• ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA III.

  Publikováno: 11. 5. 2008

  Nakonec jsem to stihnul.. 😉

  Mazda 6 Wagon

  Exteriér

  Opouštím mikrosvět Citroënu a mířím k tmavě modrému japonskému kombíku. Očekávám zážitek stejně nevšední, jako setkání s Himitsuko. Okaeri Mazdá! Stojím a dívám se do projektorových očí s výrazem, který je pro Mazdu typický. Myslím si dokonce, že pokud se v Evropě nechce ztratit, je pro ní její asijský původ výrazovou nutností a prvkem, který určitá část zákazníků ocení a ta druhá část.. no tak ta druhá se o Mazdu vůbec nezajímá. Ostře profilovaná a kupodivu neagresivní příď se snad až příliš lomeným „úsměvem“ je hezká a v davu nezaměnitelná. Jdu podél dveří, kde nic novátorského ale ani rušivého nevnímám a posunuji se k sympaticky zaoblené zádi kombíku do které jsou citlivě zakomponována složitě skládaná zadní světla, která na druhý pokus dobře vystihují designovou podstatu M6. Tou je rafinovanost. Předchozí model mne při pohledu na zadní barevnou a nesourodou část často nutil odvrátit zrak nebo přemýšlet o rozzářených tokijských neonech uprostřed letní noci, nová M6 je ale v tomto ohledu o světelný rok dále. Dálněvýchodní vliv tedy může být i vkusný. Relativně rozměrný zavazadlový prostor není příliš pravidelný a především.. neobsahuje rezervní kolo, pouze dojezdovou sadu, která přidává cenné litry a ubírá na hmotnosti. Víko se kultivovaně sklápí a hned na to už držím kliku od levých předních dveří v ruce.

  Interiér

  Vždycky, když otevřu nějaké nové auto, snažím se vnímat celek. Všemi smysly. Poslochám zvuk dveří, vnímám vůni/pach, hodnotím odpor mechanismu dveřních závěsů.. To jsou velmi důležité věci, které o autě napoví víc, než si člověk myslí. Dveře jdou překvapivě lehce a po usednutí se tiše zavřou. Lehce mlaskavě, ale tiše. Dívám se na velmi pěkný volant, který se až nápadně podobá tomu v nové Laguně. Je obšitý kůží, má ten správný průměr, je ale docela tenký a to není poprvé, kdy si u japonských vozů všímám tohoto detailu. Mohlo by to být tím, že jsou menší a mají tím pádem také menší ruce? Mohlo, přece nebudou vyrábět volanty se dvěma tloušťkami. Jedny pro Evropany, druhé pro Asiaty (zvláštní, pořád mi to zní pejorativně a přeci to tak vyznít nemá…). Přístrojová (optitronová?) deska je sice poněkud barevnější, než bych čekal, ale přesto je vkusná a jednoduše pochopitelná, s poněkud horší čitelností údajů z rychloměru a otáčkoměru. Jak jsem ale později zjistil, jde jen o zvyk. Středový panel s bezvadnou ergonomií potěší svou spodní částí, v té horní se ale skrývá horizontální červeně podsvícený displej, který vypadá jako průzor v T34. Ten je rozdělen na tři části a působí svým pojetím smutně archaicky. Tak nějak z dob počátku digitalizace údajů v interiérech. Hledám ovládání palubního počítače, ale nebyl jsem schopen ho nalézt. Přes ovládání na volantu jsem ho nenašel a na přístrojové desce také ne. Ergonomie tady někdy má své mezery.

  Celý interiér je ale jako celek harmonický a řekl bych i účelně jednoduchý. Nic neodvádí pozornost, nic neruší, vše je tak, jak to asi člověk očekává. Trochu se vtírá myšlenka, že je M6 uvnitř trochu bez nápadu a cela bez emocí. Zkrátka rafinovanost vnějšku poněkud předbíhá účelnou jednoduchost vnitřku. Jsou to dvě sestry, které spolu nemluví. Dvě Antone Pavloviči? A není to málo? 😀

  Je třeba říci, zpracování a slícování jednotlivých dílů patří a vždy patřilo u Japonských vozidel k tomu lepšímu průměru, výrazně lepšímu. Díky použitým materiálům ale nikdy na vrchol nevystoupí a M6 to uvnitř důrazně potvrzuje. Téměř všechny plasty jsou tvrdé, nebo jen symbolicky měkčené. Dokonce i kůží potažený volant je tvrdý jako kámen a neklamné signály mého zhýčkaného pozadí mi ukazují pomyslně vztyčený prst. Ani palec, ani prostředníček.. spíše ukazovák. Sedadlo řidiče je dostatečně dimenzováno i na rozměrnější pozadí evropského jedlíka, Američan už by ale měl smůlu. Sedák je tuhý, plochý a téměř bez tvaru, opěrák je dostatečně dlouhý, ale ve své střední části až nepochopitelně tvrdý a jen s mírně přizvednutými okraji bočního vedení. Při japonském smyslu pro detail mi prostě uniká důvod, proč výrobce do rodinného kombi zakomponoval laminátové sedadlo z tramvaje. Svým způsobem se na mém vnímání silně podepisuje i předchozí anatomická seance z C5. Startuji

  Na silnici

  Ohřátý motor neslyšně nastartuje a jeho chod prozradí až ručka otáčkoměru. Hm. Levá ruka na multifunkčním volantu, pravá na pěkné a sympaticky tvarované řadící páce, levá noha zvolna pouští měkkou spojku a pravá měkce dotírá na plynový pedál. Až pohled jednoho zvědavce stojícího opodál mi prozradil, že je můj rozjezd doprovázen klukovským vytáčením motoru.. Nešvar elektronického pedálu plynu a velmi dobrého odhlučnění..

  Mazda 6 je proti C5 z papíru. Rozdíl v hmotnosti u obou vozidel je asi 150 kg, což je dost. Přesto nemám pocit nějakého sportovního nářadí a dynamicky při rozjezdech na křižovatce rozdíl nevnímám. Samozřejmě je jízda s turbodieselem a benzínovým motorem o něčem úplně jiném, ale celkovou schopnost vyvinout rychlost lze hodnotit jako velmi podobnou. Vjíždím na stejnou zatáčkovitou okresku a tlačím na pilu. M6 věrně kopíruje terén a jede spesně tam, kam jí pošlu. Něco mi ale stále nesedí. Řazení to není, to je výtečné a přesné. Přechod mezi stupněm 1 a 2 je dokonce lepší, než u A4 a ruka cítí velmi exaktní odpor v přesně vymezené kulise. Od stupně 3 a dále podle mě přebírá vládu A4. Řízení je téměř prosté zpětné vazby. Abych řekl pravdu, přečetl jsem si pár jízdních testů a do M6 šel doslova „natěšen“. Novináři zasvěceně píší o vynikající ovladatelnosti a chirurgické přesnosti.. Až si říkám, jestli to třeba jen není kastle na podvozku 911? Není. Opravdu ne. Výjezd ze zatáčky doprovází důsledné vracení volantu zpět do neutrální polohy a to je neklamné znamení, že tady zasahuje servořízení do děje víc, než neviditelná ruka trhu do naší ekonomiky. Motor se ochotně točí a nevydává přehnaně veliký hluk, je dobře utlumen.. ale je také velmi dobře utlumen ve svém projevu, který je nevýrazný a mdlý. Zcela mu chybí výkonová špička a při svých 108mi kW prostě nepředvádí to, co bych od něj očekával. Zatím ale jedu po okresce a vnímám tlumení nerovností, které je velmi dobré a prosté rezonancí různých rezonancí a doprovodných zvuků. Mazda se nekroutí a její papírová stavba jí v zatáčkách pomáhá v nižších odstředivých silách, na které rozměr 17″/215 pohodlně stačí. Jedu rychle a zdánlivě jistě, ale po chvíli se v levé zatáčce poměrně úzké silnice asi sto padesát metrů přede mnou objeví nechutný kolos v podobě T815 a já musí razantně brzdit, abych se s jedním kolem na krajnici vyhnul plynovým hořákům malešické spalovny. Mazda v tu chvíli prozradila nevýhody příliš lehké konstrukce a těžiště ovlivněného „batohem“ na zadní nápravě. Neklidné smýknutí zadku jsem musel kontrovat volantem a nervozita celého auta vyvolala ještě větší nervozitu mého spolujezdce.. Jeho sedadlo získalo dvoubarevný nádech vkusné kombinace šedé látky s hnědým dekorem. Ve chvíli, kdy jsem bezpečně míjel třicetitunový kolos tiše špitl „myslím, že jsem se právě po***l.

  Jedeme dál a už si začínám všímat.. Potah tvrdých sedadel (tvrdost cca na stupni 9) je naprosto neprodyšný a potí se mi záda.. Oups, nejen záda.. Sjíždím z okresky na dálničním sjezdem, kde jsem si nechal dost prostoru k jízdě na hraně s utažením pod plynem.. Vytočená trojka, letím.. M6 drží.. drží… pohnu volantem do směru a M6 držet přestává. Zadek s sebou trhne, podvozek necitlivě škubne zásahem ESP a důvěra je pryč. Vyjíždím na dálnici, kde dostihnu Fabii Combi s červeným TDI. Podřadím a předjíždím. Točím motor co to dá, ale Fabia se mně drží jako klíště. Až od čtvrtého rychlostního stupně se asi proti své vůli začíná vzdalovat a já přemýšlím nad smyslem této motorizace. Na stejném úseku jsem s těžší C5 s turbodieselm jel možná ještě o trochu rychleji. No, to je opravdu zklamání. Dorazím tiše do cíle a je mi úplně jedno, jestli mně někdo sleduje. Nechávám klíčky uvnitř, rovnám si zpocenou košili a jdu směrem k Mondeu.

  Shrnutí

  Do M6 jsem šel s velikým očekáváním řidičského zážitku, pěkně zpracován médii. Hledal jsem to, co jsem ale při nejlepší vůli nenašel. M6 je kvalitně postavené, velmi hezké a esteticky vyvážené auto. Tečka. Volba motorizace mi vyznívá pro turbodieselový motor, který lehkému vozu propůjčí trochu více jistoty a posune těžiště více směrem dopředu, jak se na předokolku sluší a patří. K sedadlům je to, že z testovaných vozů na tom byla M6 nejhůře. Bohužel pro Mazdu, zdaleka nejhůře. Zkrátka, přestože je nová M6 (jaksi povinně) dobré auto, nečekejte zázraky. Pro mne osobně a zejména po tak velkém očekávání se jednalo o zklamání dne.

ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA IV. ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA II.