• Sázka na sedmičku

  Publikováno: 9. 11. 2015

  

  Za normálních okolností bych z té korespondence byl překvapen, nadšen, ba co víc asi bych skákal radostí. Ale toho pošmourného listopadového odpoledne klíč od poštovní schránky odkryl papírovou obálku a já ji s předstíranou lhostejností přinesl až do tepla mého skromného domu. V krbu plápolal oheň a já jsem rozbalil překrásně zpracovanou pozvánku na akci, kde se představí nové BMW řady 7. Důvody, proč se mnou necloumaly emoce byly až příliš triviální. Tak zaprvé jsem si tuto informaci poslechl již dříve od ředitele autosalonu a zadruhé jsem dostal od velmi pěkné asistentky emailem dotaz, zda se akce zúčastním. Musel bych být na smrt nemocný, abych nepřišel. Snad i s přeraženými nohami bych se nějak dobelhal, abych uviděl a ucítil vůni drahé kůže tohoto skvostu. Nepřísluší mi hodnotit auto jako takové, protože jsem laik a techniku motorů, podvozků apod. studuji jen příliš teoreticky a povrchně. Zajímala mě akce jako taková.
  Ačkoliv na pozvánce byla informace o „dress code“, tak v „coctail“ oblečení tam bylo méně pozvaných, než by se hodilo. Jenže tady jsme na autoserveru a hodnotit styl a módní doplňky laskavě přenechám jiným kapacitám. Z kulturního hlediska, tedy než se dostanu k samotnému autu, mě šokovaly dvě věci. Extrémní servilnost a trapnost herce Jiřího Langmajera, který majitele autosalonu nazval tátou všeobjímající rodiny a vozy samotné pak chválil natolik, že mi to připomnělo některé zdejší diskutéry. Druhý šok byl naopak velmi příjemný a dá se říct že i hřejivý. Skvělé vystoupení Pala Habery, pecky mého mládí a výkřiky, že jsme „nároční“ probudily všechny přítomné z útlumu po skvělé večeři.
  Právě mezi Jirkou Langmajerem a vystoupení Pala Habery se odehrálo samotné představení, stylizované do příjezdu dvou limuzín řady sedm, černé a minerální bílé, jedné v klasické karoserii, druhé pak v „longu“. Bylo úchvatné, s jakou nenuceností a noblesou oba vozy přijely. Asi nejpovolanějším průvodcem byl Norbert Mikulec, testovací jezdec a instruktor BMW. Nám, kteří hltají články o automobilech, v podstatě jen zopakoval, jaké vymoženosti má nová řada sedm, ale mezi přítomnými bylo i několik lidí (hlavně dam), které samovolně začínaly tleskat, kdykoliv se objevila informace o nějaké technické vychytávce, která už ale třeba několik let trůní na palubách Mercedesů S. Až doposud to, co jsem napsal, byl jen popis samotné události. Ale každý z nás má jistě na nové BMW 7 svůj pohled na věc. Nechám tedy naplno propuknout dýmající sopku dojmů, které ve mně zanechalo samotné auto.
  Především je problém už v samotném slovu „auto“. Protože tohle je spíše takový autobot. Rozvinutost technických řešení je na takové úrovni, až se člověk sám sebe ptá. Patří tohle vůbec ještě na reálné silnice nebo je to spíše koncept na výstavy nebo předmět vášnivých diskuzí na vědeckých sympóziích? Můj dojem je, že toto auto, které samo parkuje (tedy skutečně samo – bez člověka za volantem), které na silnici brání armáda asistentů a které nasvítí v noci dlouhé táhlé oblouky okresek a dálnic adaptivními lasery je prostě už tak dokonalé, že nemá cenu ho řídit. Člověk je odkázán do role obsluhy stroje nebo lépe – nastavení programu „dovez mě 400 kilometrů daleko a tam zaparkuj“. Toto není a nebude auto pro člověka, který si jízdu užívá a který rád řídí. Nechápejte mě špatně, já uznávám luxusní třídu zvláště v D3 jako výkladní skříň technologií, které postupně propadávají dolů, aby nakonec zakotvily v nižší střední, já samosebou chápu význam klidné a navýsost důstojné jízdy v limuzíně za tři miliony. Ale BMW přece do luxusní třídy nevstupuje s modely, které mají být přetechnizované, to bylo vždy – aspoň pro mě – doménou Mercedesu a jeho třídy S. BMW 7 bylo kupováno lidmi, kteří přechytračili ostatní tím, že si koupili sportovní vůz v luxusním balení. Sportovnost, hlavní to zbraň BMW v luxusním segmentu, jako by se na pohled vytratila, jakoby by byla přetlačena technologiemi, prvky pasivní bezpečnosti a až zbytečným luxusem. Auto jsem neřídil a nechám tedy tu pravou tvář nové sedmičky na posouzení ostatním, toto je pouze subjektivní dojem z vozu, který se až příliš snaží být S-class.
  Když je řeč o luxusu, neodpustím si paradox. Já osobně jsem vnímal vždy předchozí generaci řady 7 jako nejméně luxusní v interiéru. Tam, kde A8 tahalo z rukávu svá esa v podobě naprosto dokonalého zpracování a nenucené elegance, tam, kde Mercedes S-class stanovoval měřítko propracovanosti každého detailu a vybíral ušlechtilé materiály, tak sedmička byla divně jednoduchá. Masážní sedadla neměla na výběr z devatenácti programů včetně lávových kamenů a ambientní podsvětlení řady F01 bylo spíše jen do počtu ve stylu „tak tam něco šoupněte, ať to teda svítí v noci“. Program Individual reputaci starší sedmičky sice dokázal zachránit, ale pořád to prostě nebylo to pravé ořechové. Paradoxem tedy je, že novou sedmičku vnímám jako naprosto odlišný svět a ten svět je až tak moc luxusní, že se mi to zajídá. Říká se tomu jít „ode zdi ke zdi“. Začnu tím nejnechutnějším. Když otevřete dveře nové sedmičky, na silnici se objeví světelný koberec, který se v několika pásech táhne po vozovce až k zadním dveřím. Ambientní osvětlení si můžete nastavit v sedmi barvách a samotné BMW si najalo dvorního parfuméra, který má na starosti výběr té správné vůně v interiéru. Vše je to hezké, ale podle mého už moc přehnané a opět kopírující stejné věci v Mercedesu S-Class. To, že S-Class bylo pro BMW referencí, ke které se chtěli přiblížit je tady více než patrné. Vždyť ionizaci vzduchu a parfémy na palubě jsou v tomto modelu už dávno samozřejmostí. Nebylo by to ale BMW, kdyby nepřišlo s něčím hodně zajímavým a novým. Ovládání gesty jsem si přirozeně vyzkoušel taky. Nejprve ve Frankfurtu a pak na akci samotné. Systém by měl být ještě vyladěn. 3D kamera na spodní straně vnitřního zpětného zrcátka někdy pohyb nedokáže zpracovat tak dobře, aby byla samotná gesta přirozená a řidič nebyl rozptýlen, když se mu napoprvé požadovaný příkaz nezadaří zadat.
  Jsem u konce. Komentáře kvůli diskuzním hulvátům zakazuji. Moc díky všem slušným, kteří mé dojmy ze sázky na sedmičku dočetli až do této fáze. Věřím, že hodně z vás se mnou souhlasit nemusí, ale takový je svět blogů. Svobodný a názorově pestrý.

Cukr a skořice