Padadriver

Mýtická představa z dětství. Zná to každý a přec je vždycky jiná. Já díky středně-silně věřící babičce (jakmile je v kostele zima, odchází) tajně snil o svezení ve slavném papamobilu. Sedmdesát sedm let vatikánských mercedesů je pro automobilového nadšence neskutečně lákavou garáží… A stejně tak nedostupnou. Sny jsou ale od toho, aby se plnily, ne?

Jest tedy pátého prosince, slaví nemocná Jitka, mnou zakoupený Win XP stále trpí krizí méněcennosti a vehementně prohlašuje, že je ilegální Vistou, práce slušně ubíhá a já se připravuji na svou večerní úlohu.

Chudák Máňa. Je špinavá až a ušima a vlastně ani umytá by díky zelenomodré metalíze neoplývala běloskvoucí čistotou terénního médi G, ve kterém kolega vozívá Benedikta. Usedám však, zapínám rádio a hnán sebevědomým zvukem japonského dvoulitru (a loketních dud) vyjíždím na své dnešní rito.

Bílá paní, kněz a zvířátko

O pár minut a kilometrů dál mám svatou trojici naloženou. Působivé mimikry blyštivého alobalu na Pápově berle (trubka od vysavače) dávají ihned vzniknout originální ochranné kleci uvnitř vozu; pocit duchovního bezpečí tak prostoupí všechny z nás.

V čem ale tkví podstata správného papamobilu? Je jí samotná služba Pápovi, spící terénní schopnosti, hříšný výkon, nebo snad palcový pancíř? Co z toho by mohla má Mazda splňovat? Pravda, máloco. Však ten nejdůležitější znak svatých vozů má i ten můj z Hirošimy.

Symbol svátosti

Šíbr mizí ve střeše, větrná clonka letí vzhůru a hned za ní následuje můj večerní svěřenec – Markus I., dočasný Pápa řádu Mikulášského pražského. Neskutečná dávka centimetrů podpořená poctivou svatou čepicí v mžiku působí jako brzdný padák přistávajícího Su-27. Což se nakonec hodí na další červené – ono nové zimní gumy a ABS jsou věc jedna, vztyčený Mikuláš pak druhá.

Míjíme další a další pražské ulice. Stejně jako jeho vatikánský protějšek cestou na Svatopetrské náměstí zdraví své věřící, tak i můj Pápa ze střechy kyne na nebohé kolemjdoucí. Ti překvapivě nevycházejí z úžasu. Nevím, zda-li to způsobila bělostná barva průsvitného šatstva, či moudrost slov, kterých se jim z úst prorokových dostávalo, ale s každou další křižovatkou (a že jsme těch červených chytli) jsem se víc a víc bál, aby při vší té duchovní blaženosti nezapomněli řídit a hlavně ti za mnou jedoucí brzdit.

Nic se však nemá přehánět a mrzké počasí umocněné svižnou devadesátkou zažene i nejzarputilejšího věrozvěsta. Pápa mizí v teple vozu a já si konečně můžu oddychnout. Vyhnul jsem se všem kulkám, zamilovaným jeptiškám, roztomilým chlapečkům a na čas dorazil do kýžené destinace.