Často bývají řazení ke směrům power metal nebo speed metal, ale jak ukazuje například jejich poslední deska – živé dvojalbum s trochu zavádějícím názvem „Live In Sao Paulo – The Legacy World Tour 2005/2006“ – není to tak jednoduché. Skupina měla celkem pohnutou historii, a tak jak se střídali její členové, přicházely úspěchy a nebo neúspěchy a osobní problémy, tak se do jejího projevu promítala celá řada žánrů.

Dvacet let staré dvojdílné album „Keeper Of The Seven Keys“ je opravdu ryzí powermetalové dílo. Rychlá kytarová sóla se v něm střídají s vysoko zpívanými slokami, k tomu decentní doprovod syntezátorů. Asi nejsvětlejší okamžik v historii Helloweenu přinesl kapele celosvětový ohlas. Není divu, že z osmnácti stop na recenzovaném albu jich skoro polovina má původ právě zde. Kromě čtyř velmi kvalitních singlů („Eagle Fly Free“, „Dr. Stein“, „I Want Out“ a „Future World“) předvádí Helloween z této éry například dvě třináctiminutové skladby „Halloween“ a „Keeper Of The Seven Keys“. Vše v nejvyšší zvukové kvalitě a za mimořádné podpory publika.

Období, kdy skupina stylově i osobnostně tápala, rázně ukončilo album „The Time Of The Oath“ z roku 1996. Pokus vařit z osvědčených ingrediencí vyšel, i když ubylo „power“ a přibylo „metal“. Hymnický singl „Power“ z tohoto alba je jako stvořený pro zpívání na stadiónech, a tak nemohl chybět ani na koncertě v Sao Paulu.

Od té doby až do dnešních dnů si Helloween více hraje se svojí zvukovou stránkou. Používá smyčcové nástroje, rozmanitější kytarové riffy, nebrání se nejrůznějším vlivům od komerčních rockových kapel až po gotický metal. Poslední studiové album „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ se opět snaží odkazovat ke kořenům skupiny. Tento odkaz je ale hlavně marketingový, což je pro posluchače spíš přínosné. Současná tvorba sice není tak líbivá, ale jednotlivé skladby jsou mnohem propracovanější. Na „Live In Sao Paulo“ to může dosvědčit sedm stop, které vznikly už v tomto miléniu.

Pokud chcete slyšet, jak to zní, když se mísí vlivy Deep Purple, Iron Maiden, Europe, Queen a nových metalových kapel, „Live In Sao Paulo“ je jako stvořené pro vás. Přeji příjemný poslech.

PS: možná se ptáte, proč jsem název alba na začátku označil jako trochu zavádějící. Je to proto, že předposlední stopa byla nahraná v Tokiu a poslední na festivalu ve Vizovicích. Na to můžeme být právem hrdí, protože se jedná o skladbu „Halloween“, kterou skupina naráží na svůj název.

Za klasického nezájmu českých rádií vydala jedna z nejprodávanějších zahraničních skupin na našem trhu své již devatenácté album (počítají se do toho i výběrovky a živáky ;-). Ano, někteří z vás možná už tuší, že se jedná o Scooter a desku „The Ultimate Aural Orgasm“. Zvědavý, a možná i mírně povzbuzený podivným názvem, jsem zasunul CD poprvé do přehrávače. A jaký je můj názor po třetím poslechu?

Pěkně od začátku. Téměř tříminutová skladba „Horny in Jericho“ není nic jiného než decentní intro. Neurazí a ani moc nenadchne, je celkem pěkné ale kvůli délce ho budu asi už vždycky přeskakovat. Každopádně je pravda, že při prvním poslechu navodila pěknou atmosféru k následující pecce.

„Behind the Cow“ je prvním singlem za alba. H.P Baxxter v ní světu oznamuje, že právě začala čtvrtá kapitola – ve scooteří řeči, že po odchodu Jay Froga skupina přichází už ve čtvrté sestavě. Po pravdě řečeno čekal jsem něco úplně jiného, ale zklamaný nejsem. Scooteři totiž dokázali spálit celkem hodně mostů do minulosti, a tak jako u mnoha následujících skladeb se dokázali stylově vzdálit svým předchozím albům. Písnička je více klubová a blíže popu než bývalo zvykem.

„Does the Fish Have Chips?“ zní název předělávky písničky Song2 od druhdy slavné britské kapely Blur. Celý náš národ ji dobře zná z eurotelácké reklamy „udělejte ježíškovi okno na dárky“. Známý refrén úú-húúú se v tomto podání rozvíjí dále a výsledkem je zběsilá jízda zakončená hláškou „how do I get off the bus?“

Následuje „The United Vibe“, která se ze začátku dívá hodně blízko k počákům kariéry Scooteru. Když se v druhé polovině přidává východasijský hudební nástroj vzniká z toho poměrně zajímavá záležitost. Poté přichází „Lass uns tanzen“, historicky vůbec první skladba Scooteru s německým textem. Podle mě ničím zbytek alba nijak nepřevyšuje, ale špatná také není.

Instrumentální „UFO Phenomena“ nezapře, že Scooter hrál už v devadesátých letech. Uklidňuje atmosféru před příchodem „Ratty’s Revenge“. V ní po opravdu neobvyklých úvodních tónech přichází klasická scooteří hudba, která se dvakrát vystřídá s ženským zpěvem – ten tipuji na skotskou lidovou hudbu. Zajímavé je, že každá pasáž je úplně jiná a přesto dohromady tvoří kompaktní celek.

V „The Shit that Killed Elvis“ nehledejte coververzi některého z rock&rollových hitů. Celkově je tato skladba velmi podobná „Behind the Cow“ a v refrénu odkazuje na poslední singly s Jay Frogem. Za ní vám zahraje „Imaginary Battle“, která kromě sebevědomých hlášek H.P. Baxxtera představuje také zajímavý stylový průřez tvorbou Scooteru v novém milléniu. Asi v polovině je skladba přerušená parafrází na slavný riff Kashmir od Led Zeppelin a potom pokračuje v rockovějším duchu dále.

A nyní konečně slibovaný „Scarborough Affair“. Znáte Scarborough Fair od Paula Simona? Tak tady byste ji nečekali. „Scarborough Affair“ je zajímavým spojením několika témat, mezi kterými se objevuje i refrén Simonovy písně. Podle mě vyvedený počin. Mimo jiné taky proto, že slavné téma zazní jen jednou, takže skladba není vystavěná jen kolem něj.
S „East Sands Anthem“ zůstáváme stále na Britských ostrovech. Po operním úvodu a technařské části s umělými vokály nám totiž zahrají skotští dudáci. Na závěr alba zazní téměř instrumentální „Love Is an Ocean“.

Závěr je takový: skupina Scooter dokázala po obměně svého složení vytvořit skutečně zajímavou desku. Sahá do zákoutí své téměř čtrnáctileté tvorby a zároveň má dostatečný nadhled na to, aby se dokázala posunout dál. Vlastně nemám nic zásadního, co bych této desce narozdíl od jejich předchozí vytknul.