• SUPER-Božský

  Publikováno: 18. 5. 2013

  Zatímco srdce jedné New Yorské novinářky tvrdě narazilo při střetnutí s Panem Božským, čeští Pepíci (expert Pepa bude vyjímka…) v hospodě mají jasný předmět svých snů – Octavii. Ano, Octavii, nikoliv Superb – vrchol současné mladoboleslavské produkce. Zaslouží si Superb zůstat ve stínu Octavie?

  V první (koncernové) generaci mohl Superb v mnohých očích vzbuzovat coby prodloužená varianta Passatu B5 posměšné úšklebky a upřímně – Škoda si o to částečně sama řekla svým marketingovým zacílením na „prémii“. Druhá generace mi připadala jako racionální řešení, které dokázalo opravdu smysluplně naplnit frázi simply clever. Mnohem smysluplněji, než provařená škrabka. Tedy Škrabka s lupou, abych Škodě nekřivdil. O to větší obavy jsem měl před odletem do Vídně o Superb. Facelift nebo příchod nové generace totiž často musí přinášet i oběti, ze kterých já jako zákazník nejsem zrovna nadšen.

  Intermezzo I

  Než se pustím do vozu samotného, mnohé z Vás bude jistě zajímat otázka průběhu novinářského dne. Stručně – po odbavení od Havla a příletu do Vídně následoval krátký briefing s občerstvením, který měl za cíl patřičně naladit novináře. Přitom se rozdělily vozy a posádky. Mě osobně vždy zajímala odpověď na otázku, co si představit pod novinářským slovním spojením „k první jízdě jsme si vybrali“. Ano, toto označení je opravdu ve většině případů pravdivé a je možnost volby z vozů, které jsou k dispozici. Při porcování medvěda samozřejmě platí, že kdo dřív přijde, ten… No však víte.

  Tento úvodní krok znamená jediné – do rukou se dostávají klíčky. Pak nastává klasický parkovištní rébus, který zná každý český škodovkář co zapomněl, kde zaparkoval – najít tu „vlastní“. Upřímně řečeno  – hledat vlastní Superb není úplně marný pocit. Zjevně lepší než hledat svého Fluence… Už samotné klíčky mě totiž udělaly radost – stále jde o klasický koncernový klíček a nový tvar s novým plastem zůstal pro Octavii III. Za mě díky bohu.

  Než se pustím do jednotlivých kapitol – mnoho z Vás určitě bude mít pocit, že jsem mohl vše napsat jinak a já rovnou odpovídám – mohl. Nečekejte ode mě soudy, jestli Superb je lepší než typická konkurence jako je např. Citroen C5 nebo i40. Ne, na tohle jsem do Vídně neletěl hledat odpověď. Mě zajímalo především, jak model zapadá do současné nabídky salonů Škoda a jestli vedle (téměř) dokonalé Octavie III zbylo na Superb místo. Rovnou říkám, že… jdeme na design.

  Design

  Předchozí Superb částečně rozděloval a mnozí mu nedokázali odpustit tvarování zadních světel a začala tak hra vadí-nevadí. Osobně jsem se zařadil do tábora nevadí. Facelift znamená jinak tvarovanou příď s novým tvarováním světlometů a především u sedanu (liftback jistě promine a označení twinback ponechám Škodě…) přepracovanou záď. Které díly byly konkrétně pozměněny a informaci, jestli nové díly budou pasovat na verzi před FL, ode mě nezjistíte. Vězte ale, že tak jednoduché omlazení identity jako v dobách Octavie I to nebude. Přinejmenším u sedanu.

  Kam tento FL Superb posouvá? V mých očích zmizel dojem „baroka“, určité pompéznosti a okázalosti. Nový model má větší jiskru, nepůsobí tak těžkopádně. Mnozí zajásají nad novým tvarováním zádě sedanu. Dojem přehnaného rozměru zadních lamp při živém setkání zmizel, příď v mých očích přišla o pesimistický nádech. To je ta pozitivní stránka FL.

  Z druhé strany model přišel o určitou osobitost, jednoznačnou nálepku „já-Superb“. Přední část sice opravdu není zaměnitelná s Rapidem či Octavií, zadní lampy už ale nepůsobí tak přesvědčivě. Zatímco Octavia III zezadu odkazuje na starší generaci A6, Superb po FL až příliš nezdravě připomíná současnou generaci A4. Netvrdím v žádném případě, že záď Superbu je ošklivá či nepovedená, ale je tak mnohem tuctovější než dříve…

  U Superbu Combi, který odbourává mírně jezevčíkovitý dojem Superbu sedan (a je podle mě zřejmě nejhezčím kombi v rámci své konkurence) na mě poněkud rozpačitě působilo nové tvarování 5. dveří s trojúhelníkovými prolisy. Osobně mi původní provedení sedělo do vkusu víc.

  Intermezzo II

  Seznámení je rozděleno do dvou testovacích jízd. Jedna směrem k cílové restauraci a druhá pro návrat do Vídně. Výběr ze 3 tras dával možnost volby. Nejdelší a řidičsky nejzajímavější – není pochyb…

  Po počátečních rozpacích z nudné dálnice jsme se dočkali opravdu zajímavých úseků. Zde je na místě poděkovat  Škodě-Auto. Dokázali totiž úsek vybrat výborně. Testovací jízda za naprosto běžného provozu dokázala nabídnout v rámci povolených limitů možnost ukázat, co v Superbu je. Tedy, ono to s těmi limity Superbu bylo mírně jinak, ale o tom později…

  První výběr vozu padl na Superb Shark Blue 125 kW 2.0 TDI s 6-stupňovým manuálem a předním pohonem ve verzi sedan. Na obědovou pauzu se klíčky vrací a následuje nový rozstřel. Verdikt zněl Superb Combi Rosso Brunello 1.8 TSI s předním pohonem, 6-stupňovou manuální převodovkou a panoramatickou střechou.

  Interiér

  Na inovace v interiéru stručně – pocitově se toho mnoho nezměnilo, z podstatných věcí snad volant. Konečně zmizel psí úsměv. Věnec mi přijde možná až zbytečně silný, tvar věnce nepovažuji za vzor dokonalosti, ale bylo to relativně příjemné soužití.

  Pozice za volantem podle mě lepší než v Octavii III. Přijde mi, že vzdálenost roviny pedálové skupiny a umístění řadicí páky je větší a proto jsem jako vyšší postava (cca 184 cm) neměl problém s pocitem, že by řadicí páka byla příliš vepředu. Pozice za volantem tedy výborná, až na dva háčky.

  Prvním z nich je místo na pravou nohu řidiče. Místo mi přišlo podobné, jako v Golfu. Jenže tady se hraje jiná liga, ne? Čekal jsem víc a toho jsem se nedočkal. Vlastně ani z Octavie III si nevybavuji tento pocit, ale bez přímého srovnání nebudu vynášet ortel smrti. Ono vlastně ani není třeba, faux pas se nekoná. Jen je prostor pro zlepšení.

  Co ovšem Superbu neodpustím je tvarování sedadel. Samozřejmě byla elektrická, v kůži/alcantaře, s pamětí a bederní opěrou nastavitelnou ve 4 směrech s nastavitelným sklonem sedáku… Právě pro tohle vše jsem si dal za úkol „musíš najít pohodlnou pozici“. Výsledek – negativní. Přední sedadla mají pro mě zkrátka nepříjemné tvarování. Krátký sedák vepředu (i vzadu) by ani nevadil stejně jako poměrně slabé (ale stále dostatečné) boční vedení sedáku i opěradla, ale ten tvar opěradla… Nevím, stačí si sednout do kteréhokoliv Volva dnešní produkce a tam je to doslova balzám na páteř. V Mazdě 6 má člověk pocit, že ho sedadlo krásně pohltí a obejme. V Superbu? Hrudní a bederní obratle začínají hrát nepříjemnou bitvu, kdo s koho… Pozice hlavové opěrky přitom bez připomínek.

  Zadní sedadla nabídla pro mě lepší sezení a až na krátký sedák nemám co vytýkat. Jen počítejte s tím, že panoramatické okno i u kombi vzadu při výšce 184 cm znamená kontakt hlavy se stropním čalouněním.

  Výhled z vozu je opravdu příjemný. Dozadu mi přišla přehlednost vozu lepší než v Octavii III. Pochvalu jednoznačně zaslouží rozměrná zrcátka.

  Columbus, jak se ukázalo, je vlastně docela trefné pojmenování pro navigaci. Všichni víme, kam Kolumbus mířil a kam doplul, že. Indiálni mu to zřejmě ještě dlouhou dobu nezapomenou… Pochvalu zaslouží MAXIDot, který zobrazuje povely navigace. Umístění navigace mimo zorné pole řidiče je tímto relativně slušně vykompenzováno.

  Intermezzo III

  Jízda byla bezpochyby nejzajímavější částí seznamování se se Superbem. Jak jsem uvedl, jízdy jsou v běžném provozu. Není to žádná konzolová hra. Životy sice byly v autě 3, jenže jsem se o ně (s radostí) dělil s dalšími 2 bloggery. Navíc jsem měl za cíl, že já i můj řidičský průkaz se vracíme tím stejným Airbusem…

  Při jízdách jsem došel k možná až příliš zřejmé otázce – jak s testovací jízdou naložit. V rukách přehazuješ klíček. Jsi jen TY, tvůj Superb, tvůj řidičský průkaz. Tvoje odpovědnost. Tvoje snaha poznat limity. Tvoje řidičské schopnosti… Na jedné misce vah jízda v rámci pravidel silničního provozu (v Rakousku platí 50/100/130), na straně druhé to, kvůli čemu se do Vídně letělo.

  Novinář musí (nebo by přinejmenším měl) mít v hlavě velmi dobře srovnány hodnoty. Schopnost bezpečně vodit vůz na hranici jeho možností bezpochyby umí jen zlomek řidičů. Dovednost poznat limity vozu v rámci pravidel silničního provozu je ovšem podstatně sofistikovanější disciplína.

  Další úvahy dopadly na výsledky hodnocení automobilového novináře. Často se nad testy nebo hodnocením vozu zvednou mračna prachu po kopytech, na kterých je autor testu roznesen a jeho novinářské umění upáleno na hranici za značného jásotu davu nespokojených diskutérů. Změnil se i můj pohled?

  Je to tak, změnil. Otevřela se mi další komnata, komnata novinářského hodnocení. Bylo velmi zajímavé sledovat profesionály při jejich práci a jejich způsob jízdy, jejich mantinely, jejich metr. Ano, stále zmiňuji „jejich“ a v tom spatřuji celého zakopaného psa, tedy podle mě. Poznávají automobil v jízdních režimech, kam běžný zákazník se Škofinem na další pětiletku přirozeně nezavítá. Zkrátka novinář zjišťuje, jaký vůz opravdu je v celé jeho šíři. V zápalu svého novinářského boje však občas může zapůsobit dojmem poněkud přemotivovaného hráče a skóre pro něj nedopadne tak dobře, jak by si někdy zasloužil…

  Jízda s 2.0 TDI 125 kW

  Nejsem příznivcem dieselů, ale časy se mění. 2.0 TDI v tomto výkonnějším provedení mi nevadil. Nevadil do té míry, že ho považuji za vhodnější volbu než druhý testovaný motor. Proč, k tomu se dostanu později.

  Motor se vcelku bez obtíží sbírá i z otáček těsně nad volnoběhem, rozumný provozní režim ale znamená v 50 km/h řadit 3. převodový stupeň. Ne že by se motor na 4ku trápil – to rozhodně ne. Ale mírné dunění a zvuk motoru mi nepřišel zrovna atraktivní. Vibrace do podlahy při nižších otáčkách pak jasně odkazují na diesel pod kapotou. Z druhé strany kolem 2,5 tis. ot. „chytnou saze“ a kolem 3 tis. ot. motor doslova letí jako vítr a je radost motor vytáčet. Ve srovnání se staršími diesely poměrně nevídané. Navíc umí přidat poměrně příjemnou zvukovou atmosféru. Kdo by to byl před pár lety řekl…

  Vůz byl na pneumatikách 225/45 R17 a alespoň na Rakouských silnicích podle mě naprosto ideální volba. Vypadal opravdu dobře z estetického hlediska, komfort jízdy výborný a ovladatelnost také.

  Superb toho vůbec zvládne jízdně mnohem víc, než si kterýkoliv běžný uživatel dokáže představit. Jakkoliv se nejedná o sportovní náčiní, nechá si toho líbit opravdu hodně a je velmi dobře citlivý a velmi krásně řiditelný a ovladatelný. Brzdy mají výbornou citlivost. Žádné přeposilované jedovky jako v Octavii III, účinnost se neztrácí ani při vyšších rychlostech. Za mě plná spokojenost.

  V rukách zkušeného jezdce je pak docela neuvěřitelné, jak agilně dokáže působit i v ostrých vracečkách. Dojem nějakého dlouhého neohrabaného vozu vůbec nepřichází do úvahy.

  Samotnou kapitolou je stop-start systém. Už v Octavii III na mě zapůsobil nepříjemně a tady jsem si názor jen utvrdil. Rychlost jeho reakce je přesně na hranici toho, abyste jej chtěli z auta okamžitě „vykuchat“ (jinými slovy stíhá s odřenýma ušima), matoucí chování pro řidiče je ale zřejmě obecnou vlastností těchto systémů a pokud začnete uvažovat v opačné harmonii než řídící jednotka, motor klidně „chcípne“… Neochota vypínat motor už při dojezdu „na neutrál“ a červený vykřičník v otázce spolehlivosti pro mě znamenají jasný odstřel tohoto systému. Tuto kritiku ale nemá smysl směřovat do Mladé Boleslavi…

  Odlišnosti 1.8 TSI

  Toto provedení má citelně lehčí, citlivější řízení. Lepší reakce na plyn. Mnohem širší pole využitelných otáček. Opravdová zábava začínala někde na 4000 otáček a definitivní stopku dává až omezovač. Vůz má limity mnohem dál, do zatáček jde mnohem ochotněji. Zkrátka a jednoduše řidičsky mnohem zábavnější vůz. Kultura chodu motoru a akustická pohoda hraje zcela jinou ligu, jakkoliv TDI nijak neobtěžuje.

  Přesto bych dal přednost právě 2.0 TDI a důvod je jednoduchý. V kombinaci městského a dálničního provozu ukázal spotřebu 5,9 l, přitom stále nabízí opravdu dostatek zábavnosti pro běžného řidiče. Své limity dává najevo dříve a znatelněji, takže paradoxně pro méně zkušeného jezdce vlastně příjemnější jízdní projev. Navíc máte pocit, že výkon je vozu ušit na míru a je to přesně to, co očekáváte. U 1.8 TSI jsem občas měl pocit, že Superb by zvládal i větší porci plnokrevníků…

  Superb v ohrožení?

  Po celou dobu nepadlo nic o odladění pedálových skupin, kvalitě řazení, přesnosti řízení, kvalitě zpracování… Proč? Protože vše fungovalo jako dokonale harmonický celek, naprosto přirozeně tak, jak byste očekávali. Superb se mi zapsal jako opravdu citlivě sladěný model, do kterého prostě sednete a užíváte si každý kilometr. Celé to působí jako opravdu výborně sestavený a sladěný hodinový strojek. Nemáte pocit, že něco překáží, něco chybí, že něco mělo dopadnout lépe. Bezpochyby to není nejlepší vůz střední třídy ve všech svých aspektech, ale o tom nehovořím.

  Superb mi dává mnohem větší smysl než lépe vybavené Octavie III. I v nižších výbavách a slabších motorizacích podle mě zůstane pro zákazníka stále dost popsaných vlastností a jediným podstatným náskokem Octavie III oproti Superbu se tak zřejmě podle mě stane „palubní systém“ (audio, navigace…). Pochyby o tom, že Octavia III se až nebezpečně přiblížila, jsou tak v mých očích pryč. Model Superb nepřipouští v odladění kompromisy, víceprvková zadní náprava není jen pro vyvolené, kvalita materiálů je rovnou o dvě třídy výš díky škrtům v Octavii III…

  Suma sečteno podtrženo – Superb je … výborný. Výborný až na sedadla. Výborný až na Columbus, protože kdejaká přenosná navigace by na rozdíl od ní opravdu dokázala dorazit až do Indie… Není to pan Super Božský, chybičky se najdou a přímé srovnání s konkurencí by bezpochyby poodhalilo další stíny pochybností. Přesto pokud si nějaká Škoda zaslouží glorifikaci v hlasu lidu, měl by to podle mě být Superb, nikoliv Octavia. Zároveň možná právě tohle je i odpověď, proč Octavia III není dotažená blíže k dokonalosti, „dokonalá“ harmonie zůstala pro Superb.

  Superb zůstal i ve svém FL provedení modelem, který bude stále přinášet radost v prvé řadě majiteli. Je to model, který dává svým pojetím smysl a vlastně vůbec – v dnešní modelové nabídce Mladé Boleslavi je v mých očích tím NEJ. Ne proto, že je to nejvýše postavený model, ale protože beze zbytku splnil, co jsem od vozu očekával.

  Moje počáteční pochyby o tom, zda vůbec má smysl účastnit se testů pouhého faceliftu v Čechách tak rozšířeného modelu a urazit kvůli tomu přes 1000 km, byla definitivně zodpovězena. Superb dokázal nezkazit SUPER-Božský den, a to je pro něj obrovská poklona. Zasloužená.

  Poděkování

  Děkuji serveru Auto.cz za jedinečnou příležitost a za výborný výběr bloggerů.

  Děkuji Ronaultovi a ja první 123 za opravdu příjemné jízdní zážitky.

  Děkuji Škodě-Auto jakožto organizátorovi celé akce a oceňuji zájem a ochotu zaměstnanců Škody-Auto naslouchat v rámci velmi příjemného popovídání nejen u obědové pauzy.

  

  Nová tvář Superbu

  

  Shark blue Superbu sluší

  

  Nový tvar předních světel

  
  

  

  Nový znak – v jednoduchosti je síla

  

  225/45 R17 znamenaly pro rakouské silnice zn. ideál

  

  Nový tvar zadních světel

  
  

  

  Podobnost čistě náhodná

  

  Zadní část – podle mě povedená

  

  Superb není příliš fotogenický, naživo vypadá lépe

  
  

  

  Superb se dá i za jízdy rozebírat…

  

  Bezklíčkové startování je velmi návykové, klíčky můžete za jízdy klidně ztratit…

  

  Columbus si u mě neodnesl mnoho kladných bodů

  
  

  

  Ladné křivky a zrcátko poskytující výborný výhled. Doba zmenšených pravých zrcátek je naštěstí pryč…

  

  ViennaNCAP

  
  

  
  

   

Hlas lidu „za 400“ Octavia III Combi v základu