• Supersporty v Brně aneb ať ta ropa nevyschne

  Auta a autíčka Publikováno: 17. 5. 2008

  Asi to bude znít neuvěřitelně, ale ráno se mi vůbec nechtělo z postele a chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že do Brna na akci Klubu sportovních vozů nepojedu. Teď bych si za takový nápad nakopal do zadku.
  
  Byl to takový zvláštní týden. Situace a tím nálada moje, ale i lidí okolo mě, se měnila jako na houpačce. V pondělí se všechno kazilo a přicházela jedna špatná zpráva za druhou, v úterý to celkem šlo, ve středu zase vůbec, ve čtvrtek jsem se chtěl sbalit a odletět na Bali a v pátek se všechno obrátilo a začalo se blýskat na lepší časy. Dotáhli jsme do konce video BMW 125i Cabrio (mimochodem působivé autíčko), dokončil jsem rozdělanou práci a stihl oslavit narozeniny kamaráda a kolegy v jedné osobě.

  V pátek večer jsem ovšem na základě jasných signálů vysílaných mým tělem zjistil, že jsem od středy do pátku naspal sotva 12 hodin, což za tři dny vážně není nic moc. Není tedy divu, že se mi dnes (v sobotu), ale vůbec nechtělo z postele a chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že brněnské dostaveníčko majitelů supersportů nechám na bedrech našeho fotografa Víti a redaktora Romana. Odpovědnost, touha a domluvené schůzky s několika lidmi mě nakonec vytáhly z pelechu a vyslaly na Masarykův okruh.

  Naštěstí venku svítilo sluníčko, tak jsem shodil střechu a vyrazil směr Brno. Už cestou jsem si vynadal za nechuť opustit rozehřátou postel, neb třílitrový šestiválec s výkonem 160 kW BMW 125i se mi rozhodl dokázat, že není žádný lenoch a že i lehce obtloustlý kabriolet promění v zábavné auto. V Brně jsem si musel kvůli pozdějšímu příjezdu vystát frontu, ale co následovalo potom, nějaké čekání a ranní vstávání bohatě vynahradilo.

  Takže za rok a ve vlastním

  Už jen pohled na stojící supersporty člověku zvedl tepovou frekvenci o nějakých 20 úderů za minutu a srdeční aktivita se zvyšovala s tím, jak sílil zvuk nebo spíš rachot motorů a výfuků doléhající před boxy ze závodní dráhy. Řídil jsem různá auta, malá, velká, silná, pomalá, rychlá, ale musím upřímně přiznat, že jsem chvíli tu úžasnou podívanou rozdýchával. Neskonalý obdiv na několik momentů vystřídalo čiré zoufalství, to když jsem objížděl po obslužných cestách okruh a dělal taxi našemu fotografovi.

  Do rukou jsem dostával křeče a přemlouval tu část mozku, která má ruce na starosti, aby jim domluvila a zamezila katastrofě. Už chvíli jsem se na okruh nedostal a naposledy, pokud si pamatuji správně, jsem na hodně technickém Masarykově okruhu přemlouval ke sportovní jízdě Clio Sport. Nic proti malým hot hatchům, ale dnešní podívaná a následná projížďka v Porsche 911 Carrera S mě utvrdila v tom, že na okruh se musí s něčím, co pro něj třeba jen částečně vznikalo.

  Jízda na okruhu má prostě své nezapomenutelné kouzlo, a to tak silné, že jsem se rozhodl prodloužit čas vyhrazený práci, přestože většinou končím pozdě v noci, abych si mohl s kluky z Klubu sportovních vozů zakroužit třeba za rok na okruhu v něčem vlastním. Velká pochvala a díky patří Nicolaosovi, který dal majitele supersportů dohromady a dovolil široké veřejnosti, aby jejich počínání na okruhu přihlíželi a třeba se i svezli, třeba jako šťastlivec z Autofunu.

  No a úplně na závěr, proboha vás všechny ropné magnáty, kteří přitahujete a povolujete kohoutky s černým zlatem prosím, najděte nějaká nová ložiska, protože přijít o zvuk Fordu GT, Corvette Z06, BMW M3 nebo Lamborghini Gallardo bych fakt nechtěl.

Najdi sám sebe aneb kam kráčíš Saabe Fotoromán: můj mobilní březen