• Jaké to je řídit závodní speciál?

  BMW Publikováno: 13. 3. 2009

  Přidávám další článek z tvorby pro Autofun Extra, tedy FamousBMW

  Některé okamžiky si člověk pamatuje až do své smrti, jiné by nejradějí zapomenul hned. Mezi ty největší zážitky se rozhodně řadí možnost řídit závodní speciál zcela sám na okruhu mezi ostatními závoďáky. Na toto opravdu nelze zapomenout nikdy!

  

  Je úterý, klasický nudný začátek týdne, otevírám poštu a přehrabuji se v tunách spamu a v tom si všímám nabídky na možnost, ehmmm, řídit závodní BMW 130 Challenge. Takové zprávy opravdu nechodí každý den, odpovídám a sjednávám přesný termín a podmínky. Poté již jen odpočítávám každou minutu, vteřinu… Noci jsou probdělé a já najíždím brněnský okruh s jedničkou alespoň virtuálně. BMW 1 Challenge je  postaveno na vozu BMW 130i s třílitrovým řadovým šestiválcem a s údivem zjištuji dvě klíčové vlastnosti: výkon necelých 300 koní a váha okolo tuny! Tyto parametry slibují opravdu nevšední jízdní zážitek! Takové drobnosti jako LSD (samosvorný diferenciál) a veškeré klasické závodní úpravy motoru a převodovky přehlížím.  Čekání končí, je čtvrtek ráno a já i s dalšímí členy redakce vyjíždím směr Brno. Počasí nám však zrovna nepřeje, lije a teplota je okolo deseti stupňů  – opravdu ideální podmínky pro vůbec první zkušenost se závodním autem. Během cesty se však počasí umoudřuje a alespoň přestává pršet. Přijíždíme na okruh, nervozita začíná gradovat, ale zároveň pociťuji obrovskou nedočkavost a svědění v rukou. Při pohledu na paddocky vidím garáž a v ní nádherné zadečky malých bavorských střel. V tom okamžiku by se ve mě asi těžko někdo krve dořezal.

  

  Jdu se seznámit s týmem a převzít konkretní informace o jízdách.  Celé osazenstvo týmu Vekra Racing Team je velmi příjemné a ochotné. Vekra racing team vznikl začátkem roku 2006, aby mohl být později zapsán jako soutěžící do prestižního okruhového seriálu Česká pojišťovna Škoda Octavia cup. Název týmu určila spolupráce s hlavním partnerem, společností Vekra, patřící k předním výrobcům oken a dveří. Tým založil jezdec a manažer týmu, Petr Fulín, který je zároveň 100% vlastníkem. Poslední léta team startuje také v seriálu BMW 1 Challenge s jezdcem Danielem Skalickým. Týmový inženýr p. Miroslav Budík mě seznamuje s členy týmu a sděluje zásadní informace. Moje jízda bude trvat přesně 30 minut, což je zhruba 12 kol a docela zátěž na udržení koncentrace. Poté mám zhruba hodinu čas, má jízda začíná o půl jedné. Kochám se tedy speciály všech možných tříd, které se již prohánějí po okruhu, neuvěřitelná je zejména závodní Zonda, která mi způsobuje svým řevem bolest v uších. Jeden z techniků na mě volá a ukazuje na monitoru jedničkové BMW mimo trať zapadlé v kacírku, vyjíždí pro něj odtahovka a já si začínám uvědomovat vážnost své situace. Na okruhu sice 130 Challenge patří mezi středně rychlá auta, ale to nic nemění na tom, že pro normálního smrtelníka je výkon prostě neuvěřitelný. Kluk, co jej jeli vytáhnout z kacírku ,tam skončil po první zatáčce…

  

  Technik stáje Vekra Racing si mě a kolegu, který pojede na sedadle spolujezdce, volá do paddocku a vysvětluje nám, že během pár minut se vrátí vůz do boxu a my se musíme během deseti minut převléct do závodní kombinézy a seznámit se s vozem. Naštěstí je v paddocku zrovna jeden nevyužitý speciál, technik mě žene dovnitř a vysvětluje, co a jak. Zní to asi takto: „Řídil jste někdy zadokolku? Dost se to přetáči i při lehké noze, je to přemotorované, jo a tady je hasičák, ten nefunguje tak prosím nebourejte!“ Lehce trnu a říkám si OK.  Poté mi ještě něco málo poví o zakladních ovládacích prvcích a v tom přijíždí náš speciál a parkuje do boxu. Jdeme se s parťákem převléct, všímám si jeho pobledlé barvy a poté, připraveni, se suverenním výrazem, že o nic nejde, nastupujeme do kokpitu vozu. Překonat ochranný rám vyžaduje minimálně průměrnou zdatnost v ohebnosti. Technik nás poutá do závodních pásů, nasazuji si rukavice, helmu, mrkam na kolegu a zavírám dveře.

  

  Prvním krokem je nahodit palivové pumpy, přepínám spouštěč, vyřazuju, mačkám spojku a tláčítko start. Motor se bleskově probudí a začne vydávat velmi agresivní hlasitý zvuk. Teď již není čas na nervozitu a pochybnosti, rozjíždím se a pomalu jedu kolem boxů k semaforu, který je poslední bránou do velkého světa okruhu. Se zařazenou dvojkou najíždím na trať a plně seznamuji plynový pedál s podlahou. To, co následuje mě vyráží dech – obrovská rána do zad, řev, vybočení zadku a neskutečná akcelerace, řadím za tři a přichází první zatáčka, auto se zakusuje, stále mám na mysli, že pneumatiky se musí nejprve zahřát, takže netlačím vůz na limit. Na výjezdu z první táhlé zatáčky na trojku akceleruji a cítím, jak Jednička přechází do driftu, kontra, čtverka, rychloměr ukazuje 180 během několika málo vteřin, poprve přichází ostřejší zatáčka, brzdím a jsem v šoku s jakou razancí auto deceleruje. Do morku kostí cítím, co dělá podvozek a kde jsou přední kola. Kontra přichází ještě před samotným smykem a já si to neskutečně užívám.  Volant se mi snaží utrhnout ruce, ale jeho přesnost a cit je perfektní. Ve druhém kole začínám přitlačovat a hledat limit auta. Technické protáhlé zatáčky projíždím přes obrubníky v rychlostech kolem 150 občas i více, neskutečné. Výjezd a plný plyn se rovná drift v rychlostech kolem 180. Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového zažiji, natož, že to s přehledem zvládnu.

  

  Okruh je mokrý, máme k tomu ale adekvátní obutí, jenže postupně se ukazuje sluníčko a trať zlehka osychá a mokré pneumatiky přestávají fungovat. Auto se stává více přetáčivým, ale dá se zvládat. Každé kolo se postupně zrychluji a zvykám si na vlastnosti závodního auta, které jsou naprosto někde jinde než u normálního silničního vozu. Přichází první chybička a roztáčíme se v hodinách důsledkem odlehčení zádě při akceleraci přes horizont. Naštěstí zůstáváme na trati a pokračujeme bez velkého zdržení dále. V kokpitu se začíná dělat slušné vedro a působící síly ve všech směrech jsou i přes skvělé sedadla náročné na výdrž. V tom ve zpětném zrcátku spatřuji černý obrys a najednou se před námi objevuje Zonda, která podřazuje a za strašného řevu nás osmahne snad metrovým plamenem z výfuku. Za ní následuje Ferrari 360 GT2 a několik vozů DTM. Těžko popsat, jaký je to pocit být na trati s takovou společností. Je to prostě sen. Po chvíli se před námi v zatáčce do hodin přetáčí cupové Porsche GT3 a já jdu silně na brzdy a uhýbám mu, Porsche končí mimo trať. Zbývá nám pár dalších kol do konce naší jízdy, spolujezdec je již klidný a vypadá, že mi začal dokonce věřit.

  

  Užívám si snových vlastností vozu a nakládám závodní Jedničce pořádnou nálož. V poslední zatáčce před cílovou rovinkou stojí náš fotograf a redaktor, tak si říkám, že něco předvedu. Zatáčku projíždím na trojku v omezovači a na výjezdu rychle přeřazuji o stupeň výše, zadní kola se i ve 160 kilometrové rychlosti protočí a auto přechází do opravdu rychlého driftu. Z kokpitu to vypadá, že nabereme zeď dělící pitlane od tratě, ale vše se zvládá a efektně letíme cílovou rovinkou. Kolegové pak tento kousek po jízdě chválí. Poslední kolo na trati, která je již téměř suchá a naše pneumatiky před svou smrtí, se nese v duchu přetáčivých průjezdů. Vidím traťové komisaře, kteří mavají vlaječkou BOX a vím, že se blíží konec. Pomalu odbočuji do paddocku, vychutnávám si meziplyn a zajíždím do týmového paddocku číslo 10. Mechanici již čekají, zhasinám motor a oni nás tlači do garáže. Intuitivně se odpoutávám, sundávám helmu a akrobaticky vystupuji z vozu. Cítím euforii, naše těla jsou nalité adrenalinem a snažím se okamžitě kolegům sdělit zážitky. Mechaniky upozorňuji, že je třeba přezout na suché slicky. Děláme pár fotek a jdeme se převléct do civilu. Naše nezapomenutelná chvíle, největší životní zážitek a živý splněný sen končí…

  

  Procházím se paddockama a vím, že v rámci seriových BMW již nebudu řídit lepší a silnější auto. Vedle této Jedničky je jakákoli M3, M5 a M6 pouhý odvar a vůbec jakýkoli silniční supersport, kromě hardcore jakým je Zonda či Enzo vám nemůže nabídnout stejný zážitek. Můžete si myslet, že přeháním, ale závodní auto je prostě zcela odlišná dimenze. Dnešní sportovní automobily jsou stavěné tak, aby je uřídil každý, kdo na ně má peníze. Existuje už jen velmi málo pravých supersportů, ze kterých jde respekt a může do nich sednout jen zkušený řidič. Loučíme se s týmem Vekra Racing a pomalu vyrážíme z okruhu pryč. Byla to ohromná zkušenost a i teď, téměř týden po akci, kdy píšu tento článek, se občas zasním a vrátím se za volant závodní 130 Challenge. Stále cítím tu zvláštní auru závodního kokpitu, nízkého posazu a mizerného výhledu z vozu. Volant končil zhruba ve výšce mé brady a to měřím 186 centimetrů. Euforie se mě drží docela dlouho, když jí střídá pocit, že nutně potřebuji závodní auto. Ve stáji s námi však byla i M3 Challenge a ta by v rámci BMW závoďáků tento zážitek zajisté trumfla. Snad někdy příště…

  FamousBMW.autofun.cz

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  Ondřej Daňa

  

  OndrejD se představuje:

  http://famousbmw.autofun.cz

  Zobrazit všechny příspěvky, jejichž autorem je OndrejD →

BMW 850i – Rande s legendou