• David a Goliáš

  Publikováno: 17. 5. 2007

  Byla to tehdy docela jiná zima, než ta poslední, jejíž způsob se leckomu zdál poněkud podivný. A leden v Buchlovských vrších je noční můrou nejen silničářů, ale i úplně obyčejného řidiče, který se snaží dostat z jedné strany kopce na druhou přes spleť zatáček a nástrah v podobě navátého sněhu, rozbředlé slané kaše a ledových polí.

  Měl jsem tehdy tu pochybnou čest třímat plastové otěže sto deseti šestnáctiventilových koní v etalonu užitkové hodnoty v nižší střední: Citroën Berlingo Attractive 1,6 16V (David) ve stříbrné metalíze s vestavěnou harfou N1… (na ten její strunný recitál se opravdu zapomenout nedá).

  Vyrazil jsem z Uherského Hradiště lehce po obědě. Domů, do Prahy, do Bráníka, do lékárny… Obrovské oči Berlinga jásavě svítily na každou zvědavou vločku, která svou pouť za světlem zakončila jako Mistr Jan roku 1415… Lehkým tempem a s teskně rozezvučenou přepážkou začal jsem zdolávat první metry Buchlovského postrachu a jsa sám na Bohem zapomenuté silnici, řadím za dvě a užívám si chybějící elektronikou ničím nerušený řízený přetáčivý smyk. Efektně pubertální akce, kdy porce sněhové břečky odletují od předních kol někam mimo silnici a na palubě vládne skvělá nálada. Kdo by to do toho starouše řekl?

  Jsem asi v polovině kopce a dvojku už dávno vystídala trojka někde kolem civilních třech tisíc otáček. Před sebou vidím dvojici červených světl, která se pomalu blíží a když jsem dostatečně blízko, vidím Goliáše.. Audi A6 Avant 3.0 TDI Rozpoznávám zlínskou SPZku a povědomě tuším, že se něco bude dít.. Zlíňák s Pražákem v zádech, to nikdy nedělá dobrotu. „Hej, Čížku, sem snad tvoja stará či co? Nelep sa mi na řiť, kurňa“!

  Goliáš si to vzal nějak moc osobně a i když to David vůbec nemyslel zle, naložil topič pod kotlem a naplnul plachty, že mu jako ukáže, kdo tu (kurňa) vládne!

  Padla kosa na kámen, Goliáši 😉 ASR, ESP, ADR ENA LIN, sníh & 225/R17 (ne-li víc) udělali své.. Tedy, přesněji řečeno, moc se toho nestalo. Goliáš s sebou párkrát cuknul a o moc rychleji mu to prostě nejelo, ať se synek snažil sebevíc. Možná mu blesklo hlavou, že tehdá asi udělal chybu a měl si za to quatro přihodit několik průměrných platů k sumičce navíc, však by se to na těch daních nějak ošetřilo… Pozdě.

  David to všechno pozoroval a s lehkou nervozitou si pohrával s kacířskou myšlenkou na testosteronové vítězství… jako když Neandrtálec nedbale chodí kolem jámy s bezmocným mamutem a hvízdaje si do rytmu, mrská po nebohé večeři klacky a kameny.

  Takže… za dvě, pohled do zrcátka, blinkr a pravý nárt opatrně k zemi… Bouda s sebou trochu trhne, volant s mikroskopickou zpětnou vazbou zatančí veselý taneček a od prokluzujících kol to za Belingem vypadá jako ve vánici na Čukotce.. Motor hučí, otáčky kolísají a kola se střídavě zakusují a prokluzují. Srdce Neandrtálcovo s radostí poskočí, protože to zatím vychází a Goliáš se trhaně sune do pravé zadní polosféry.. Dávám si záležet, abych měl hlavu opřenou o opěrku a na tváři znuděný a otrávený výraz někoho, koho čeká ještě dlouhá cesta domů… Kousek po kousku posunují zimní Micheliny Berlingo před ikonu českomoravských podnikatelů a pražská SPZka oznamuje Zlíňákovi: „Tady končíš, chlapče“… Svojí zelenou skleněnku pro štěstí bych dal za to, kdybych mu viděl do obličeje… zeleného 🙂

  Znáte ten pocit? Je to čistá radost, jsou to upocené dlaně a nepředstíraný smích, když ve druhé zatáčce přestává být čitelná „soupeřova“ značka… Katedrály všech měst rozezněly zvony a nic na jejich hlasech neubralo mihnutí Goliášova stínu v úseku, který mu umožnil využít své drtivé převahy.. Zase pozdě, synku 🙂

  Cesta domů pak ubíhala klidně, bez zbytečného spěchu a s mírně imbecilním výrazem ve tváři..

  A příště…? třeba něco o spotřebě.. na to se těším.

Spotřeba vs. potřeba I.