• Malý automobilový průvodce severní Francií

  Publikováno: 11. 9. 2012

  Tento článek je subjektivním souhrnem zkušeností z mé první cesty autem po severní Francii. Jedná se především o regiony Alsasko, Lotrinsko, Champagne-Ardenne, Pikardie, horní a dolní Normandie, Bretaně, Ile de France a samotné Paříže. Své nově nabyté zkušenosti, které se samozřejmě mohou lišit od ostatních, jsem shrnul do několika bodů. Je mi jasné, že spousta z vás po Francii jezdila či jezdí velice často, ale berte tuto stať spíše jako poznatek pro ty, kteří se na francouzské komunikace chystají poprvé, neboť nějaké podrobnější rady na internetu nenajdete. Pokud se bude chtít někdo na něco zeptat konkrétně, samozřejmě rád odpovím. Tak vzůru do toho:

  Francouzský řidič

  Základní zkušenost kterou jsem získal, se dá shrnout do jedné věty: „Francouzský řidič je nevyzpytatelný“. Narozdíl od řidiče německého, jehož chování je krásně předvídatelné a jedná se povětšinou o slušný klon řidiče českého. Šofér ze země galského kohouta vás překvapuje neustále svým nevypočitatelným chováním. Ne, že by to byl nějaký záměr, ale přijde mi, že řidiči na francouzských silnicích si s nějakým předvídáním, či sledováním dopravní situace, hlavu nelámou a vše řeší, až na poslední chvíli.

  Abyste věděli o čem je řeč, nadhodím modelovou situaci, kterou jistě všichni znáte. Jedete po dálnici v pravém pruhu a pozvolna dojíždíte pomaleji jedoucí kamion. V levém pruhu vás dojíždí rychleji jedoucí vozidlo. Německý řidič vozidla jedoucího v rychlém pruhu vyhodnotí situaci a dá nohu z plynu, čímž vám dá možnost přidat, zařadit se do rychlého pruhu a kamion předjet. Pokud tak neučiníte do několika málo vteřin, sešlápne plyn, abyste nemuseli příliš brzdit a než se přiblížíte ke kamionu, je natolik daleko, že kamion většinou pohodlně předjedete. Stejná situace ve Francii. Řidič v rychlém pruhu neuzná za vhodné vypnout tempomat a rychlostí o cca 5km/h rychlejší než je vaše, vás nutí usilovně brzdit za předpokladu, že nehodláte riskovat a hodit mu do rychlého pruhu myšku, nebo dokonce zpomalí natolik, že vedle sebe jedete jak „trotlové“ několik desítek vteřin, načež je schopný se začít řadit bez blinkru mezi vás a kamion.

  Další specifika francouzského řidiče následují. Až na vzácné vyjímky dodržuje předepsanou rychlost. Nikdy se nesnaží riskantně předjíždět auta mimo víceproudé komunikace, občas to vypadá, že nemá zájem předjíždět vůbec. Pokud se vám lepí na zadek na naprosto prázdné dálnici, nezoufejte. Nejedná se o tzv. „českého lepiče“, jež vám dává najevo, že ho zdržujete, oni takto zkrátka jezdí „v háku“. Po pár desítkách ujetých kilometreů vám nezbyde nic jiného, než si zvyknout a věřit, že do vás nedrcne. Napadá mne jediný důvod proč tak činí, i když dost nepravděpodobný, možná, že se snaží využívat „vzduchový pytel“, nevím. Stejná, snad ještě horší situace je ve městech, zvláště pak v Paříži o které bude ještě řeč. Francouzský řidič zásadně nesvítí, pokud již nemá zabudované denní svícení a to až do pozdních večerních hodin. Jelikož zejména v letních měsících, je třeba v Bretani světlo dost dlouho, zapínají tamní řidiči světla až třeba kolem jedenácté večer.  Neučiní tak ani ráno, ani večer při nízkém slunci, ba ani v mlze. Naopak, pokud svítíte ve dne, ze slušnosti vás problikne. Stejně jako řidič jihoitalský, nepoužívá na dálnici blinkry do té míry, že každou chvíli potkáte auto jedoucí se zaplým blikačem (levým či pravým) několik desítek kilometrů, neboť jeho majitel ho neprozřetelně použil a zapomněl vypnout. Nejde mi do hlavy, že jim to tam „neťuká“.

  Francouzský řidič, zvláště pak při absenci používání blinkrů, vás překvapí na každém kroku a proto je od něj nutné očekávat neočekávané. Těžko se to vysvětluje, to musíte zažít.

  Francouzské silnice

  Ve Francii narazíte na několik druhů komunikací.

  Placené dálnice jsou široké, bezpečné a kvalitní. Dle mých zkušeností se jedná o kvalitativně nejlepší dálnice v Evropě. Málokdy na nich narazíte na jakoukoli vadu či nerovnost. Bohužel, toto je vykoupeno celkem drahým mýtným, které se platí buď jednorázově, či jak je známe třeba z Itálie, na vyzvednutou kartičku. Pozor na značení, které je obráceně, než ve zbytku Evropy, tudíž směrovka na dálnici je modrá, mimo zelená. Ač jsem to věděl, stejně mi to zpočátku dělalo problémy. Až na vyjímky se zde jezdí 120 – 130km/h.

  

  Neplacené dálnice a silnice pro motorová vozidla. Kvalitativně a šíří odpovídají bych řekl starším českým dálnicím. Jezdí se na nich většinou 110km/h ve dvou užších pruzích. Občas je rychlost snížena, avšak není vyjímkou, že procházejí přímo vesnicí, před níž se zúží do jednoho pruhu. Poté, co projedete vesnicí předpisovou padesátkou, se opět rozšíří na dva pruhy a rychlost zvedne na 110Km/h. Pokud hodláte cestovat po Francii a nechcete platit dost vysoké sumy za přemístění z bodu A do bodu B, doporučuji si tyto úseky nastudovat, popřípadě prohlédnout pomocí „Streetview“. Dle mých zkušeností jsou tyto úseky mnohem méně zaplněné vozidly, než klasické dálnice a časové zdržení je zanedbatelné. Zářným příkladem jsou trasy z Paříže na východ a západ, kdy pohodlně projedete Francii s minimální, nebo vůbec žádnou platbou. Na západě je to například bezplatný úsek: Paříž-Versailles-Dreux-Alencon a opačně krásná trasa až na hranice s Německem: Paříž-Sézanne-Saint Dizier-Nancy-směr Strasbourg, kde se platí pouze necelá 4 Eura za úsek dálnice kousek nad Strasbourgem.

  

  Silnice 1.třídy jsou většinou propojeny na silnice pro motorová vozidla, nebo spojují úseky v místech, kde zatím dálnice chybí, jako například Sedan-Saint Quentin. Zajímavé je, že se zřejmě budovaly v době, kdy si nikdo nelámal hlavu s výkupem pozemků, neboť velice často jsou „jako když střelí“, čímž mám na mysli naprosto rovné, bez jediné zatáčky i několik kilometrů. Není pak vyjímkou, že jedete bez většího pohnutí volantem několik desítek minut. Stejně jako ostatní komunikace jsou udržované, bohužel často přerušované obcemi. Také dejte pozor na traktory, které se zde, zejména v letních měsících velice často vyskytují, avšak narozdíl od našich zemědělců jsou velice slušní, když co chvíli sjedou ze silnice, aby mohla rychlejší vozidla projet.

  

  Ostatní silnice jsou kapitola sama pro sebe. Zejména v Normandii a Bretani je doporučuji jen zájemcům o adrenalinové sporty. Klasickým příkladem je spojka po pobřeží mezi Fécampem a Étretatem, nebo zkratka po vedlejších cestách na dálnici od Mont St.Michel. Jejich šíře je přesně na jeden menší traktor, přičemž se dokonale klikatí, občas změní povrch z asfaltu na štěrk či prašnou polní cestu a velice často překonávají až neskutečné převýšení. Velkým problémem bylo, že navigace v těchto místech naprosto nerozeznávala silnici 1.třídy a polní cestu. Přestože mám nastaveno „Vyhýbat se vedlejším a místním komunikacím“, tady to nefungovalo a tak přišla na řadu stará dobrá mapa, kde bohudík bylo vše dobře zakresleno.

  Parkování a odpočívadla jsou na dálnicích klasická u benzínek, WC pak vždy zdarma, bohužel tomu často odpovídá jejich čistota. Mimo okolí Paříže je jich však mnohem méně, než jsme zvyklí z našich dálnic. Na ostatních komunikacích občas narazíte na „lesní parkoviště“, jak je známe třeba z Německa, kupodivu WC (také zdarma) na nich jsou plně automatizována a mnohdy čistější než třeba na „Totalce“. Jinak je podél klasických silnic spousta malých parkovacích míst (vždy označených) na které se vejdou cca 4 auta. Slouží jen k zastavení a rychlému občerstvení či oddechu.

  Paříž

  
  

  Rada první pro nezkušeného řidiče. Nejezděte do Paříže ve všední den (když už tak aspoň ne ve špičce) a naplánujte si příjezd či odjezd o víkendu, kdy je zde hustota dopravy minimální, odhadem čtvrtinová. Zejména Bulvár Peripherique okolo centra Paříže a jeho přilehlé komunikace, jsou i pro zkušeného řidiče, jež se zde dosud nepohyboval, běhěm dopravní špičky, opravdovou výzvou. Totálně zaplněný tří až pětiproudý okruh, na který se co chvíli napojí či odbočí další masa automobilů, ženoucích se rychlostí 60-80km/h a přejíždějících z pruhu do pruhu, mezi nimiž se proplétají motocyklisté, ne však jako třeba v Římě na skůtrech, ale na silných strojích, kteří mnohdy doslova hazardují se životem svým i ostatních. Připočtěte množství tunelů, které se často dělí na dva a dva pruhy mířící na opačné strany, ne zrovna přehledné a dostatečně dopředu avizované značení a máte obraz pařížské dopravy. Ještě horší situace nastává při odbočování v samotném městě, kdy si mustíte „držet stopu“, neboť pokud na šestiproudé silnici odbočují tři pruhy doprava a tři vedou rovně a vy jste samozřejmě ve třetím zprava, nemůžete si to proto střihnout hned k chodníku, ale musíte poctivě vykroužit svůj oblouk. V těchto případech doporučuji pro jistotu rychle vystartovat a stopu si pak zvolit dle libosti. O odbočování vlevo na takovéto křižovatce ani nemluvím.

  

  Avšak nenechte se mýlit, řidiči v Paříži všeobecně jsou velice slušní a pokud používají klakson, pak spíše proto aby dali najevo: „Pozor hochu, cpu se ti tam zprava“. Každopádně po pár dnech vám to už jako tak velký chaos nepřijde. Dalším specifikem pařížské dopravy jsou druhotné minisemafory, které jsou namontovány v úrovni auta na sloupech semaforů klasických. Výsledný efekt je takový, že řidiči najíždějí při červené předkem auta téměř až na přechod, jelikož sledují především tyto minisemafory. Pro chodce přecházejícího na zelenou, neznaje tohoto specifika, jsou to pak šoky, když auta dojíždějící k přechodu zastavují na poslední chvíli metr od jeho končetin. Samozřejmě, jak jsem již upozorňoval, i tady si budete muset zvyknout na jízdu v těsném závěsu.

  Samostatným příběhem je parkování. Nechci mluvit o dlouholeté klasice, kdy nárazník auta slouží v Paříži především k narážení a na rovných komunikacích se parkuje bez ruční brzdy a rychlosti, přičemž si vás dotyčný v případě potřeby trochu odtlačí. Ne, jde mi spíš o možnost parkování. Jestliže hodláte parkovat na ulici, smiřte se  s tím, že až k výše zmíněnému bulváru Périperique a ještě daleko za něj, nemáte šanci krom náhody zaparkovat. Pokud se vám to poštěstí, raději počítejte s menším, či větším šrámem. Doporučuji dle pozorování parkovat raději na jihu Paříže, vyhněte se raději přistěhovaleckým severním a severovýchodním čtvrtím. Nejideálnějším parkováním jsou podzemní garáže, které jsou i v centru volné, bohužel i dost drahé. Za týdenní parkovací lístek dáte minimálně 90 Euro, s kratší lhůtou se částka/den samozřejmě lineárně zvyšuje. Parkování mimo Paříž je individuální, u národních památníků je zdarma a v dostatečném množství, ve městech placené ve všední dny, jinak o víkendu a do 09:00hod často zdarma. Samozřejmě v turistických destinacích se platí celý týden.

  

  Ceny benzínu se pohybují v současnosti od 1,5 do 1,7 Eura, přičemž o vyšší ceně spíše rozhoduje umístění stanice na dálnici, než ve městě. Nejlevnější tankování je u obchodních center jako Carrefour či Leclerc. V noci a v neděli jsou benzínky kromě dálnic většinou zavřené s možností tankovat na předplacenou kartu. U některých stanic musíte nejprve zaplatit a pak teprve tankovat, což jsem neriskoval a tankoval přes den u supermarketů. Při cestě do severní Francie či Paříže určitě doporučuji natankovat plnou u nás na hranicích, což vám vydrží do Lucemburska, kde je benzín ještě levnější než v České republice. Naopak netankujte na německých dálnicích, kde se v současnosti pod 1,7eura nedostanete.

   

  Shrnutí

  Co zbývá? Snad jen upozornit na kruhové objezdy. Na těch větších platí, že neodbočuji-li hned prvním sjížďákem, dávám před objezdem blinkr doleva a před samotným sjezdem pak opačný. Ne všichni to zde dodržují, ale pokud na to zapomenete, občas se vám stane, že auto na prvním sjížďáku předpokládá, že když neblikáte vlevo, sjíždíte a vjede vám tam. Stejně jako u křižovatek si na větších kruhových objezdech držte stopu. To neplatí o maxikruháku kolem vítězného oblouku, kde se cpěte tam, kam potřebujete, jen se vyvarujte prudkých změn směru jízdy.

  Vozový park je, zejména v Paříži, ještě více orientován na domácí produkci, než v Německu. Sledoval jsem ho velice pozorně, přičemž bych řekl, že na deset aut připadá osm Peugeotů, Citroenů či Renaultů. O zbytek se pak postarají ostatní značky, mezi nimiž dominují VW, Dacia a Nissan. Škodovky se objevují jen sporadicky, krom pařížských taxikářů, kteří využívají dost často Octavie, zřejmě pro své velké úložné prostory. Vzhledem k užitným vlastnostem auta nečekejte žádné skvosty, vrcholem průměrného francouzského řidiče je Citroen DS. Asi nejčastěji potkáte na silnicích Peugeot 307 a 308, které se zde vyskytují stejně často, jako u nás Octavia.  

  Jízda po Francii má mnohá specifika, avšak všeobecně se tolik od zbytku Evropy neliší. Dejte pozor na dodržení předepsané rychlosti, zvláště pak v obcích, kde jsou velice často stacionární a informativní radary, doprava je navíc zpomalována retardéry a mnohými ostrůvky zužujícími silnici. Ač jsme za celou dobu policistu na silnici neviděli, fakt je, že číhají za každým „bukem“ a pokuty zde nejsou z nejmenších.

  Výše uvedený článek se týká spíše cestování autem a věcí, které s tím souvisí. Naše trasa vedla přes Rozvadov, Norimberk, Karlsruhe, Lucembursko, Sedan St.Quentin, Amiens, pláž Étretat, Carentan+panátníky vylodění, Carentan, Mn.St.Michel, St.Malo. Cap Fréhel, Paříž. Pokud by vás zajímal cestopis, najdete ho zde:
  http://francie.orbion.cz/cestopisy/normandie-bretan-pariz-4673/

   

   

   

   

   

   

Kia Picanto vs Škoda Citigo … posuďte sami