Cest, které stojí za to projet, aniž by vedly do konkrétního cíle, je kolem nás dost a dost, ale v Alpách, Toskánsku, a Provence je petrolheadův ráj. Prostě koupit emtrojku, odstěhovat se k jezeru Annecy a hotovo. Na Col de Turini se dá dostat hned z několika směrů, já jsem vyjížděl z posledního městečka na italské straně hranic – Ventimiglia, cca 30km od Monaca. Směr není třeba nijak složitě hledat, stačí prostě jet mimo dálnici a zády k moři, kousek nad Monacem už je vše přehledně značeno.  Spolu s tím, jak cesty začínají být hrbolaté a vegetace hustější, provoz řídne. Je to fajn už proto, že všudypřítomné karavany holandských a německých cestovatelů by měly na úzkých cestičkách v horách problémy samy se sebou, natož se ještě přetlačovat se zatáčekchtivým řidičem ze srdce Evropy.  Je tady kolem divoká příroda, skoro džungle, hned kousek za svodidly, a spousta míst, kde se dá jen tak lehnout do trávy koukat na modrou oblohu… Ticho a klid, nic nenasvědčuje tomu, že jen o pár kilometrů níže je centrum evropské smetánky, hustě obsazené pláže a prakticky bez přerušení obydlené pobřeží. Jakoby lidé v tomto kraji na hory zcela rezignovali a nacpali se dolů k moři, kde má každý k disposici jen pár metrů čtverečních, ale hlavně, že je to u moře…

Tak v takovéto  sluncem zaplavené džungli projíždím poslední vesničkou (Moulinet), za kterou už následuje ona cesta, známá z videí o Rallye Monte Carlo – skála na jedné straně, kamenné cimbuří na druhé, a mezi nimi vozovka, široká tak akorát na to, aby se vyhly dva Citroeny Saxo.  To je Route de Turini, nad kaňonem řeky Bévéry. Na mnoha místech jdou skály i přes cestu, takže jsou v nich vyhloubené krátké tunely. Některé jsou hned za zatáčkou a vedou do další zatáčky, takže je lepší při jízdě v nich zatroubit. V tunelech je chládek a cesta tam má trochu jinou přilnavost, a při jízdě jen trochu svižnější,  je ten rozdíl dost znatelný na to, abych nechtěl potkat právě v tunelu Huguese s Berlingem, naloženým čerstvými bagetami a salátem. To samé – tedy to zatroubení – praktikuji a doporučuji i před nájezdem do ostrých zatáček kolem skal. Díky faktu, že vše kolem je kamenné, se zvuk klaksonu hezky nese a protijedoucí řidiče varuje s dostatečným předstihem.

V jedné takové hodně ostré zatáčce potkávám místního střelce v Civicu Type R, generace „knedlík“. Ano, tohle auto je na podobnou trať v podstatě ideální, NA motor, rychlá a nakrátko poskládaná převodovka a odladěný podvozek jsou mnohem lepší kombinace, než můj „gazík“.

Převodovku mám na manuál. Je to snad poprvé, kdy to má opravdu smysl, neboť ani sport režim nestíhá podávat rychlostní stupně tak rychle, jak je potřebuju na brzdách, nebo pod plynem, mít. Nejdelší úsek bez zatáčky má totiž na délku tak osmdesát metrů a i tak se tam musím vyhnout spadlému kamení a nějakým větvím. Řadím mezi druhou, třetí, a občas čtvrtou rychlostí, pak zase na brzdy a pomalu začínám před autem smekat. Na to, že jde o crossover (chcete-li SUV), jeví se tu být jako doma, přehazování levá-pravá mu nedělá nejmenší problémy a na brzdách je stabilní, přitom brzdy samotné jsou k neutahání.  V ostrých vracečkách do kopce je občas slyšet proklouznutí zadního kola, které je jasným potvrzením preference zadního pohonu i u čtyřkolky. Jen ty pneumatiky nejsou nic moc, Pirellky P7 RFT jsou dělané na jízdu rovně po dálnici na tempomatové stopadesátce, ne na tohle hoblování na francouzských skalách. Budou to ale se mnou muset vydržet.

Cestou míjím kapličku, u které stála TG trojice se supersporty, dnes je tu nějaký karavan, a jedu dál. Cesta se postupně mění s nadmořskou výškou a postupně už jedu v podstatě lesem. Doháním kolonu motorkářů z Lichtenštejnska, jako jeden muž zpomalí a nechají mě projet. Kdyby takto fungovalo porozumění mezi rychlými a pomalými i u nás… Bliknu na ně a už je přede mnou další vracečka.

Po dojezdu na Col de Turini zjišťuji, že na místo jako takové nemá moc smysl jezdit, je tu jen chata s restaurací a ubytovnou, ale nic zvláštního. Pokračovat se dá dále do vnitrozemí, nebo zpět cestou, po které jsem přijel. Volím první možnost a jedu z kopce zase dolů, množství a četnost zatáček je v podstatě to samé, jako celou dobu, ale směrem dolů je třeba dávat více pozor na brzdy. Po dlouhém klesání vede cesta zase chvíli nahoru po serpentinách na vyhlídku, je tu nějaké zbořeniště s lavičkami a na něm mají dostaveníčko čtyři Panamery a k tomu jedno S63 AMG. Oni právě odjíždí, já si dávám svačinku a ještě dlouho poslouchám řev Panamer, stíhaný hromovým burácením kladiva od AMG a střílení výfuků… Balzám na duši, zpitomělou z dieselových kombíků všude kolem u nás doma.

Dole, pod horami, je další vesnička – Peira Cava. Je tady bleší trh, ale to co zajímá mě, je hromada ledabyle pohozených devětsetjedenáctek před místní hospůdkou. Asi tu mají někde hnízdo. Ta nejlepší je, samozřejmě, 993 3,8RS se surfem místo křídla a ochranným rámem uvnitř. Jo, tady to má rozhodně smysl. Provoz je už hustější, stejně jako koncentrace karavanů a tak dávám vydechnout autu i sobě a tempem plážového povaleče se vracím na základnu. Byl to parádní výlet.

Kolem Col de Turini je nespočet dalších cest a cestiček, kde se dá vyjezdit do sytosti, kde se dá připravit na přijímačky na vysokou řidičskou, a přitom za celý den potkat jen pár jiných aut, nebo motorek, užívat si jízdu v čisté přírodě, nebo se prostě jen tak za volantem poflakovat. Jestli rádi jezdíte, na tenhle kraj byste si rozhodně měli vyhradit časoprostor.