• Posvátná kráva

  Publikováno: 30. 11. 2017

  

  Nadělit studentce čtvrtého ročníku gymnázia k narozeninám nový ford Fiesta, to není jen tak ledajaký dar. Nemusí na tom být nic divného, nebo snad špatného, ale jistě to něco signalizuje. Osmnáctiletá dívka s čerstvým řidičským průkazem za volantem představuje v silničním provozu zvýšené riziko prostě proto, že ještě zdaleka není zralá. Neví spoustu věcí o řízení, ani o životě. A její žebříček hodnot zatím není příliš přizpůsobený principům občanské společnosti. Musí se toho ještě mnoho naučit a to nikoli z učebnic. A navíc v situaci, kdy se začíná klubat z vatou vystlaného hnízda do prostředí obývaného občanskou směsicí, jež mnohdy vyrostla v hnízdech o stěnách z tvrdého betonu a nové auto v osmnácti od rodičů k narozeninám neobdržela, neboť takový dar je zcela mimo její fantazii, o možnostech nemluvě.

  Osmnáctiletá řidička Fiesty včera ráno na parkovišti před Lidlem srazila dítě. Šlo o chlapce, který si byl cestou do školy koupit limonádu. Žáka třetí třídy maloměstské základky. Říkejme mu třeba David. Slečna za volantem je Nikolka a je rovněž na cestě do školy. Oba protagonisté jsou poněkud nesoustředění, nicméně Nikolka je ze zákona dospělá, poučená osoba řídící motorové vozidlo a její povinností je plně se řízení věnovat, tedy mimo jiné předvídat chování lidí v okolí. Jenže jsme lidé chybující a výklady zákonů jsou nám obvykle u nudle. Dokud se něco nestane. Protože jakmile se něco stane, v rozčilení a stresu si sotva vzpomeneme na vlastní jméno, natož na své povinnosti nařízené zákonem. Nikolka si tedy koupila svačinu, nastoupila do svého nového vozu a nesoustředěně vyrazila z malého parkoviště.

  Malý David se do Lidlu pro limonádu nevydal na vlastní pěst. Do školy chodí sám, to jo, ale jakékoli vybočení z kurzu je zvyklý oznámit mamince. Tak ho to naučila. Proto má přece svůj vlastní telefon. „Dobře, Davídku, kup si pití a pak rychle do školy, ať nepřijdeš pozdě, jo?“ schvaluje mu jeho matka ve sluchátku. Odsouhlasí to a automaticky přikyvuje hlavičkou. Jasně, budu spěchat, maminko, slibuje, i když škola je vlastně na dohled od onoho supermarketu.

  Matka je v práci, v kanceláři firmy sídlící v nedaleké krajské metropoli. No a tatínek samozřejmě také. David je už velký kluk, cestu do školy bezpečně zvládne bez doprovodu. Jenže tohle neplánované vybočení z pravidelné docházkové rutiny Davida rozruší. Je na sebe hrdý, umí si sám nakoupit a umí se i sám rozhodovat jako tatínek. A mamince zavolal jen pro ujištění, že se na něj nebude zlobit. Myslí na kamarády, na první hodinu, nechce se opozdit. Vychází z prodejny. Vozovku od chodníku odděluje jen úzký obrubník, je celý dolámaný, parkoviště je malé a řidiči přes něj často přejíždějí. David si zde neuvědomuje rozdíl mezi chodníkem a vozovkou, tohle není silnice, před níž se má zastavit a pořádně se rozhlédnout. Je šedivé, deštivé listopadové ráno. Z pravé strany se blíží auto, ale David nereaguje, je to jen parkoviště…

   

  Náraz ho odhodil na mokrý asfalt, do mělké kaluže. David je zmatený, vůbec to nečekal. Uhodil se do hlavy, je dezorientovaný. Někdo na něj mluví, muž, co šel za ním, se ho ptá, zda je v pořádku. David to nechápe, vidí vedle sebe stát auto, vystupuje z něj mladá žena. Ptá se na to samé. David přikyvuje a vstává, je celý mokrý, nic necítí. Je v šoku. Něco se pokazilo, nezvládl situaci, hrdost střídá zahanbení, do očí se derou slzy. David pláče. „Jdeš do školy?“ ptá se cizí mužský hlas. David přikývne. „Počkejte tady, zajdu tam.“ Nikolka drží Davida za rameno. „Bolí tě něco?“ ptá se. David se stydí, vrtí hlavou, že ne, nechce tam být, popírá tuhle situaci, popře i bolest, cokoli, chce být jinde, ve škole, s maminkou, v bezpečí. Nikolka telefonuje. David si vzpomene na telefon, vytáhne ho z kapsy a dívá se na tmavý displej. Je prasklý. Jak zavolám mamince?

   

  Sedím si za svým monitorem a dělám, co je třeba. K tomu si pravidelně pouštím jazz, potichu, tak akorát, abych nerušil ostatní a vytvořil jen příjemnou náladu. Kolem mne je openkancl s několika kolegy a kolegyní. Povídají si a pracují. Většinu z toho nevnímám. Kolegyně se jmenuje Monika, má syna ve třetí třídě. Dojíždí vlastním autem na sedmou, já tam klovu do kláves od šesti. Že se něco děje mi dochází se zpožděním, Monika telefonuje, je rozrušená, přechází z místa na místo. „Davida srazilo auto, prý nic vážného, ale stejně tam jedu.“ Volá učitelka, Monika chce číslo na Nikolku. Celé je to zmatené. Kolegové se po sobě dívají. Nabízejí odvoz, doprovod, pomoc. Odjela s jedním z kolegů. Za čtvrt hodiny je zpět, ani tam nedojeli. Prý se nic moc nestalo, David je v pořádku ve škole. Nikolka na sebe nechala kontakt a odjela rovněž do školy. Takže vše v pořádku, říkám si a pomalu to pouštím z hlavy. Jenže omyl. David je možná v pořádku, ale posvátná kráva má uražené zrcátko!

   

  Nepodezřívám Nikolku, ta by na to sama nepřišla. Je to děvče, to za prvé, a za druhé nemá pojem o hodnotě věcí. Má a vždy měla všechno. Takže tím, že zavolala svému staršímu příteli, aby mu řekla, co se jí přihodilo, spíše nechtěně spustila následující sled událostí. Pár minut po návratu Moniky zpět na pracoviště registruji další vzrušený telefonní hovor. Vyrozumím, že se řeší škoda na vozidle ford Fiesta, jmenovitě rozbité zpětné zrcátko. Monika má uhradit dva tisíce, tvrdí jí do telefonu Nikolka. Poradil jí to její boyfriend, vůz není havarijně pojištěn a David přebíhal vozovku bez rozhlédnutí, co ho ta matka vlastně učí? Všichni v kanclu jsme na nohou. Včetně Moniky. Cože? To jako vážně? Racionální argumenty a jasně formulovaná varování zahnaly Nikolku do úzkých. Vzápětí volá samotný boyfriend a důrazně se dožaduje úhrady vzniklé škody. Závěr je jediný, jde se volat na policii. Monika znovu odjíždí řešit situaci. Tentokrát sama.

   

  Celé dopoledne na to myslím. Nemůžu uvěřit, že jsou mezi námi lidé tak sociálně negramotní, tak bezcitní a arogantní, že na nevinném dítěti, které se štěstím ve zdraví přežilo jejich selhání, vymáhají úhradu škody vzniklé jejich vinou. Onen Boyfriend, jak jsem si ho pro sebe pojmenoval, dokonce šel do školy a požadoval, aby mu učitelky přivedli Davida. Cizí chlap, který u incidentu nebyl. A to jako proč? Chtěl ho dodatečně seřvat? Nebo se snad omluvit…? Učitelky se naštěstí zachovaly profesionálně a ukázaly pánovi dveře.

  Žijeme v globalizovaném, korporátním světě, který potlačuje občanskou společnost a protěžuje kariéristy a sociopaty. Soucit a humanita jsou veřejně vysmívané popelky. Výsledkem toho je uctívání věcí. Věci jsou nám svaté a auta zvláště, neboť jimi můžeme demonstrovat svoji nadřazenost ve veřejném prostoru. Ublížit autu je horší než ublížit dítěti.

   

  Monika se vrátila po poledni. Všichni jsme byli zvědaví, jak to dopadlo. Nikolka dostala pokutu dva tisíce plus nějaké body plus správní řízení. Je jednoznačným viníkem nehody. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se jednání s dopravní policií zúčastnila i její matka, která policistům vyhrožovala známostmi na policii. Zřejmě tím chtěla naznačit, že srážení dětí auty by mělo být legální s tím, že veškeré škody hradí rodiče těch dětí.

   

  Nikolka, studentka čtvrtého ročníku gymnázia, bude na jaře příštího roku maturovat. Její pravá zkouška z dospělosti se však odehrála bez přípravy včera ráno. A Nikolka neuspěla. Budiž jí polehčující okolností, že vstupuje do života těžce poznamenána prostředím, v němž dospívala. Asociální matkou a boyfriendem sociopatem. Nebude to mít jednoduché. A lepší a dražší auto jí s tím nepomůže.

   

Jak vylepšit Corollu? Italské prázdniny