• Svítání

  Publikováno: 26. 10. 2006

  Tak teď vám předložím jedno ze svých největších tajemství Tuto slohovou práci jsem zplodil v roce 1992, přesně 7 měsíců před tím, než jsem dostal řidičák na auto.

  ---

  Sobota, 29.3. 22:30, Brno

  Ještě bych měl vypnout topení a vodu a vypít alespoň jednu Colu, abych neusnul za volantem. Ve Stuttgartu budu až v osm ráno. Vlastně ne, až v devět, v noci se posunuje čas. Doufám, že jsem nic nezapomněl; pas, peníze, snad je to všechno. Auto by mělo být v pořádku. Motor, světla, topení, rádio a pak už jen volant dlouhé kilometry silnice přede mnou. Až to všechno skončí, budu o devět set kilometrů dál. Nejhorší to bude na hranice, pak už je pěkná silnice.

  Ten kousek cesty znám zpaměti. Kolik je to už let, co jsem tudy jezdil do školy? Do školy – a hlavně za ní. Byla to krásná léta. A já všech těm dnům, všem těm vteřinám věřil. Naivní blázen. Kolikrát mi slibovala, že se mnou zůstane. Bylo nám šestnáct a plánovali jsme, co bude za deset let. Co jsem to měl vlastně v plánu? Pár měsíců studia v Anglii, potom vystudovat ekonomii a při troše štěstí dělat manažera v některém malém podniku. Toho štěstí bylo trochu víc. A nebo míň? Bláznivý pokus udělat přijímací zkoušky do Oxfordu, který vyšel. Šest let studia, šest let tvrdé dřiny a šest let odloučení. Odlétal jsem s vědomím, že až se vrátím, bude tady na mě někdo čekat. Dvakrát se mi to splnilo. Když jsem se vracel potřetí, nečekal nikdo. Za měsíc byla svatba. Řekla mi: „Ne že by byl lepší, ale je se mnou.“ Jednou jedinou větou padl celý tem chrám snů. Ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal. Vždyť já to všechno dělal pro ni, ne pro sebe. Chtěl jsem mít peníze a majetek, aby ona byla šťastná, aby se nemusela starat, co bude zítra na oběd. Proč to udělala?

  Neděle, 30.3. 04:30, Mnichov

  Krásné město skryté pod rouškou tmy a osvětlené tisíci světel. Kdo ho nezná, zabloudí. Tak jako já zabloudil ve svém vlastním životě. Vůbec jsem nevěděl, proč se to stalo.

  Dostudoval jsem a začal hledat práci. S titulem z Oxfordu to nebyl problém. Už tři roky jsem šéfem velké firmy ve Stuttgartu. Mám auto, dům a také jednu cennou zkoušenost.

  Dnes už je to deset let, co skončila ta velká a tenkrát věčná láska. Mám vůbec právo říkat, že to byla láska? Chtěl jsem pro ni udělat všechno, obětovat celý svůj život, chtěl jsem ji zahrnout bohatstvím, ale na lásku jsem nějak zapomněl. Někdy je možná lépe nevědět, co bude zítra k obědu, ale mít jistotu, že žiji s někým, kdo mě miluje a koho miluji já.

  Štěstí – to nejsou peníze, to není bohatství
  Štěstí – to je za prvé a především láska

  7:00, parkoviště 70 km před Stuttgartem

  Začíná svítat. Do zrcátka mi svítí ranní Slunce. Asi někde zastavím a trochu se opláchnu, abych ze sebe smyl tu noční únavu. A také všechny ty hlouposti, o kterých jsem celou noc přemýšlel. Mám to štěstí, že to všechno jsem si uvědomil už tenkrát před deseti lety. Ta, za kterou jsem jezdil a se kterou jsem snil, teď spí vedle mě a já jsem šťastný, že až zastavím, budu moci říct: „Vstávej, kotě, svítá…“

Liptovský Mikuláš – Huty Banská Bystrica – Telgárt