Ráno jsme vstávali kolem 6. Měli jsme v plánu prozatím nejdelší přejezd za jeden den. Chtěli jsme se dostat z Baia Mare v Rumunsku až na Balaton v Maďarsku. Trasa přes 550 km. Na nové cestovní motorce by nešlo o žádnou velkou porci kilometrů, ale na veteránech sužovaných po celou dobu cestu technickými obtížemi a vysokými denními teplotami to byla výzva. Jako záložní plán jsme si stanovili nocleh kdekoliv v Maďarsku a to podle potřeby.  Prostě až nebudeme schopni pokračovat nebo naše motorky, tak to zapíchneme a budeme pokračovat až další den. Po vydatné snídani jsme se rozloučili s místní majitelkou penzionu a šli jsme nachystat motorky na cestu. Provedli jsme klasickou údržbu jako dotažení a namazání řetězu, dolití oleje apod. Přikurtovali jsme zavazadla a vyjeli jsme.

Za necelé dvě hodiny jsme dorazili na hranici a bez pasové kontroly jsme vjeli do Maďarska. Vyměnili jsme si peníze a pokračovali jsme přes Debrecen a Szolnok na Balaton. První desítky kilometrů jsme si užívali. Kvalita asfaltu byla perfektní, jeli jsme ve stínu příhraničních lesů, cesta byla samá zatáčka, kterou střídala dlouhá táhlá rovinka. Provoz minimální. Ideální stav pro každého motorkáře. Zbytek cesty už bohužel příliš zajímavý nebyl. Nekonečné rovinky, sem tam lemované prodejci všude přítomných melounů. Velkou část cesty jsme také urazili po rychlostních komunikacích, které nám ušetřili dost času. Oběd jsme vyřešili bagetou na pumpě. Natankovat plnou, protáhnou tělo a znovu do sedla. To bylo klišé tohoto dne. Úspěšně jsme ukusovali kilometr za kilometrem, motorky v pohodě fungovali a nějaké síly nám zbývali, proto jsme se rozhodli dojet dle plánu až na Balaton. To se nám nakonec podařilo kolem 5 hodiny odpoledne. Nocleh jsme našli v jednom z mnoha místních kempů. Poprvé jsme tak i využili stan a spacáky, které jsme po celou dobu táhli s sebou. Omrkli jsme trochu Balaton a šli jsme něco zakousnout a zapít rekordní den, co se do počtu ujetých kilometrů týčeJ. Nakonec jsme se vrátili krapet později a museli jsme přelézat plot do kempu…

Poslední den naší cesty pršelo. Vyráželi jsme ráno kolem 8 a cílem bylo dojet do domů. Směr naší cesty byl kolem Bratislavy a Trenčína do Přerova. Bez větších problému jsme v poklidu ve 3 hodiny odpoledne úspěšně dorazili do ČR. Mise byla splněna.

Během 4 dnů jsme urazili přes 2 000 km. Projeli jsme Slovensko, Maďarsko a část Rumunska. Díky technickým problémům jsme sice nepokračovali hlouběji do Rumunska, ale i přesto jsme byli více než spokojeni. Dokázali jsme sobě i všem ostatním, že se dá cestovat i na veteránech, a že jsme schopni zvládnout ujet značnou porci kilometrů bez sebemenších obtíží. Co mnozí označovali za šílenství, v našich očích spíše dobrodružství, jsme uskutečnili a především jsme se vrátili v pořádku zpět a to jak oba cestovatelé, tak i obě motorky. Z cesty jsme si odnesli spoustu zážitků i zkušeností, které nám ještě dlouho dobu zůstanou na paměti. Nyní se už stačí rozhodnout, kam vyrazíme příště, protože takové dobrodružství, chcete-li šílenství, rozhodně stojí za to.

Předchozí díl (9) Výlet do Rumunska – v Maďarsku nám štěstí přeje 2. část – //blog.auto.cz/motorka/2011/09/15/vylet-do-rumunska-do-cile-zbyva-par-poslednich-kilometru/

Předchozí díl (8) Výlet do Rumunska – odhodlání nám nechybí – //blog.auto.cz/motorka/2011/08/29/vylet-do-rumunska-odhodlani-nam-nechybi/

Trasa není příliš dlouhá ani složitá. Stačí ujet necelých 80 km a jediným větším městem, kterým projedeme je pouze Satu Mare. Následně chceme najít ubytování v Baia Mare a poznat Rumunsko na vlastní kůži. Není na co čekat tak vyrážíme. Musíme snížit tempo, jelikož cesty nejsou dvakrát v dobrém stavu. Navíc styl jízdy rumunských řidičů je poněkud „agresivnější“, než jsme zvyklý z Česka. Několikrát se nám stalo, že protijedoucí řidič vjel do protisměru a museli jsme tak uhýbat až na krajnici. Po celou dobu naší cesty v Rumunsku jsme nepotkali jedinou motorku. Těžko říct čím to je. Možná jsou v Rumunsku motorkáři druh na vymření. S čím jsme se ale setkávali poměrně často, a co je zároveň i pro tuto zemi typické, je kontrast nových moderních aut a povozů tažených koňmi. Stojíte na křižovatce a čekáte, až vám na světlech blikne zelená a mezitím si to na protější straně silnice pádí povoz naložený celou rumunskou rodinkou a v patách mu je luxusní SUV.

Po cestě jsme také narazili na žebrající děti. Většinou postávají někde, kde musí auta výrazně zpomalit a v ten moment k vám hned přiběhnou. Většinou se nám to stalo na vesnicích. Naopak ve městě spíše narazíte na moderně oblíkající se a vesměs velmi příjemné lidi. Samozřejmě jsme objevili i menší  ghetta, ale tam jsme se logicky příliš nezdržovali :).

Do Baia Mare jsme dorazili kolem 4 hodiny. Zastavili jsme na parkovišti u Makra a šli jsme si obstarat něco k jídlu. Parkoviště bylo plné lidí, tak jsme se pokoušeli zeptat na nějaké vhodné ubytování. Bohužel nikdo nemluvil anglicky. Nezbylo nám nic jiného, než se vydat přímo do centra a pokusit se najít něco na vlastní pěst. Dojeli jsme k hlavní třídě, kde jsme zaparkovali a pokoušeli se od místních získat informace na vhodné ubytování pro nás i naše stroje. Situace se opakovala a nenarazili jsme na nikoho, kdo by uměl anglicky. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že si město projedeme a snad narazíme na nějaký motel. Zhruba hodinu jsme se motali po Baia Mare a nebyli jsme schopni narazit na kloudné ubytování. Cesta v tak úporném vedru byla velmi vyčerpávající a docházeli nám po celém dnu za řídítky síly. Zastavili jsme tedy u krajnice a domlouvali se, že vyjedeme za město, kde se při nejhorším vyspíme ve stanu. V tom však po chodníku kolem nás prošla mladá slečna a já jsem na ni anglicky vyhrkl, jestli nám nemůže poradit, kde sehnat ubytování.

Jak už to tak bývá, zrovna když to nejmíň čekáte, stane se buď něco zcela špatného anebo naopak dobrého. V tom našem případě se na nás štěstí konečně usmálo. Slečna (její jméno jsem už bohužel zapomněl) mi plynulou angličtinou odpověděla, že nám ráda pomůže a jala se vysvětlovat cestu k penzionu. Po několika minutách jsme všichni pochopili, že trefit dle jejího popisu na místo určení bude zcela nemožnéJ. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale navrhl jsem jí, ať sedne za mě a cestu mi sama ukáže. To jsem ještě netušil, že zažiju nejbizarnější cestu na motorce vůbec.

Tahle holka, studentka filozofické fakulty, 160 cm vysoká v minisukni a tílku, které zrovna mířila do knihovny, kam nesla náplně do tiskárny, předala kabelku a vše co měla u sebe Michalovi a řekla, že můžeme jet. Ukáže mi cestu, já ji pak hodím zpátky a mezitím na nás bude Michal čekat i s jejími věcmi. Vážně netuším, kdo by v česku něco takového udělal.

Asi na pátý pokus se jí podařilo vydrápat se na motorku. Ne, nebyla opiláJ. Nasadila se půjčenou helmu od Michala, která ji byla o x čísel větší a vyrazili jsme. Na motorce jela nejspíš poprvé. I když jsem se snažil jet co „nejjemněji“, pravidelně jsem dostával rány její helmou do mé hlavy. Mezitím jsem se snažil sledovat hektický provoz a přijímat pokyny od nového navigátora. Vesměs směr cesty udala pár metrů před odbočkou, takže to bylo docela honička. Výsledkem bylo, že jsme projeli asi 3 jednosměrky, 5x zabloudili, vjeli do pěší zóny, projeli celé hlavní náměstí, kde jsme míjeli místní cyklisty, holuby, zahrádky a chodce a nakonec slečna navigátorka jednou málem spadla z motorkyJ. Nakonec vše dobře dopadlo a stáli jsme před krásným penzionem., který měl i vnitřní dvůr, kde bylo možné bezpečně uschovat naše Hondy. Zjistili jsme, jestli mají volné pokoje, což měli a vyrazili jsme zpět.

Na místě, kde jsme před půl hodinou ponechali Michala s osobními věcmi naší zachránkyně na pospas jejich osudu, jsme se opět radostně setkali. Já měl radost, že jsem přežil jízdu, na kterou nikdy nezapomenu a také, že jsem našel ubytování. Slečna měla nejspíš radost, že se opět shledala se svými věcmi počínaje peněženkou, mobilem a konče náplněmi do tiskárny. No a konečně Michal se opět shledat se svou přilbou, rukavicemi a bundou. S velkými díky jsme se rozloučili a domluvili jsme se, že se večer potkáme v penzionu a zajdeme to zapít. Bohužel jsme se už znovu nepotkali. Alespoň tedy touto cestou můžu vyjádřit své velké díky za ochotu i odvahu pomoci nám v nelehké situaciJ. Díky neznámá studentko.

V příštím díle budeme finišovat

Další díl (10) Výlet do Rumunska – konec výletu – //blog.auto.cz/motorka/2011/09/29/vylet-do-rumunska-%E2%80%93-konec-vyletu/

Předchozí díl (8) Výlet do Rumunska – odhodlání nám nechybí – //blog.auto.cz/motorka/2011/08/29/vylet-do-rumunska-odhodlani-nam-nechybi/

Předchozí díl (7) Výlet do Rumunska – v Maďarsku nám štěstí přeje 2. část – //blog.auto.cz/motorka/2011/08/09/vylet-do-rumunska-%E2%80%93-v-madarsku-nam-stesti-preje-2-cast/

PR: n/a I: 21 L: 0 LD: 6 I: n/a Rank: 17460 Age: n/a I: 0 whois source Robo: yes Sitemap: yes Rank: 1197886 Price: 38 Links: 43|8

PR: n/a I: 21 L: 0 LD: 6 I: n/a Rank: 17460 Age: n/a I: 0 whois source Robo: yes Sitemap: yes Rank: 1197886 Price: 38 Links: 42|8

Info PR: n/a I: 21 L: 0 LD: 6 I: n/a Rank: 17460 Age: n/a I: 0 whois source Robo: yes Sitemap: yes Rank: 1197886 Price: 38 Links: 42|8 Density

Zastavujeme a zjišťujeme situaci. Nastal stejný problém jako před několika okamžiky. Opět elektrika. Hoří pojistky. Vezeme poměrně slušnou výbavu náhradních dílů a mezi nimi i sadu pojistek, každopádně hlavních 20A pojistek tolik nemáme. Je to poměrně znepokojující, jelikož netušíme, co daný stav způsobuje a plně si uvědomujeme, že pokud se nám stroj zastaví někde v Rumunsku v horách, tak nám nebude zrovna do smíchu. Hledáme příčinu závady a postupně se pokoušíme eliminovat jednotlivé možnosti, které vedou ke zkratování a následnému spálení pojistky. Po nějaké době se nám podaří motorku nastartovat. Motor necháme běžet několik minut a vše se jeví v pořádku. Na důvod poruchy jsme ale nepřišli. Na základě těchto obtíží se nakonec rozhodujeme, že budeme pokračovat, ale cestu zkrátíme. Do Rumunska se chceme podívat za každou cenu. Jako finální bod naší cesty stanovujeme Baia Mare. Dál v Rumunsku pokračovat nebudeme a vrátíme se zpět do Maďarska, kde bychom měli větší možnost se vzniklou situací něco udělat. A to ať už zajistit případný odvoz, servis nebo přespání.

Opět tedy nasedáme do sedel a díky pomoci maďarského kolegy jsme navedeni na správný směr. Loučíme se a my míříme do Mátészalky. Přijíždíme krátce po 12 hodině. Hladoví, vyčerpání, vyprahlý a kdo ví co ještě. V centru zastavujeme a chceme najít nějakou restauraci. Motorky stavíme na chodníku. Všude je plno, takže opět do sedel. Nakonec zajíždíme k místnímu obchoďáku. Kupujeme místní specialitu ve stánku a rozvalíme se na lavičku. Probíráme dnešní den a především technické problémy. Situaci vyhodnocujeme jako vážnou, nicméně jistý optimismus v nás budí, že se problém od Kisvárdy už neobjevil. Shodujeme se na tom, že dojedeme dnes do Baia Mare, a ať už se bude motorka chovat jakkoliv v Baia Mare otáčíme nazpět.

Rumunsko je už co by kamenem dohodil. Zbývá posledních 40 km na státní hranici. Před samotnou cestou se nám půlka lidí smála a druhá půlka nám nevěřila, že budeme schopni do Rumunska vůbec dojet. V nejlepších případech jsme se měli dostat na Slovensko a tam se potupně otočit a z vyčerpání se vrátit zpět. V těch horších jsme neměli ani vůbec vyjet. Věřte, že tohle Vám dodá motivaci. Po složitých přípravách, odrazování a posmívání, po všech technických problémech jsme se neomylně blížily k Rumunsku. Napětí rostlo každým ujetým směrem k hranicím. Co nás čeká v Rumunsku? Většina lidí nám zarputile tvrdila, že nás v nejlepším případě okradou. Někdo nás dokonce pasoval do role mrtvol, protože v Rumunsku je běžná praxe oloupení a usmrcení turistůJ. Ať chcete či nechcete, něco z takových řečí ve Vás zůstane a přemýšlíte nad nimi. Nemáte totiž žádnou zkušenost, ostatně jako všichni ti, kteří vám tyto zaručeně pravdivé informace poskytují.

Jaké zážitky nás čekají v Rumunsku? O tom až v dalším díle cestopisuJ…

Další díl (9) Výlet do Rumunska – do cíle zbývá pár posledních kilometrů – //blog.auto.cz/motorka/2011/09/15/vylet-do-rumunska-do-cile-zbyva-par-poslednich-kilometru/

Předchozí díl (7) Výlet do Rumunska – v Maďarsku nám štěstí přeje 2.část – //blog.auto.cz/motorka/2011/08/09/vylet-do-rumunska-%E2%80%93-v-madarsku-nam-stesti-preje-2-cast/

Předchozí díl (6) Výlet do Rumunska – v Maďarsku nám štěstí přeje 1.část – //blog.auto.cz/motorka/2011/07/25/vylet-do-rumunska-v-madarsku-nam-stesti-preje-1-cast/
Předchozí díl (5) Odjíždíme – //blog.auto.cz/motorka/2011/05/30/vylet-do-rumunska-odjizdime/

Přijíždíme do Kisvárdy a nečekaně opět bloudímeJ. Na křižovatce stojíme na světlech a z boku se k nám přiblížila Honda ověšená kufry a tankvakem. Biker zvedl plexi a plynulou angličtinou se nás ptá na cestu na Užhorod. Bohužel krčíme ramena a se slovy, „Sorry, but we don´t know the way to Užhorod“, se loučíme a popřejeme si alespoň šťastnou cestu. Nejsme jediný, kdo bloudí, že by to přeci jen bylo špatným značením v MaďarskuJ? Za zeleného světla na semaforech se všichni tři odlepujeme a míříme každý svým směrem.

Míjíme několik kruhových objezdů a stále nejsme schopni najít ten správný ukazatel. Jsem upnutý na sledování provozu kolem sebe a na chvíli jsem ztratil přehled o dění za sebou. Koukám do zpětného zrcátka a nikde nevidím parťáka. Zastavuji na krajnici a čekám. Možná se někde zasekl v koloně. Uplynulo pár minut a stále nic. Otáčím tedy mašinu a jedu zpět stejným směrem. Po pár kilometrech jsem úspěšný a objevuji ztraceného spolucestovateleJ. Hned na první pohled je zřejmé, že se jedná o technický problém. To nám ještě scházelo. Zastavuji a jdu zjišťovat stav. „Co se děje?“, ptám se a hlavou se mi honí myšlenky na nejhorší. Odešel motor, vyhořela elektrika? „Z ničeho nic to zdechlo a nejde to natočit, asi elektrika“, odpovídá Michal. Paráda! Mé předpovědi se vyplnili. Než ale propadneme čirému pesimismu, vytahujeme pojistky a zkoušíme hýbat s kontakty. Vyměníme pár pojistek a doufáme v zázrak. Bingo! Po otočení klíčkem se kontrolky rozzářily. Startujeme. Motor chytá. Mezitím k nám přijíždí starý litrový Fireblade a z motorky seskakuje chlapík v bermudách a nátělníku. Výstroj jako vyšitá do tohoto vyhřátého peklaJ.  Něco na nás maďarsky povídá, tak na něj zkoušíme na oplátku naše osvědčené světové jazykyJ. Žádná shoda. Gesty si tedy nějak vysvětlujeme co se děje. Podle všeho jsme se pochopili a po vysvětlení, že motorka je už ok, prosíme o vysvětlení cesty do Mátészalky. Kýve na nás, že nám ukáže cestu. Sedáme zpět na biky a vyrážíme za Firebladem. Pohodovým tempem nás vyvádí na správný směr. V tom z ničeho nic opět kolabuje Michalova Honda.

Dokážeme ji opět zprovoznit?

Další díl (8) Výlet do Rumunska – odhodlání nám nechybí – //blog.auto.cz/motorka/2011/08/29/vylet-do-rumunska-odhodlani-nam-nechybi/

Předchozí díl (6) Výlet do Rumunska – v Maďarsku nám štěstí přeje 1.část – //blog.auto.cz/motorka/2011/07/25/vylet-do-rumunska-v-madarsku-nam-stesti-preje-1-cast/
Předchozí díl (5) Odjíždíme – //blog.auto.cz/motorka/2011/05/30/vylet-do-rumunska-odjizdime/

Již v 8 ráno slunce svítí o sto šest a vypadá to na další „pekelný“ den. Prvním pár km v sedle pěkně bolí. Jízda prvního dne je cítit především v rukách a sedacích partiích těla J. Cesta je rozbitá, takže se pomalu rozjíždíme a postupně vstřebáváme neduhy z prvního dne. Po několika desítkách kilometrů si už zase naplno užíváme jízdy a míříme k státní hranici Slovenska s Maďarskem. Trasa dnešního dne je vytyčena přes Sárospatak, Kisvárdu, Mátészalku, Satu Mare do Baia Mare v Rumunsku. Délka necelých 300 km. Pokud nebudeme bloudit a nestihne nás nějaký technický problém, dorazíme do Baia Mare bez větších problému kolem 3 odpoledne, což nám umožní najít si nějaký ten nocleh, podívat se po městě a nasát trochu té atmosféry v místních podnicíchJ.

Po cca hodiny jízdy přijíždíme na hraniční přechod Sátoraljaújhely. Na pumpě před přechodem tankujeme plnou a v malé boudě u přechodu měníme peníze. Už ani nevím kolik desítek tisíc forintů jsme vyměnily za koruny, cítíme se jako boháčiJ. Rovnou měníme i lei, ať se nemusíme zdržovat na dalším přechodě u Rumunska. Vjíždíme do Maďarska a hned na první křižovatce se dáváme doprava. Samozřejmě jedeme špatně. V první vesnici stavíme a pokoušíme se zeptat na správný směr na Sárospatak. Po několika neúspěšných pokusech zjišťujeme, že nebude až tak jednoduché se s místními lidmi dorozumět. Angličtina nefunguje, němčina taktéž. Naštěstí asi na pátý pokus potkáváme staršího pána, který nám německy vysvětluje cestu. S díky nasazujeme přilby a za burácejícího řevu našich 4taktních motorů vyrážíme stejným směrem, ze kterého jsme přijeliJ.

Vyjížděli jsme v 7:00. Ráno bylo poněkud chladné a bohužel mírně poprchalo. Hned od začátku jsme nasadili svižné tempo a blížili se vstříc ku Slovensku. Zároveň jsme si parádně užívali cestu, mezi hranicemi ČR a Slovenska, která je jako stvořená pro motorkáře. Bohužel se jedná o hlavní tah na Žilinu a potkávali jsme spoustu kamiónů, které se na „horské“ cestě jen pomalu ploužili a vytvářeli tak malé kolony, které jsme museli jednu po druhé postupně překonávat, což s báglama na motorce a 50 koni „pod kapotou“ není vždy jednoduché.

První zastávku jsme si určili jako Liptovský Mikuláš a zároveň jsme se chtěli podívat se na Liptovskou Maru. Zastavili jsme se rovnou na oběd, který jsme využili ke sdělení prvních dojmů z cesty. Převládala spokojenost, pouze stále trvající mírný déšť nám dělal vrásky na čele. Motorky šlapaly jako hodinky a my jsme se cítili po prvních 300 km fit. Po obědě jsme vyrazili na Liptovskou Maru. Po cca 15 minutách se nám ji podařilo objevit. Motorky jsme odstavili na parkovišti, vzali jsme bagáž a šli se podívat na jednu z největších vodních ploch na Slovensku. Lidí zde bylo pomálu, pouze pár loděk na obzoru, takže jsme udělali několik fotek pro dokumentaci a vrátili se zpět k motorkám. Nandali jsme bagáž zpět na motorky, navlíkli se do moto oblečení a vyrazili jsme. Kamarád ano, já ne.

Otočil jsem klíčkem, zmáčkl startér a nic. Zkusil jsem to ještě několikrát a bez výsledku. Již se mi párkrát stalo, že mi „haprovala“ elektrika, a proto jsem ji nechal trošku „vylepšit“. Bohužel se to ne zcela podařilo a projevilo se to, až později. Slezl jsem z motorky a mé první myšlenky směřovaly ke zkratu a přepálené pojistce. Honda 550 Four má 5 pojistek. Jedná se o skleněné pojistky od 5 do 20 ampér. Někde na pumpě se mi je podařilo sehnat, tuším, že pasují z nějakého starého auta, ale nejsem si jistý. Sejmul jsem tedy schránku, která kryje skříňku s pojistkami a jednu po druhé prohlížel. Ukázalo se, že praskla hlavní pojistka. Vyměnil jsem ji za druhou a vyzkoušel jsem, jestli bude vše funkční. Vše vypadalo ok, takže jsem nastartoval a začal se opět navlíkat do kombinézy a helmy. No a mezitím opět zkrat a motor přestal vrčet. Naštěstí jsem si uvědomil, že motor běžel se zapnutými světly. Vyměnil jsem další pojistku, nastartoval a nechal jsem motor natočený bez světel. Vše se zdálo ok. Nakonec se ukázalo, že zakopaný pes byl v předním světle a tak jsem celou cestu do Rumunska a zpět odjel pouze na parkovačkách.

Technická závada tedy byla „odstraněna“ a mohli jsme pokračovat dál. Nutno dodat, ne již s tak značným sebevědomím, jelikož první problém se objevil hned po několika prvních kilometrech a to nebylo vše. Hned za Liptovským Mikulášem nás chytl pořádný slejvák. Bohužel jsme byli na dálnici, takže se nebylo kde schovat. Zastavili jsme na krajnici a nasadili si motorkářské pláštěnky, které fungovali báječně. Bohužel na nohách a botách jsme nic nepromokavého neměli, takže jsme byli během několika minut naprosto promoklí. V takové průtrži jsme pokračovali dalších cca 20 km. Jeli jsme skoro krokem tak do 70 km/h. Najednou jsem začal mít problémy s motorem. Jel jsem střídavě na 3 válce a motorka přestávala jet. Důvodem byla voda na svíčkách. Foura sice má klasické gumové návleky, které brání vodě dostat se mezi svíčku a fajku, nicméně průtrž byla tak silná, že se voda dostala úplně všude. Představa, že se motorka zastaví a já zůstanu trčet na dálnici v takovém slejváku, byla dost nepříjemná. Silou vůle se mi podařilo dojet pod dálniční most, kde jsme počkali, až déšť přejde. Mezitím jsem se pokoušel zbavit se vody, která mi komplikovala jízdu. Kolega řešil stejný problém, takže jsme sušili a čekali na lepší počasí.

Po půl hodině čekání stále pršelo, nicméně intenzita deště nebyla nijak silná, takže jsme se rozhodli pokračovat. Dojeli jsme do Popradu a tentokrát bez technických problémů. Zastavili jsme na první pumpě, dali si pořádný kafe, natankovali plnou a vytáhli ručníky. Ne, nechtěli jsme hodit ručník do ringu, i když na dálnici to vypadalo bledě :). Po výměně ponožek, vycpání bot novinami, nasazení igelitových sáčků na nohy a poutírání celé motorky jsme pokračovali dál dle denního rozpisu

Naštěstí se umoudřilo počasí a mohli jsme během jízdy usychat. Čas utíkal a my jsme byli teprve v půlce cesty. Michalovce byly stále zatraceně daleko. Pomalu jsme se blížili k východnímu Slovensku a bylo to poznat. Docela nás překvapilo vidět postavené chatrče z plechů, případně vesnice výhradně složené jen z romských obyvatelů. Přeci jen na něco takového nejsme zcela zvyklý. Kvalita cesty byla špatná, na to však zvyklý jsme :). Poměrně úspěšně se nám dařilo „navigovat“ a nebloudit, nicméně to jsme si vynahradili v Maďarsku. Příště pořídíme navigaci, jelikož mapa zastrčená v tankvaku není to pravé ořechové. Na druhou strnu orientovat se jen podle značek a mapy má také své kouzlo a dodává cestování jiný ráz.

Kolem páté hodiny odpoledne jsme dorazili do Košic. Naprosto vyčerpaní. Před Košicemi byl nádherný úsek cesty, plný zatáček, stoupání a klesání. Cesta široká a asfalt bez chyby. Věřím, že kdykoliv jindy bysme si plnými doušky vychutnali takovou parádu, ale po celodenní jízdě jsme si přáli jediné: „ať už ty prokleté zatáčky skončí!“ Museli jsme si dát i krátkou pauzu a nabrat trochu sil. Michal měl trochu větší smůlu, jelikož nemá zcela originální řídítka a jeho ruky dostali pořádně zabrat. Zastavili jsme na pumpě v Košicích, natankovali a šli povečeřet do menší restaurace přímo v benzince. Předtím jsme však museli odmítnout nákup zaručeně značkových hodinek a šperků od místního „obchodníka“, který obcházel všechny zákazníky čerpací stanice. U kávy a bagety a jsme si vyměňovali postřehy z posledního úseku cesty. Shodli jsme se na tom, že kdyby cesta před Košicemi (ta ideální cesta plná serpentin) pokračovala pár dalších km tak hodíme motorky do lesa a necháme se okousat divou zvěří. Zároveň jsme se shodli na tom, že ujet první den takovou porci kilometrů byla „vražda“ a naprostá pitomost. A to nám ještě zbývalo cca 100 km do cíle dnešního dne.

Z posledních sil jsme se vyhouply zpět na naše historické stroje a namířili si to na Michalovce. Musím se přiznat, že poslední úsek cesty si moc nepamatuji. Zdárně jsme však našli vesničku, kde jsme měli domluvený nocleh, zašli si s místními na dvě pivka do hospody a tvrdě usnuli. Ráno nás bude čekat brzké vstávání, příprava motorek a jízda přes Maďarsko do Rumunska. O tom však až v dalším dílu.

Další díl (6) – V Maďarsku nám štěstí přeje 1.část – //blog.auto.cz/motorka/2011/07/25/vylet-do-rumunska-v-madarsku-nam-stesti-preje-1-cast/

Předchozí díl (4) Poslední chvíle před cestou – //blog.auto.cz/motorka/2011/05/20/vylet-do-rumunska-posledni-chvile-pred-cestou/
Předchozí díl (3) První testovací jízda – //blog.auto.cz/motorka/2011/03/24/23/
Předchozí díl (2) Moto oblečení a doplňky – //blog.auto.cz/motorka/2011/03/08/cesta-na-motorce-do-rumunska-2-moto-obleceni-a-doplnky/
Předchozí díl (1) Přípravy – //blog.auto.cz/motorka/2011/02/28/6/

Poslední přípravy probíhali dle plánu a ladili jsme pouze pár posledních detailů jako zjišťování potřebných informací o Rumunsku a Maďarsku. Největší problém, který jsme museli před odjezdem vyřešit, byl kdo pro nás a naše stroje v případě technické závady pojede. Přeci jen velmi ochotných kamarádů, známých či rodinných příslušníků, kteří bez mrknutí oka sednou do auta, zapřáhnou vozík a vyrazí směr Rumunsko, nemáme. Je sice pravda, že jsme vezli tažné lano, ale to mělo sloužit pouze jako alternativa a to ve smyslu dostat motorku do místa, kde by se mohla opravit nebo rovnou odstavit.

Kamarád také pronesl zajímavou myšlenku a to, že se na laně můžeme v případě zoufalství oběsit. Vše bylo samozřejmě myšleno v nadsázce, nicméně pravdou zůstává, že když jsme oznámili, že vyrážíme do Rumunska, tak většina lidí chvíli mlčela a poté nás nařkla z šílenství. Druhým dechem pak dodali, že nás hned za hranicemi Rumunska okradou, nebo rovnou zabijí. Netuším, z jakého důvodu si tato krásná země drží u našinců tak špatnou pověst. Nejspíš to bude pouze neznalostí, jelikož drtivá většina pesimisticky smýšlejících jedinců v Rumunsku nikdy nebyla a informaci o divoké zemi plné vrahů, lupičů a drákulů má pouze z doslechu. Takže pokud se někdo chystáte do Rumunska, můžete být v klidu. Potkáte tam milé lidi, jak na vesnicích, tak ve městě (tam ale méně) a možná budete překvapeni, že některá města vypadají líp jak u nás.

Každopádně odvoz jsme si nakonec zajistili a pevně jsme doufali, že jej nebudeme potřebovat. Vše tedy bylo připraveno a my jsme byli již v netrpělivém očekávání. Noc před odjezdem byla příliš dlouhá a moc jsme nenaspali. Myšlenky na cestu se motaly v hlavě a nadšení se prolínalo s obavami. Neukrojili jsme si hned na začátek příliš velký krajíc?

Předchozí díl (3) První testovací jízda – //blog.auto.cz/motorka/2011/03/24/23/
Předchozí díl (2) Moto oblečení a doplňky – //blog.auto.cz/motorka/2011/03/08/cesta-na-motorce-do-rumunska-2-moto-obleceni-a-doplnky/
Předchozí díl (1) Přípravy – //blog.auto.cz/motorka/2011/02/28/6/

Cesta probíhala bez komplikací, pouze jsem si musel zvyknout na tankvak na nádrži, který částečně omezoval řízení. Nešlo však o nic zásadního. Také jsme si ověřil, že nebude možné během jízdy zkoumat mapu, kterou jsem měl pod folií v tankvaku .

Prvních 150 km ubíhalo dobře, jízdu jsem si užíval, až na hukot v přilbě. To se však dalo vydržet. Postupem času se začaly ozývat různé partie těla, což se vzhledem k pohodlnosti Foura dalo očekávat. První přestávka na kávu a sdělení dojmů přišla vhod. V rukách a zadcích jsme měli prvních 250 km a jak motorky, tak i zavazadla byla v naprostém pořádku. Jediné pochybnosti vzešly z nás samotných. Přeci jen první věta mého kamaráda, co slezl z motorky: „Ty vole, já sem úplně mrtvej“, nevěštila nic dobého .

Zhruba po celém dnu jsme nakonec zdárně absolvovali první testovací jízdu. Najeli jsme přes 450 km a ujistili se, že motorky s trochou štěstí cestu do Rumunska a zpět zvládnou. Zavazadla neuletěly, což byl další pozitivní bod. Nakonec se podařilo zvládnout i prvotní únavu a po ujetí 450 km jsme se cítili v dobré kondici. Přípravy byly u konce, stroje i jezdci připraveni. Stačilo jen vyrazit. Směr Rumunsko, Satu Mare.

Jednou ze zásadních otázek bylo, co si vezmeme sebou a kam všechny věci uložíme. Základem bylo vzít si potřebné nářadí. Vzhledem k faktu, že obě motorky jsou v podstatě identické, mohli jsme vzít veškeré nářadí pouze jednou. Nutno dodat, že i tak nářadí zabralo půl tankvaku. Nešlo pouze o nářadí, museli jsme sebou vést i některé náhradní díly a moto doplňky. Jmenovitě šlo o

• náhradní duše,
• náhradní kladívkové zapalování,
• náhradní kondenzátory,
• 2l oleje (servisní interval pro výměnu oleje je 2.5 tis km a také dochází ke ztrátě oleje vzhledem ke konstrukci motoru),
• náhradní lanka pro plyn a spojku,
• pár drátků pro problémy s elektrikou,
• sprej na dojetí v případě píchnutí kola,
• lano na odtah atd.

Zároveň jsme museli vyřešit problém, kde povezeme stan a spacáky.  Konstrukce Foura neumožňuje koupit klasické sedlové brašny nebo kufry. Je možnost koupit dobové kufry, které se na Foura standardně montovali, ale v daný moment nebyly na ebay k dostání.

Museli jsme si poradit po svém.Vyrobili jsme nevzhledný držák, který jsme namontovali na rám mezi zadní blatník a sedlo, čímž jsme získali tolik potřebný prostor pro uložení spacáků a stanu. Stan i spacáky jsme poté stáhli pomocí kurten k držáku a rámu.

K uložení ostatního nákladu jsme využili klasický magnetický tankvak na nádrž a bohužel jsme museli i přistoupit na batoh, který jsme vezli na zádech. Tušili jsme, že po několika stech kilometrech nebude 10kilový batoh zrovna příjemný společník, ale nebylo zbytí.

Jaké oblečení bude nejvhodnější?

Jako naprostí nováčci v oblasti moto cestování jsme stáli i před otázkou jaké moto oblečení bude nejvhodnější. Já jsem ze svých motocyklových začátků vlastnil dvoudílnou koženou kombinézu od Hubíka. Kombinace bílé, červené a stříbrné dvakrát k motorce ze 70. let nepasovala, nicméně úroveň bezpečnosti a také napjatý rozpočet nakonec rozhodl jednoznačně pro kombinézu. Kdo již někdy na motorce cestoval tak jistě tuší, že strávit 12 hodin ve 35 stupních na slunci v skoro neprodyšné kožené kombinéze je zážitek k nezaplacení jak pro samotného jezdce tak i poté pro samotné okolíJ.

Dále jsem měl na sobě kožené boty na motorku Diadora, se kterými začínám již svou 9. sezonu a z celé výbavy se jednalo o nejméně problémový kus.

Helmu jsem na doporučení známého zakoupil Nitro, nicméně toto rozhodnutí se ukázalo jako nešťastné, jelikož při rychlosti nad 120km/h nebylo v helmě, kromě silně proudícího vzduchu nic slyšet a to ani orchestr 4 výfuků při 9 tisících otáčkách. Zároveň jsem musel použít čiré plexy a sluneční brýle nebylo možné do helmy dostat.  Tento problém se nakonec ukázal jako horší než zmiňované „hučení“ v přilbě. Nutno dodat, že jsem o této komplikaci věděl ještě před samotnou cestou a podcenil jsem ji.

Rozhodně však mohu říct, že chybami se člověk učí a příště podobnou chybu opakovat nebudu. Výbavu jsem doplnil o ledvinový pás, který používám při každé vyjížďce a klasické kožené rukavice. Pod kombinézou jsem měl oblečeno tričko z moiry, které se mi výborně osvědčilo.

Poznámka: Po zkušenosti, kterou jsem prošel během první cesty po Evropě, jsem kombinézu i helmu odložil do skříně a investoval jsem do textilní nepromokavé bundy a kalhot. Komfort cestování se tím pádem zcela změnil, samozřejmě k lepšímu. Při výběru nové helmy jsem si dal protentokrát záležet a vsadil jsem na osvědčenou kvalitu – Shark.

Další díl cesty na //blog.auto.cz/motorka/2011/03/24/23/.

2,5 tisíce kilometrů by moderní motocykly zvládly levou zadní, nicméně pro klasické čtyřválcové vzduchem chlazené motocykly z roku 1977 by to mohl být oříšek. Tento fakt, kdy se člověk nemůže spolehnout na techniku a musí překonávat jiné obtíže, než u běžných moderních strojů, povýšil celou cestu spíše na dobrodružství. Další a ne méně podstatnou otázkou bylo, zdali zvládne takovou cestu i osádka, která byla zvyklá na podstatně menší porce kilometrů a nikdy předtím neměla žádné zkušenosti s obdobnými cestami. Obvyklým cílem každé cesty je samozřejmě dojet, nicméně v našem případě dostalo slovo „dojet“ zcela jiné rozměry.

Proč Four?

Od útlého věku se motám kolem dvoustopých strojů. Je to naše rodinné hobby. Děda proháněl po prašných cestách Zetky, Jawy, Pragovky, NSU a další dnes již veterány. Otec prošel klasickým kolečkem, kdy v garáži upravoval Jawu 500 OHC a přes Nortony a jiné stroje se dostal až k Hodně 750 Four. Dodnes mám v paměti, kdy mě otec jako 4letého caparta vysadil na do sedla své Foury a projížděli jsme se ulicemi rodné vísky. Já jsem přes Pařeza a dvoutaktní Cagivu přešel na Hondu 550 Four a v podstatě tak jdu v šlépějích svého otce.

Honda 550 Four

Motorku jsem dovezl z Holandska v neutěšeném stavu a musela projít kompletní renovací. Měl jsem za sebou již několik renovací předválečných motocyklů, nicméně renovovat Foura se ukázalo jako podstatně obtížnější. Jelikož tento článek má pojednávat o přípravách na cestu a cestě samotné, nebudu zabíhat do detailů. Pouze uvedu, že motocykl byl připraven k „ostrému“ provozu s veteránskou značkou po zhruba roce a půl pilné práce. Motor byl po kompletní GO, Four dostal nové kola s výplety, nové laufy 4do4, kompletně nové chromy, lak, sedlo, přední tlumiče, atd. Kamarád si se svou Hodnou 500 Four prošel stejným kolečkem, až na GO motoru, což byl také důvod, proč jsme sebou vezli tažné lano .

[Zde je video, které nemůže být zobrazeno ve feedu.Pro zobrazení videa navštivte tento blog.]

.. pokračování příště A příště už je tady. Další článek o cestování na motorce do Rumunska