-
Helloween – světová extratřída?
Pro další recenzi jsem opět vybral nejnovější počin jedné německé skupiny. Tentokrát je to skupina, jejíž kořeny sahají stejně jako u Scooteru do Hamburgu, nicméně v ostatních bodech je jejím téměř přesným protikladem. Ano, řeč je o kapele Helloween.
Často bývají řazení ke směrům power metal nebo speed metal, ale jak ukazuje například jejich poslední deska – živé dvojalbum s trochu zavádějícím názvem „Live In Sao Paulo – The Legacy World Tour 2005/2006″ – není to tak jednoduché. Skupina měla celkem pohnutou historii, a tak jak se střídali její členové, přicházely úspěchy a nebo neúspěchy a osobní problémy, tak se do jejího projevu promítala celá řada žánrů.
Dvacet let staré dvojdílné album „Keeper Of The Seven Keys“ je opravdu ryzí powermetalové dílo. Rychlá kytarová sóla se v něm střídají s vysoko zpívanými slokami, k tomu decentní doprovod syntezátorů. Asi nejsvětlejší okamžik v historii Helloweenu přinesl kapele celosvětový ohlas. Není divu, že z osmnácti stop na recenzovaném albu jich skoro polovina má původ právě zde. Kromě čtyř velmi kvalitních singlů („Eagle Fly Free“, „Dr. Stein“, „I Want Out“ a „Future World“) předvádí Helloween z této éry například dvě třináctiminutové skladby „Halloween“ a „Keeper Of The Seven Keys“. Vše v nejvyšší zvukové kvalitě a za mimořádné podpory publika.
Období, kdy skupina stylově i osobnostně tápala, rázně ukončilo album „The Time Of The Oath“ z roku 1996. Pokus vařit z osvědčených ingrediencí vyšel, i když ubylo „power“ a přibylo „metal“. Hymnický singl „Power“ z tohoto alba je jako stvořený pro zpívání na stadiónech, a tak nemohl chybět ani na koncertě v Sao Paulu.
Od té doby až do dnešních dnů si Helloween více hraje se svojí zvukovou stránkou. Používá smyčcové nástroje, rozmanitější kytarové riffy, nebrání se nejrůznějším vlivům od komerčních rockových kapel až po gotický metal. Poslední studiové album „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ se opět snaží odkazovat ke kořenům skupiny. Tento odkaz je ale hlavně marketingový, což je pro posluchače spíš přínosné. Současná tvorba sice není tak líbivá, ale jednotlivé skladby jsou mnohem propracovanější. Na „Live In Sao Paulo“ to může dosvědčit sedm stop, které vznikly už v tomto miléniu.
Pokud chcete slyšet, jak to zní, když se mísí vlivy Deep Purple, Iron Maiden, Europe, Queen a nových metalových kapel, „Live In Sao Paulo“ je jako stvořené pro vás. Přeji příjemný poslech.
PS: možná se ptáte, proč jsem název alba na začátku označil jako trochu zavádějící. Je to proto, že předposlední stopa byla nahraná v Tokiu a poslední na festivalu ve Vizovicích. Na to můžeme být právem hrdí, protože se jedná o skladbu „Halloween“, kterou skupina naráží na svůj název.
ricardo.blog.auto.cz
Bebo
Delicious
Digg
Bleetbox- Srpen 20083 Posts
- Červenec 20081 Post
- Červen 20081 Post
- Leden 20081 Post
- Prosinec 20072 Posts
- Listopad 20071 Post
- Říjen 20072 Posts
- Srpen 20073 Posts
- Červenec 20071 Post
- Červen 20071 Post
- Květen 20073 Posts
- Duben 20074 Posts
- Březen 20073 Posts
- Únor 20075 Posts
- Leden 20075 Posts
- Prosinec 20067 Posts
- Listopad 20064 Posts
- Říjen 20066 Posts
- Září 20062 Posts
9 reakcí na Helloween – světová extratřída?
[1]
8. 4. 2007 v 21:57Tomiss
Tak já bych je nazval průkopníky speed metalu.Dodnes si pamatuji jak kamarád v dobách“temna“sehnal jejich první LP“ Walls of Jericho“…jo,to byl šok,tvrdé,melodické,rychlé…kámoš měl to štěstí,že jeho otec jezdil často s autem mimo republiku a vždycky něco dovezl.Jinak mě nové“ počiny“ hodně kapel už neberou,vesměs upadají do šedého průměru a první alba málokdy překonají…
[2]
8. 4. 2007 v 23:32PekelnáMicinka
Já už vesměs až na nějaké vyjímky ani nově vznikající hudbu neposlouchám, resp. těžko si vzpomenu na něco o čem bych mohl říct, že to má nějakou trvalejší hodnotu, resp. co bych poslouchal pořád a vracel se k tomu. Zejména na světový scéně toho moc nebylo. Když se někomu povede něco chytlavýho, tak zbytek alba za moc nestojí. No jo no, zlatá éra rocku už je pryč, grunge taky, z metalu bez trvalých na hlavě taky moc nezbývá… Triphop je okrajová záležitost, hiphop sucks, rnb/soul nevydržím poslouchat dýl jak 10 minut, sem tam nějaká elektronika, britský kapely mají pěkný, agresivní zvuk, ale zase mě to trochu unavuje. Tak nevím.. Jak rapuje Michael V. – Jó, Roxy Music kdepak jsou?..
[3]
9. 4. 2007 v 15:18GTI
Chtěl jsem něco napsat k těmto temným pokusům o hudbu, ale PK to za mě vypsal dokonale. Jó, ROXY… Poslouchám často Ferryho, ten poslední počin – Frantic – je skvostnej… a sned teď někdy má vydat nové CD…
[4]
10. 4. 2007 v 13:33Ricardo
Tomiss: souhlasím do posledního písmenka. Za „Walls Of Jericho“ máš ode mě oba palce nahoru. Jinak jak píšu – Helloween se posledníma deskama posunul k náročnější hudbě, takže v jistých ohledech se překonávají
[5]
10. 4. 2007 v 13:36Ricardo
Micka: vidíš to moc černě. Na to že je kytarová hudba posledních X let v úpadku vzniká celkem dost dobrých desek, jen se o nich málo mluví
[6]
10. 4. 2007 v 13:40Ricardo
GTI: upřímně, ani jsem nečekal, že by tě mohla tahle hudba oslovit
Ale už mám v rukávu recenzi další, a ta by se ti líbit mohla
[7]
10. 4. 2007 v 22:51PekelnáMicinka
To GTI: já to nevnímám jako pokus o hudbu, já metal uznávám jako plnohodnotný Ricardo: tak napiš nějakej tip, nebo nějaký desky co tě zaujaly.. Já se pořád točím v kruhu a poslouchám různý starý věci a v poslední době, mírně, opravdu hodně mírně koketuji i s vážnou hudbou.
[8]
11. 4. 2007 v 8:26Ricardo
Několik desek – podle abecedy:
Black 47 – Elvis Murphy’s Green Suede Shoes (2005)
Dick Brave & The Backbeats – Dick This (2003)
Dropkick Murphys – The Warrior’s Code (2005)
Evanescence – The Open Door (2006)
Gnarls Barkley – St Elsewhere (2006)
Iron Maiden – A Matter Of Life And Death (2006)
JJ Cale & Eric Clapton – The Road To Escondido (2006)
Lordi – The Arockalypse (2006)
MC Fly – Just My Luck (2006)
Pearl Jam – Pearl Jam (2006)
System Of A Down – Mesmerize/Hypnotize (2005)
Zucchero – Zu & Co (2004) nebo Fly (2006)
[9]
11. 4. 2007 v 22:47PekelnáMicinka
No něco neznám, něco jo, ale vůbec se mi to nelíbí. Z něčeho jsem slyšel jen pár písniček, a něco vidím poprvý. První dvě neznám, třetí je mi povědomý název kapely, čtvrtý mě krajně neoslovuje, pátý neznám, šestý je údajně dobrý, ze sedmy jsem slyšel jednu skladbu, mohlo by to být velmi pěkný, osmý – jsem nějak na rozpacích, přijde mi to jak parodie na Kiss a na metal, devítka – neznám. Pearl Jam se dostali do fáze, kdy mě nějak nechytají, přijdou mi tak trochu vyčerpaný, je to čím dál komornější, ale nějak mi tam chybí ta mladická energie (všichni stárnem..), SoaD – ty zas energii mají, ale její výtrisk mě nějak nebere a dvanáctka, no nevím, znám jméno, ale nemám chuť.. Asi se podívám po tom JJ Calovi, každopádně těch desek není moc, ale možná je to i trochu moje vina, resp. vždy když něco slyším, tak se mi pak víc líbí ten originál, nebo se mi okamžitě vybaví něco, co už jsem slyšel od nějakejch „dědků“, ale to nové nemá tu energii, resp. tu „formu“ energie. Rád bych taky napsal nějaký desky, nevím, v posledních 3 letech toho moc není. Měl jsem spíš napsat, že spíš mi chybí nový kapely a desky. Takhle jsou to všechno starý koně – David Gilmour – On An Island (2006), Robert Plant – Mighty Rearranger (2005), nový Who jsem ještě neslyšel, tak nevím.
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.