• Ježíšek evo. 9

  Publikováno: 23. 12. 2013

  Protože ty nejlepší dárky si člověk musí dát sám, zanechal jsem předvánočního úklidu a vyrazil v neděli do Sosnové. Semerád Rally Tým tam pronajímal jedno ze svých aut, Mitsubishi Lancer Evo IX, a zážitek to byl tak intenzivní, že se o něj nemůžu nepodělit. Současně, pokud by někdo něco podobného zvažoval taky, pokusím se popsat, co tam člověka čeká, protože to není tak úplně sranda a je dobré mít dopředu aspoň hrubou představu.

  

  A to já tak úplně neměl… Se mnou je to tak, že se pro své ježdění snažím něco trochu dělat, takže v reálném světě zkouším vše, na co stačí peníze (občas okruhové dny, školy smyku, sem tam nějaký kurz sportovní jízdy, mám za sebou i jednu zážitkovou rally školu s Evo VII atd.) a pak toho taky docela dost odjezdím na počítači, což se sice může zdát srandovní, ale nějaké základní reflexy to buduje. Takže jsem celkem neměl pochybnosti o tom, že bych „projížďku“ v Evu měl zvládnout.

  Jenže pak přišla realita. Josef Semerád, který mi dělal instruktora (už to..), se mnou sice základy prošel, ale na moc detailů nebyl čas, a než jsem se rozhlédnul, už jsem byl přikurtovaný v sedačce a dostal jsem pokyn k vyjetí na trať. A tam začalo „peklo“.

  Do auta jsem totiž usedal s tím, že je to přece „produkční vůz“ – sice jde o terminus technicus, ale říkal jsem si, že ta kategorie aut se tak přeci musí jmenovat z nějakého důvodu. Jenže vůbec, v tom autě nic, NIC nefungovalo tak, jak jsem čekal. Asi hlavní rozdíly byly tyhle:

  * K plynu je potřeba přistupovat „binárně“, tj. buď se jede na plný plyn, nebo vůbec. Jízda s takovým tím běžným lechtáním pravého pedálu je u Eva v závodním režimu nemožná – auto poskakuje, cuká a člověk si připadá jako idiot. Jediné, kdy se dá – nebo spíš naopak musí – s plynem citlivě pracovat, jsou průjezdy zatáčkami ve smyku, ale to je kapitola sama pro sebe (viz níže). Na rovinkách je povaha plynu vypnuto-zapnuto dost děsivá, protože na plný plyn auto zrychluje fakt dost agilně a navíc bod číslo dva, brzdy:

  * Brzdy bez posilovače jsem už jako mladší generace nezažil a snad 15 minut mému mozku trvalo, než si uvědomil, jakou sílu je potřeba vyvinout, aby to zatracené auto aspoň trochu brzdilo. Do té doby jsem na pedál stoupal zhruba takovou silou, že by moje civilní auto už dávno bylo v ABS, nicméně v Evu to muselo panu Semerádovi připadat, že nebrzdím vůbec.

  * Spojka: ideálně nepoužívat, tj. v prokluzu trávit co nejmíň času. To je zas v přímém rozporu s tím, jak jsem zvyklý jezdit normálně, kde se naopak citlivá práce se spojkou cení. Už třeba rozjezd – zásadně na jedničku a BEZ PLYNU, což se mému mozku během krátké chvilky dařilo odbourat jen částečně a trpěl tak nejen můj instruktor, ale i technika.

  Takže každý „pedál“ se chová o dost jinak než v civilních autech, a to ještě není všechno. Evo má buďto extrémně velký poloměr otáčení, nebo podobně působící převod řízení, každopádně jsem měl dojem, že to auto vůbec nezatáčí. To je v klikaté Sosnové do začátku poměrně velký problém, protože strategie „před zatáčkou zpomalím a zatočím do ní volantem“ prostě nefunguje (resp. ta trať se asi i tak nějak projet dá, ale není to zábava a člověk si připadá jako v něčem extrémně nedotáčivém; navíc bylo mokro a jezdili jsme na šotolinových pneumatikách).

  Chtě nechtě tak člověk musí začít pracovat s řízenými smyky, a ač jsem o to před jízdou hodně stál, přeci jen je to vstupenka do dalšího levelu. Nejen že je hlava plná myšlenek na to, jak a kdy je potřeba proti vlastní intuici mačkat který pedál, ale ještě je potřeba začít řešit, kdy a na jak dlouho člověk zatáhne ruční brzdu, co tam v tu chvíli bude mít zařazeno, jak má v tu chvíli mít natočený volant, co dělat potom atd. atd. Ze začátku jsem tak vůbec netrefoval nájezdové rychlosti, správný okamžik ani délku zatáhnutí za páku ruční brzdy, nedej bože aby mi zbýval čas na nějakou práci s plynovým pedálem, takže jsme se během prvních pár okruhů několikrát motali v hodinách. (Následovaných rozjezdy s plynem – AU!) Bylo i pár světlých okamžiků, kdy se powerslide podařilo vhodně odstartovat i následně ukočírovat, nicméně po první desetiminutovce jsem byl docela rád, že jedeme do depa.

  Byl jsem vystrašený (po trati jezdila další auta a občas jsme zůstali stát fakt nevhodně), částečně nadšený, ale především naštvaný. Naštvaný sám na sebe, že hlava a ruce nezvládají koordinaci tak, aby jízda vypadala aspoň trochu „normálně“. Samozřejmě jsem nečekal kdoví co, ale že mi třeba bude dělat problém jízda po rovince nebo brzdění do zatáčky, to mě teda dostalo. Připadal jsem si jako úplný neschopa a taky mi v tu chvíli bylo dost líto techniky i nervů pana Josefa.

  Nicméně on to bral poměrně s klidem – takhle prý jízdy začátečníků vypadají a že to chce jen čas. Původně jsem myslel, že absolvuju jen deset minut, ale takhle se odejít nedalo. Narychlo jsem si zkoušel srovnat poznatky v hlavě a vnutit mozku, že má některé činnosti dělat jinak. A pak jsem se prostě modlil, aby už druhá desetiminutovka nebyla taková hanba.

  Když jsem do auta usedal podruhé, bylo to s velkým soustředěním a odhodláním dělat jednotlivé věci lépe. Docela se mi podařilo vštěpit si správnou práci se spojkou a brzdami, takže se pozornost mohla přenést na ruční brzdu a následnou práci s plynem (točení volantu do protisměru mám docela zažité z počítače a řekl bych, že to byla jedna z mála věcí, kterou můj mozek dělal poměrně automaticky). Smyk jsem sice dostkrát zkazil, ale spíš to už bylo tím, že se mi ho vůbec nepodařilo vyvolat (nejčastěji malá rychlost nebo špatné načasování). Když už jsem byl v něm, začínalo se mi ho dařit volantem a plynem kočírovat a konečně jsem zažíval ty krásné pocity jízdy bokem, které člověk jinde moc nezažije. Navíc ta ohromující trakce… Šlo to až tak daleko, že jsem při nějakém pátém-šestém kolečku začal trochu i řešit efektivitu průjezdu zatáčkou ve smyku, ale opravdu jen trochu – pořád jsem byl většinou rád, že se to vůbec nějak povedlo a že jedeme po směru. Každopádně těch pár posledních koleček jsem si nesmírně užil – každý povedený průjezd byl ohromnou radostí a satisfakcí.

  Do depa jsem se po druhé desetiminutovce vracel spokojený. Určitě to chtělo ještě další jízdu (a pak další a další, jak se znám), ale to už mi Ježíšek vystavil finanční limit a jak říkám, v zásadě mi to takto stačilo. Bylo to jen letmé seznámení, ale se vším všudy – nechybělo ostré auto (asi úplné maximum, co se dá amatérovi půjčit), vhodná, uzavřená trať a na sedadle spolujezdce profík, který neustále radí, pár koleček sám pro inspiraci předvede (klobouk dolů, co s tím ti chlapi umějí…) a hlavně povzbuzuje, ať se toho nebojím a jedu naplno. Jaký rozdíl oproti „zážitkovým jízdám“ ve výkonných autech, kde je jejich největší starostí, aby auto zůstalo v přidušeném módu a nic se moc neopotřebovalo…

  

  Doporučil bych tento zážitek? Jednoznačně, je to pravděpodobně to úplně nejvíc, co jsem kdy za volantem zažil, současně to je ale i poprvé, kde jsem měl nefalšovaný strach, pochybnosti o sobě a trochu i frustraci. S Ferrari na letišti se to nestane – to rozjede a zastaví každý, ale aby se dalo užít tohle, je podle mě nějaká průprava nutná. Já byl od správné jízdy na míle daleko, nicméně mezi 15.-20. minutou ježdění už jsem relativně chápal, o co tam jde, a ten pocit, když se náhodou někde něco povede, je s výjimečnou závodní technikou prostě něco. Těch dvacet minut mě stálo vzhledem k okolnostem velmi rozumných 4000 Kč a byly to jedny z nejlíp utracených peněz, co jsem kdy do aut nacpal.

  Díky Semerád Rally Tým / Driving Academy!

  Edit: onboard jednoho jiného účastníka

Mega R.S.