a tak se táži svatého Petra kudy se mám vlastně dát. Ten jen mávne neurčitě rukou a praví ať jdu kam mne nohy ponesou. Dle jeho rady tedy vyrážím zdánlivě bez cíle vpřed. No je to tady moc pěkný, všude kolem zahrady a parky všech možných stylů, v nich různé budovy, tu třeba spíše menší domky, tu zas honosné paláce. Podvědomě cítím že mne nohy nesou neomylně k cíli, jako by někdo ve mně zapnul autopilota. Vcházím do krásného anglického parku a blížím se k ne příliš velkému, ale o to útulněji působícímu domu. Vcházím dovnitř, procházím domem – nevím proč, ale všechno mi to tu tak nějak známé připadá. Vstupuji do útulného obývacího pokoje, kterému dominuje krb, praskajíc dřevem a sálajíc teplem. V jednom rohu pokoje sedí ve stylovém křesle pod stylovou lampou ON (ach Bože, tak přece jen nejsi žena), kouří dýmku a čte si „Financial Times“. Před krbem pak stojí šachový stolek, na něm rozehraná partie, tak důvěrně mi známá. U stolku sedí můj děda a praví: „Tož vitaj, už tady na tebe čekám, hrajem …….“

  ————————————————————————————————–

  P F 2 0 0 8
  

Hádanka č.1 Frankfurtské ohlédnutí