• In Extremis

  Publikováno: 22. 10. 2006

  

  Intro

  „Prostě s tím něco uděláme“ Ten naivně samozřejmý tón přiváděl Benovi oponenty k nepříčetnosti a zrovna teď jsem s nimi docela cítil. „A co jako? Čtyři roky skřípat zubama a pak kandidovat, nechat se zesměšnit a dozvědět se o sobě věci, o kterých sám nemám ani páru?“ Skoro jsem křičel. Benova těžká ruka mi přistála na rameni „Život je příliš extrémní na to, abys ho neprožil jako extrémista.“ Už to dávno nebyl dvanáctiletý černý chlapec, kterého si pár tupců spletlo s kopacím míčem a já se do toho vmísil… a o pár zubů jsme přišli oba. „Pamatuješ, před skoro padesáti lety….“ „Dodneška se budím hrůzou“ vypadlo ze mne „proč se ptáš?“ „Vidíš a pro mne to je nejhezčí den mého života. Ta tvoje slepá ochota nastavit se do cesty všemu s čím nesouhlasíš. A vzpomínáš ještě, co na tebe křičeli než si nás podali?“ „Podělanej levičáku, myslím, a ještě něco dalšího…“ po tváři se mi rozlil krotký úsměv. „Negrofile“ Benův bělostný chrup mi zasvítil do tváře jakoby mi právě připomněl obzvlášť podařený vtip. „A ta novinářka včera?“ „Podělanej pravičáku, pak třískla dveřma v mojí kanceláři a odešla sepsat tu slátaninu.“ „To je všechno, co dokážou. Víc nic. Teď si myslíš v jak otřesný době žiješ, ale jsi na velkým omylu, brácho. Padesát let od hrany k hraně a mezitím spousta dobrýho. Robespierre to měl spočítaný za pět let.“ „A jak dopadnul?“ Snažil sem se předstírat, že vím aspoň trochu, o kom mluví. „Poprvý ho kamarádi zachránili a odvezli do Hotelu de Ville. Podruhý skončil pod gilotinou. Jako jedinýho ho tam položili obličejem nahoru…“ „A to mě mělo povzbudit?“ Ben místo odpovědi kouknul na mobil „Prescott čeká dole s Hummerama, hybaj do výtahu, jede se grilovat.“

  Waco

  Uprostřed texaské zeleně se objevil černý pruh a náš Learjet nasadil na přistání. „Miluju Waco, neříkal jsi ale, že začneme v Mexiku?“ „Mám pro tebe ještě jedno překvapení….mý lidi ho hledali tři měsíce…“ Začala mě sžírat zvědavost pětiletýho děcka „Aspoň naznač.“ Marně. Na kraji dráhy čekali jen dva bodyguardi oblečení jako baroví povaleči a dosti jetá Impala. „Jsme tu inkognito.“ Již jsem se naučil neprotestovat proti jeho bezpečnostním opatřením a navíc jsem se nemohl dočkat tajemného dárku. Cestou klimačka puštěná na plný obrátky a rádio puštěný akorát tak, aby byla slyšet basová linka Charlie Danielsova bandu. Zrovna začínala „This ain’t no rag, it’s a flag“, když jsme dorazili do cíle….rychle jsem měl obhlídnuto celkem nevábné místo. Cedrový baráček s odlupující se barvou, neudržovaný dvorek a orezlou konstrukci někdejší kůlny, ze které zbyla jen kostra pod kterou zasypán ohnilýma prknama zasmušile parkoval…. „Fleetwood ze dvaašedesátýho!“ nadskočil jsem a upaloval k svatému grálu mé benzínové duše. „Sixty Special“ dodal Ben a spokojeně se zubil. „Co tu sakra děláte? Vypadněte z mýho pozemku!“ Z baráku se vypotácel ožrala, který znal vanu asi jenom z televize. „Přijeli jsme si pro guvernérovo auto.“ Odtušil Ben. Opět ten tón. Kdyby chlápek nebyl namol, musel by dostat strach. „Pro mě za mě může bejt třeba papežovo, vypadněte odsad!“ Hrábnul do předsíně, pro co jinýho než pro brokovnici a v tu chvíli se z našich dvou povalečů stalo sehrané komando. Napůl vystřízlivěný venkovan zasípěl „Kolik mi za něj dáte?“ S kolenem na krku se mu docela špatně mluvilo. „Peníze nejsou problém. Ne pro nás. Ale pro tebe jo. Co bys s nima dělal?“ Zahleděl jsem se na jeho opuchlý nos. „Styď se, kdyby tě viděl táta.“ Ben uměl být krutý, když to mělo smysl a i tady to očividně zabralo. Zatímco ze sebe oklepával násoska hlínu začal mumlat něco o omluvě, tátovi a starých časech. „Jsem rád, že sis vzpomněl. A ještě něco. Má někdo ve vesnici náklaďák s korbou přes šest metrů? Pospícháme.“

  Skunk Works

  V El Pasu mi patřil komplex dílen už nějaký ten pátek. Nikdy se tam ale neprováděly takovéhle úpravy. Restaurování všech těch krásek se zastavilo kvůli jedinému kousku. Za půl roku byl hotový. A od sériového auta k nepoznání. Havraní lak laškoval se světlem, jakoby Fleet teprve nyní opustil detroitskou linku. Tenhle elegán ale klamal tělem. Keramický pancíř měl víc destiček než raketoplán a 2 nádrže byly pevnosti samy o sobě. Nárůst váhy kompenzoval Small Block z Corvetty a brzdy vypůjčené tamtéž. Okenní tabule měly se sklem společný jen vzhled a na čelní se head-upem promítal výstup z noctovisoru. Fascinovaně jsem přejížděl dlaní po hřbetu černé ploutve a obdivoval tu tvarovou drzost. „Tank jde do tanečních“ zaznělo od vrat haly. „Bene! Konečně si tady, není ti ho líto?“ „Líto? Za poslední půlrok jsem přišel v Mexiku o čtyři agenty.“ Studem jsem se málem propadnul. „Promiň. Tohle je přece jeho poslání, mise.“ „Přesně tak. Ty jsi jí měl před 50 lety. On jí má zítra.“ „Jestli vyhrajeme.“ „My vyhrajeme, to ber jako fakt.“

  Křest tequilou

  V hotelu panovalo dusno, všichni viseli očima na plazmové obrazovce…“Po sečtení všech hlasů volební komise oznámila, že Pablo Ortiz, pravicový populista, obdržel 52% všech hlasů a stává se tak prezidentem Mexika, obyčejní občané jsou jistě nyní v šoku…“ „To buď v šoku!“ vykřiknul Pablo stojící těsně vedle mne směrem k obrazovce. Televize zhasla a začala smršť gratulací. Pak se živá vlna složená z bodyguardů, politiků a našich lidí hnula směrem z hotelu. Jízdu do paláce si nikdo z nás předem neidealizoval. S Benem jsme trvali na tom, že Pabla doprovodíme. Kolonu tvořily 4 limuzíny. Přední, pak Pablův Sixty Special, dárek od nás, my dva v DTS a zadní hlídka. Hned po výjezdu z areálu hotelu silnici lemovaly vřící davy. Obzvláště půvabné byly cedule s nápisem „Fašisti“ a „Ortiz = Hitler“. Neubránil jsem se smíchu a pustil „El Tejano“ od Cowboy Troy víc nahlas. Kolona zrychlila. „Proč pořád zaměňují oběť i ochránce za útočníka?“ Ben se zamyslel jen na zlomek vteřiny „Ustrnuli na počátku novověku v závistivém údivu z překotného pokroku. Už není šlechta, každý, kdo chce, může žít jak chce. Oni to nedokázali, neumí žít. Už skoro stopadesát let mají svůj osud ve svých rukou, místo toho hledají viníka své vlastní mizérie. Teď zoufale přebíhají od jednoho tyrana k druhému. A ti, kteří hlásají rovnost, svobodu a individualitu, jsou pro ně největší nepřátelé. Neznají svojí historii a nenávidí ji. Trvá to pár let, maximálně desetiletí a začnou na tebe útočit z přesně opačné pozice…“ Filosoficko-historickou úvahu přerušil molotovův koktejl, který se roztříštil o ladnou karoseii Sixty Specialu přímo před námi… divoké plamínky se rozeběhly a za okamžik už na laku začaly naskakovat puchýře. Kolona zastavila. „Co to tam řídí za vola?! Ať na to okamžitě šlápne!“ Ben začal řvát do vysílačky a Cadillacy se vydaly na zběsilou jízdu postranními uličkami. Černá dlouhá těla se houpala na hrbolatém povrchu a ostře se nakláněla při každé devadesátistupňové otočce. Všude spousty lidí. Jakoby dneska nikdo nezůstal sedět doma. Někteří uskakovali až na poslední chvíli. Pak to šlo ráz naráz. Zátaras z odpadkových kontejnerů. Prudké brzdění. Bazuka na střeše domu…a první limuzína končící v oslepující explozi. Otočit se nebylo kde. „Zpátečku, dělej!“ Každá vteřina se vlekla jako věčnost. Nejdřív bodyguardi vzadu, pak mi a až nakonec prezidentský speciál. Sotva jsme se vymotali z těch nejužších uliček, vzduch protrhl řezavý zvuk motorek. Samopaly a rudý šátky napovídaly, že tady se asi nejedná o soutěž ve freestyle motocrossu. Dvacet nebo třicet jich začalo kroužit všude kolem a kropit nás olovem. Ben křiknul jediný povel a ze všech limuzín vytrysknul do všech čtyř směrů proud dýmu. Do půlminuty byla naprostá tma. Viditelnost tak na deset palců. V autech naskočily noctovizory a šoféři už zase drželi plynové pedály u podlahy, nesmlouvavě narážíc do postávajícch rozzářených obrysů motorek a jejich pilotů. Oblak noci nás provázel až na hlavní třídu odkud to bylo už jen pětset metrů po rovince přímo do paláce. Za branami nastalo divoké poplácávání po zádech. „Pablo, myslím, že máš mít projev v televizi…“ Ben neztrácel čas a byl jediný z nás, kdo se neopíral o auto. „A my?“ „My se vrátíme do Států. Mám tam jeden Fleetwood ze šedesátýho, pro tebe….“

  

Lelandův Lincoln, Lincolnův Town Car Zušlechťování Cadillaců v USA