• Banská Bystrica – Telgárt

  Publikováno: 25. 10. 2006

  Začnu jednou ze svých nejkrásnějších milenek. Znal jsem jí nejdřív jenom zahalenou závojem tmy a jen podle toho, jak se vlnila při dotyku mých kol a občas někde pískla, když jsem se do ní trochu víc opřel, jsem zjišťoval, jak je nádherná a co má ráda. Ale pěkně popořádku.

  ---

  Všechno se začalo ve městě, které mám moc rád, Banské Bystrici. Možná i díky ní jsem si ji zamiloval. Když jsem sem poprvé přijížděl, bylo už hodně pozdě a z rádia mi Honza Nedvěd zpíval

  Za život člověk vidí kdesi cosi
  kde všade bol a čo si v sebe nosí
  já jsem se do tvé krásy Bystrice zamiloval
  Taky bych chtěl se k horám ráno dívat
  Otevřít okno slyšet dřevo zpívat
  To jak se kmeny stromů snaží po větru dát

  A asi tady to všechno začalo. Prošel jsem město, ale protože mě na jednom místě nikdy nic moc dlouho neudrží, svíral jsem už za pár minut zase volant a upíral oči do kuželů světel přede mnou a mířil na východ, podél Hronu, který je tu stejný jako ta silnice: místy divoký, to když jseš si jist, že za horizontem určitě pokračuje rovně, ale ona se stáčí do ostré levé. A místy zase mazlivý, jako když uháníš dlouho rovnou alejí, světla patníků na tebe blikají jako blesky fotografů v cílové rovince a ty víš, že tu příští, nádherně klopenou zatáčku, zvládneš líp než Burns – dokonce už pod tebou ani nevzlyká, když se do ní hezky opřeš – tak dobře už ji znáš a víš, co jí udělá dobře.

  Za Breznem ti tahle holka teprve ukáže, co doopravdy umí a jak je vášnivá. Vesnice jsou čím dál kratší a je jich čím dál míň – až zůstanete sami – jen ona, ty a tvůj auťák. Je noc, a ty víš, že teď se musíš ukázat, teď jí konečně můžeš dát všechno, co v tobě je. Už sis s ní párkrát užil a tak víš, co má ráda, kde tě odmění táhlou pravou v mírném stoupání a kde si musíš dávat pozor, aby to vaše dovádění nezůstalo bez následků. Hlavně v tom horizontu za Pohorelou, kterého si všimneš na poslední chvíli a pokud jsi se brácho rozpálil víc než na devadesát, máš s touhle holkou celkem problém, protože právě tady, kde to nečekáš, se schoulí do klubíčka a čeká, co to s tebou udělá. A ty máš co dělat, abys nespadnul z postele. Pokud jsi to tady ustál – bude tě už navždycky milovat a příště tě uspokojí tak, že se ti o tom ani nesnilo, věř mi.

  Za Telgártem už toho oba máte určitě dost. Dávej dobrý pozor a v pravý okamžik se hoď na levou stranu a zastav. Nech ji v klidu odpočívat a sám se vydej kousek po cestě – objevíš pramen Hronu, který vás celou cestu doprovázel. Hezky se rozluč, poděkuj a opláchni si obličej. Voda je tu studená jako led, ale osvěží tě líp než 10 Redbullů.

  Pokud jsi chlap, co má srdce a dokážeš se sklonit před krásou, sedni do svý káry a pojeď kousek dál. Je stále ještě noc, vyjeď nahoru na sedlo, vypni motor, zhasni světla a lehni si na kapotu. Nad sebou vidíš Mléčnou dráhu, kolem Tebe je jen černo černá tma a silnice – ta se kterou jsi poslední hodinu dováděl jako když Ti bylo osmnáct – tu leží tiše a čeká, kdo se jí zmocní a pohladí ji na vrcholcích zatáček a vymete prach a jehličí z každé její krajnice. Dívej se nahoru – když budeš mít štěstí, napočítáš „911 hvězd“, které se rozhodly opustit oblohu a sestoupit dolů a blikat na nás z odrazek všech patníků. A když už si myslíš, že nic krásnějšího nikdy nezažiješ, všimneš si, že se na východě zvedá opona a vycházející Slunce rozehrává to nejkrásnější představení. A v ten okamžik možná pochopíš „jak moc miloval Pán Bůh tenhle kraj, že takovou krásu mohl mu dát….“

  

Svítání Silnice, řeky, tratě a stezky