• Garážové krasosmutnění

  Publikováno: 27. 3. 2014

  Tatínek pana Bohumila Hrabala byl prý vášnivým motoristou, sám Bohumil Hrabal (28.3.1914 – 3.2.1997) byl vášnivým šoférem psacího stroje. Tak vzpomeňme toho z nejmilejších autorů. Na nekonečnou počest a v dokonalé pokoře píši  dva odstavce:

  Třicet let presuju v garáži Světy motorů,  třicet let listuju světem aut a mezi stránkami neúnavně poletuji jako motýl,  co osudovou  náhodou  přičapl na rameno  Erasmu Rotterdamskému,  tomu krasosmutnému knězi,  jehož  humanismus zasahuje neotupitelným kopím srdce všech řeholníků slunce i v našem křečovitě spoutaném století, destilovanou božskostí, kterou zase já, ten malý  človíček světa nalézám v rohu své šeré garáže, kde se na mne pod nánosem dějinných prachů tetelí naděje, že není nad filosofií života nic, co bych neuměl  získat a též navěky promarnit.

  Třicet let na špičkách labutího jezera, s plakátem na stěně, vlepeným do kachlí  slinami nasládlé touhy, a s rozostřeným malým bastardem v centrální ose, jehož spolu s jezdcem jednoho zlověstného   dne v září roku 1955 ukřižovala silnice  poblíž Salinas. Oslněn planoucím sluncem, se srdcem  bláznivce,  hnal James Byron Dean svého bastarda do chřtánu neodvolatelné  smrti.  A tehdy jsem pochopil,  že v mém životě není místa pro cestu zpět, to vše kolem jsou cesty, které mě vedou jen dopředu, a to i přesto, že jsem nedělitelně propojen poslední větou románu o velkém Gatsbym,  kterou mi do duše  vepsal jednou provždy  Francis Scott Key Fitzgerald  – A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.

FABIA 3 – EUROTEST NON-STOP