-
OLD GENTLEMAN & HIS BENTLEY
Chladné sobotní ráno. Vstal jsem v sedm jako vždy. Vykouknul jsem z okna. Venku lehce fouká, listí na stromech se začíná pomalu barvit dozlata. Posnídal jsem jako vždy – tři plátky opečené slaniny s vejci, klobásku a opékaná rajčata. K tomu jsem si dal šálek pravého cejlonského čaje se smetanou a po snídani jsem se vrátil do své ložnice.
Navléknu si tvídový oblek a vyrážím ke stájím. Otvírám vrata a láskyplně přejedu pohledem svoji sbírku rychlých koní tiše odpočívajících ve stáji. Při pohledu na tmavě zelený E-Type tiše pronesu: „Dnes ne krásko, dnes tě nechám odpočívat.“ Další skvosty mé garaže nechávám úplně bez povšimnutí. Už od večera v tom mám jasno, takže můj zrak se dál ubírá jen jedním směrem. Z poličky beru jelenici a otírám chromovanou masku mého Bentley. Jemně přejedu přes roztažená křídélka vpředu před kapotou, abych jim naznačil, že dnes je jejich chvíle. Spíš jen náznakem stírám prach z chromovaných kol. Ještě je potřeba setřít prach ze čtyř kruhových světel chromované kliky u řidiče. Pohlédnu na kastli a pomyslím si: bože, čtyřicet let stará a stále elegantní. Čtyřicet let stará a stále téměř dokonalá.
Otvírám dveře a sedám si dovnitř. Otočím klíčkem a dám těm osmi válcům pod kapotou chvíli času na rozehřání. Pomalu nasaju nosem vůni kůže a na chvíli zavírám. Natahuju si rukavice, aby pot na mých dlaních nepřišel do styku s dřevěným volantem. Posunu volič převodovky na D a vyrážím na cestu. Jen já, Bentley a volná krajina. Motor si tiše přede, kolem vozu ubíhají stromy a zadní kola lehce čechrají vrstvu listí napadaného na cestu. Dávno pryč jsou ty dny, kdy jsem se proháněl s Astonem po klikatých silničkách Azurového pobřeží a nemusel si připadat jako agent Jejího Veličenstva. Dneska už si málokdo vzpomene na ty nádherná auta z té doby. Byly jen pro hrstku vyvolených a já jsem dodnes rád, že jsem mohl patřit do té nepočetné skupinky lidí, které znal recepční v casinu v Monte Carlu jménem.
Dole pod lesem zvolňuji, protože se zde ještě převaluje mírný opar a na mě najednou padá melancholická nálada. Nemůžu z mysli zahnat vzpomínku na ty mlčenlivé cesty, když jsme tudy s rodiči jezdili za bratrem do nemocnice. Bylo mi sedm a na jihu právě zuřila letecká bitva o Británii. Můj bratr tehdy sloužil u letectva. Byl mladý ale nebyl to žádný zelenáč. Nastoupil k RAF ještě než válka vypukla. Na to si vlastně vůbec nepamatuji, znám ten den jen z fotografií. Můj děda byl na něj hrdý. Sám byl důstojníkem v búrské válce a byl zklamán, že je posledním vojákem v rodině. Bratr ho tedy velice potěšil a ještě tím víc, že se o něm říkalo, že je jedním z nejlepších u letky… Pak ho toho něšťastného dubnového dne sestřelili. Nikdo neví jak se to mohlo stát – pět německých letounů je vlákalo do pasti a několik našich bylo zasaženo nad Severním mořem, mezi nimi i bratr. Musel se zraněný katapultovat a čekat až ho v moři najdou. Otec pak zařídil, aby mohl bratr být v soukromé nemocnici nedaleko od nás. Jezdili jsme za ním každý den, dokud nezemřel.
Pak válka skončila a přišly zlaté časy. Lidé přestali bojovat a začali se soudit. Advokátní praxe mého otce prosperovala. Otec byl vždy prvním v hrabství, kdo měl nejnovější modely britských značek. Tehdy se žilo krásně, roky mého mládí. Když jsem dostal své první auto proháněl jsem se v létě po kraji jako to dělali mladí šlechticové v 19. století na koních. Byla to hezká doba a žilo se snadno. V Londýně a dalších městech lidé mého věku tančili celé noci v rytmech Chucka Berryho, Elvise Presleyho a jejich napodobitelů. Já jsem nastoupil k otci do advokátní kanceláře a po pár letech jsme byli úspěšnější než kdy před tím…
Vyřítím se z lesa a sjíždím z kopce k soukromé nemocnici. Klesání je mírné a dlouhé, s několika táhlými zatáčkami. Listy na stromech v aleji už se zbarvily do červena a do žluta a ranní slunce, které prostupuje korunami stromů, prosvětluje silnici. Celý tento úsek projíždím pomalu, abych mohl vychutnat specifickou atmosféru tohoto místa. Škoda, že není tepleji, v kabrioletu se zde teprve jede nádherně. Před sanatoriem stojí jen pár aut, někteří pacienti se snaží nasát poslední paprsky podzimního slunce. Takhle, jak sedí v županech na lavičkách, jsem před 40 lety naposled viděl svoji maminku. Rok poté zde zemřel můj otec a předloni zde dožívala i moje žena.
Vystoupím z auta a pozoruju, jak se jeho zlatá metalíza třpytí v ranním slunci. Teď mě už definitvně ovládá nostalgie a v duchu pláču. Možná se mi i kvůli slzám lesknou oči, takhle smutno mi už dlouho nebylo. Tohle místo v mém životě hodně znamená, snad je mi souzeno zde v klidu zemřít. Stejně tak znamená hodně vůz, kterým jsem se sem vydal – svatební dar od otce. No, pojedu už zpátky. Dneska jsem ho hezky provětral. Musím ještě před obědem stihnout kontrolu u doktora ve městě.
MASERATI QUATTROPORTE (1963-1969) Bentley story
Bebo
Delicious
Digg
Bleetbox
17 Responses to OLD GENTLEMAN & HIS BENTLEY
[1]
10. 10. 2006 v 15:19GTI
Bravo, Ricardo… staré dobré časy… citlivě napsané… moc hezké.
[2]
10. 10. 2006 v 15:29pierro
Čoveče, kámo… překvapils. Nečekal jsem tak pěknou a hlavně lidskou zpověď starého pána… Ani nevím proč, ale připomnělo mi to mého dědečka. Když jsem byl malý kluk, vozíval mě starou Škodovkou Populár. Nebyl to sice Bentley, ale on měl k tomu autu stejně osobní vztah, jako pán ze tvého příběhu. Podobně jako on i děda dostal tohle auto ve čtyřicátém, když se s babičkou brali. Když pak děda před pár lety umřel, babička bohuže Populára přenechala mému strýci a ten ji za čas prodal…
Ricardo, děkuju ti za moc hezkej článek, i za krásnou vzpomínku na mého dědečka, kterou ve mě tvůj příspěvek vyvolal. P.S. dejte se s doktorem na literární dráhu…:o))
[3]
10. 10. 2006 v 15:42cread
Fakt uzasny, pri cteni tehle radku vazne zapomenu na okolni svet. Fakt Te obdivuju stejne jako GTIho protoze to co dokazete napsat je uzasny.. jen tak dal chlapci..
[4]
10. 10. 2006 v 15:48Ricardo
GTI: díky.. Pierro: to mě upřímně těší. Stará auta mají duši a proto může vzniknout láska na první pohled i na celý život. Mohl jsem napsat starý Rover nebo Austin a pořád by to vypadalo věrohodně. A ta podoba s tvým dědou… tak to nemám slov, hned ten příběh má další rozměr.
[5]
10. 10. 2006 v 15:54Ricardo
Cread: Díky za obdiv, jsem rad ze se libi. Od GTIho se ale budu muset ještě hodně učit
[6]
10. 10. 2006 v 16:01Pierro
Jo jo, málokdy se mi stává, že bych se u auta.cz opravdu zamyslel a hlavně nostalgicky zavzpomínal. Dědu jsem měl nesmírně rád a vzpomínky z dětství, strávené u dědy a babičky na venkově pro mě zůstanou těmi nejhezčími v mém životě. A staré populárka k těm vzpomínkám tak nějak patří. Takže ještě jednou díky…
[7]
10. 10. 2006 v 16:06Ricardo
Pierro: rádo se stalo. Sepiš to, pokud to půjde. Bude to hezké čtení.
[8]
10. 10. 2006 v 16:36Pierro
Můžu to zkusit, ale mám obavu, že mé slohové nadání mi to neumožní. Ale za pokus by to stálo. Koneckonců, stejně vám tu několik článků dlužím. A začít starou škodovkou by možná nebylo od věci… no uvidíme.
[9]
11. 10. 2006 v 9:15Jozki.
Ricardo, fakt dobre. Hodil som ockom na kalendar kde mam fotku z krajinky ako si popisal, zlatiste a cervenajuce sa listie a hned som prestal mysliet na pracu ale predstavil som si auto „s dusou“ a pohodovo jazdiace lesom. Len tak dalej.
[10]
11. 10. 2006 v 10:53Práša
Moc pěkné. Jen bych měl jednu drobnost: Letadla ve 2. sv. válce neměly katapulty… Ale jinak chválím…
[11]
11. 10. 2006 v 12:33Alessio
nene, Saab J-21A měl pradědečka katapultu již před WWII a nebyl zdaleka jediný. Takovouhle drobnost přeci můžeme přejít mlčením,ne? protože zbytek je nejlepší povídka tady v sekci „blogy“. Výborně!!!!
[12]
11. 10. 2006 v 16:37Práša
Alessio: No, nebylo to před válkou, ale až v průběhu (první let 43, první sériové stroje 45), a bylo to vynuceno konfigurací s tlačnou vrtulí. Běžné bojové stroje nic takového neměly, tedy kromě Arado Ar 234 „Blitz“. Ovšem máš samozřejmě pravdu, že takové drobnosti nemůžou celkový dojem ovlivnit… 🙂
[13]
11. 10. 2006 v 19:09traktorista STS Chvojkovice Brod
„vůni kůže“ jsem nepřestal cítit až do konce příběhu. Hezké čtení, díky.
[14]
11. 10. 2006 v 20:47Alessio
Práša: ano, myslel jsem že to bylo na světě jako technické řešení již před válkou a během války se dostal do prototypu…tak, co kdybysme dělali, jakože onen bratr létal Saaba? 🙂
[15]
11. 10. 2006 v 22:38Ricardo
Jozki: díky za pozitivní ohlasy. Přesně to mi k Bentley sedí nejvíc – podzim, barvící se listí, trošku mlha…
Práša: beru to na vědomí ale zasahovat do toho už nebudu. Představ si tam větu „Musel zraněný vyskočit z kokpitu“ 😉 V letadlech se nevyznám, na ostatní detaily jsem si dal větší pozor. Snad je to poznat..
Alessio: jestli to tak na tebe působí tak mám opravdu velkou radost. Ad letadlo – nechme to na fantazii každého čtenáře. Stejně tak typ vozu a místo kde se to odehrává. Chápat se to dá různě, mám svoji představu ale nikomu ji nenutím.
Traktorista STS Chvojkovice Brod: díky mockrát. Nejsi jediný kdo v tom našel něco pozitivního a to mě velmi těší.
[16]
12. 10. 2006 v 19:09Alessio
Ricardo: ano, můžeme se domnívat, že se to odehrává na neznámém hrabství kdesi za uralem 🙂 PS: co jsem řekl, myslím vážně, moc hezký příběh
[17]
12. 10. 2006 v 20:01Ricardo
Alessio: díky moc. Ruský oligarcha to není 😀 tak dekadentní nápady nemám. Odehrává se to někde na Britských ostrovech.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.