-
Nižší střední třída: Toyota Auris
TOYOTA AURIS 1,6 DUAL VVT-i SOL
Pršelo bez ustání už druhým dnem a otravný podzimní déšť co chvíli vyťukával na střechu maringotky něco jiného. Kdysi slavný břichomluvec Herman Froditt smutně seděl za malým stolečkem s plastikovým ubrusem s modrými puntíky a s hrnkem studené kávy před sebou. Nepřítomným a znuděným pohledem sledoval oprýskaný nápis nad šapitó velikého stanu před jeho maringotkou, kolem kterého občas problikávaly pestrobarevné žárovky.. tedy jejich zbytek. Červené, zelené a žluté světlo se odráželo v potůčcích dešťové vody stékající po Hermanově okně a jeho mdlé vodnaté oči jej odrážely zpět…
Cirkus Der Trivial & Trocken Tote projel křížem krážem celou Evropou.. minimálně tedy od Hamburku až k Mnichovu a Herman Froditt s ním.. V posledních několika měsících to ale nestálo za zlámanou grešli a návštěvníků ubývalo… Málokoho zajímalo Hermanovo břichomluvecké umění a dny slávy cirkusových manéží pomalu mizely jako písek v přesýpacích hodinách.
A tak uplynul ještě týden, než to principál zabalil úplně a Herman Froditt šel po šestnácti letech v manéži na dlažbu. Udělal prý celkem terno ve výzkumném ústavu experimentálního lékařství, protože mu příroda jaksi opomněla nadělit tam dole… i tam nahoře… prostě byl tak trochu obojetný…
Toliko k Toyotě Auris, která má ale i své zajímavé klady… O tom ale níže.
Ve stínu tmy, aneb Auris nenápadný
Toyoty nejsou (až na jejich sportovní deriváty) nijak zvláště výrazné, nebo snad dokonce atraktivní vozy. Kdo tvrdí opak, trochu příliš popíjel saké.
Tím ale ani zdaleka neříkám, že jsou přímo ošklivé, to ne… Zkoušený Auris bych dokonce označil za celkem hezké auto, kterému ten cirkusový pruh přes kapotu docela slušel.. Navíc mu přidal několik km/h i zamčenému v garáži, tedy to, o co usiluje Ford už několik let svým kynutým designem.
Narozdíl od Hondy je vnější tvar Aurise jednoznačně klasický a jaksi… evropský.. Nemá nějaký konkrétní výraz a designéři si nejspíš ani nekladli za cíl vymodelovat krasavce pro bulváry evropských metropolí, nicméně alespoň náznak něčeho specificky „Toyotího“ tam být mohl… Nenalézám nic, ale možná se jen špatně dívám.
Neutrální přední část zdobí docela pěkné světlomety se složitou vnitřní architekturou, ukrývající projektorové čočky… Vypadají jako xenony a skoro také tak svítí. Za to patří Aurisu po zásluze plusové body.
Na bocích s nadprůměrným pontonem nehledejte nějaké výrazné prolisy či snahu o odlehčení, vše je jaksi harmonicky normální a očekávatelné… skoro se chce napsat nudné..
Příplatková kola z lehkých slitin mají název „Turbine“ a opravdu také jako turbína vypadají.. Na rozdíl od konkurentů mi ale k Aurisu více „sednou“ klasická ocelová kola s kryty.. Nevím proč, snad pro tu nenápadnou střídmost…
Jdu dál a dívám se na záď. Klasické tvary hatchbacku poněkud oživují zajímavá koncová světla se třemi vertikálními světelnými plochami.. Popravdě, na celém Aurisu je to ten nejzajímavější a nejpovedenější prvek… Tady by se mohli designéři mnoha jiných evropských značek inspirovat.. Vtipné a efektní.
Zvedám víko pátých dveří a jemně syčící vzpěry odhalí průměrných 354 litrů ne právě ideálně tvarovaného zavazadelníku… Do nepravidelného prostoru výrazně zasahují podběhy zadních kol, které de facto značí STOP virtuálním snahám o umístění kočárku.. Dojem trochu napravuje precizně tvarovaná gumová vana a systém úchytných ok a háčků. To se může hodit.
Kufr se měkce zavře a moje kroky směřují k levým předním dveřím.
V manéži Bolka Toyoty, aneb Auris výstřední
První usednutí do Aurisu mě opravdu překvapilo. Ultrakonzervativní vnějšek je s vnitřkem v ostrém protikladu, jako když nenápadný šedý oblek ukrývá tělo pokryté tetováním, piercingem a drátěnou košilí..
Představte si, že z prostředku palubní desky někdo vystrkuje stříbrnou plastovou nohu a chodidlo si opírá v místech, kde obvykle bývá ruční brzda a nějaké odkládací místo pro Coca-Colu. Zhruba někde na stehnu z té nohy trčí řadící páka a v místech, kde začínají spoďáry nahmatáte… ovládání klimatizace….
Bizarní noha nepatří pomalému důchodci, kterého Auris potkal někde na přechodu, je to spíše zvláštní řešení ergonomického požadavku na bezproblémovou dostupnost řadící páky (to bylo splněno na 100%) a snadnější ovládání ruční brzdy.. tam tedy nevím, ale pokud chtěli designéři dosáhnout erektivního efektu spolu s vykloubeným zápěstím, uspěli opět na 100%!
Až na přístrojovou kapličku a zmíněnou důchodcovu nohu je celý zbytek interiéru střídmý, šedý, nenápadný a konzervativní. Všechny materiály v interiéru Aurisu nicméně nesnesou srovnání ani s průměrem ve třídě. Auris v této disciplíně beznadějně prohrává i s letitou Astrou, nebo korejským Ceedem. Měkčené není prostě nic, všechny plasty mají lacinou hladkou strukturu a svou tvrdostí připomínají chléb v regálu Lidlu těsně před zavírací dobou.
Testovaný Auris měl najeto nějakých 19.000 km, interiér samotný bych ale tipoval alespoň na sto – bez nadsázky, byl totiž poškrábaný skoro všude, zejména důchodcova noha, loketní opěrka a vnitřní kličky dveří. Kličky dveří byly navíc uvolněné a ta u spolujezdce sotva držela na svém místě.
Kvalitu Made by Toyota si tedy představuji opravdu jinak a třeba takový Peugeot 308 ji v tomto ohledu totálně deklasoval.. Pro někoho zůstává Toyoty stále synonymem kvality s neprůstřelnou image a Peugeot tím „Žabeotem“, co se rozpadne hned na druhém rohu.. Inu, zvykejme si, že letitá klišé prostě jednoho dne musejí odeznít.
Kterákoliv desetiletá Toyota Camry strčí kvalitou a zpracováním současnou produkci do kapsy.. ale časy se mění a je třeba šetřit, protože boj o první místo v prodejích něco stojí.
Zkouším rádio, ale to jde zapnout až s otočením klíčku… pak ale hraje nádherně čistě, s dobře vykreslenými basy a středy a čistými, nezkreslenými výškami – audio vítěz těstu!
Současně s otočením klíčku se doslova rozzářily přístroje v kapličce barvou vycházejícího slunce.. Jas se dá seřídit, ale ta sytost barev mě úplně uhranula. V šedošedém interiéru vypadaly přístroje jako dvě slunečnice na rumišti.. prostě velmi pěkné a efektní, včetně originálního umístění palivoměru, ukazatele teploty vody a palubního počítače ve středech rychloměru a otáčkoměru.
Volant má klasické rozměry i tvary, velmi dobře se drží a není nijak přehnaně tvrdý.. kůže na jeho povrchu už ale začínala lehce klouzat.
Sedadla… Krátké opěráky, krátké sedáky a nevyhovující opěrky hlavy. Ty v Hondě nebo v 308 jsou mnohem lepší.. Co hůř, posuv sedadel v podélném směru je značně nejistý, zadrhává se, nebo se obtížně aretuje.. Nic moc. Přitom tvarování menším postavám bude vyhovovat velmi dobře a sedáky i opěráky jsou optimálně tuhé.
Jdu si sednout za sebe, dveře přiměřeně tlumeně žuchnou a sedím na zadním sedadle za sebou… Místa před nohami tak akorát, na nárty ok, nad hlavou skoro otevřené nebe – Auris tady těží z vyšší stavby karoserie.
Jdu zpět na místo řidiče a otáčím klíčkem…
Letem světem, aneb Auris nečekaný
Motor na volnoběhu skoro neslyšíte. Neozývá se žádné mechanické kvílení Astry, žádné bzučení z Mazdy… Atmosférické čtyřválcové motory Toyoty patří s těmi od Hondy k tomu nejlepšímu, co znám..
Ruka na důchodcově noze nalezne v naprosto přirozené pozici řadící páku, která pracuje zlehka a docela přesně… tak nějak v očekávání.
Vyjíždím z parkoviště a vnímám, že je přes tlusté A sloupky celkem špatně vidět ven, musím se celý nahýbat, abych si byl jistý, že nedoplním půjčeného Aurise o další efektní pruh, tentokrát ale na blatníku.. Zrcátka jsou celkem šikovně umístěná a tak akorát veliká.
Nastavuji optimální teplotu vzduchu, což jde velmi dobře a intuitivně. Nemusím o tom vůbec přemýšlet, takže z hlediska ergonomie je na tom v tomto ohledu Auris nadprůměrně. Palubní počítač se ovládá také velmi snadno přepínám tlačítka na přístrojovém štítu a jeho hodnoty jsou logické a dobře uspořádané.
Benzínová jednašestka dobře a ochotně táhne už od nějakých dvou tisíc a jejích nadprůměrných 91 kW není jen papírovým údajem, jako třeba u korejské konkurence. Časování zdvihu sacích i výfukových ventilů funguje u Toyoty velmi, velmi dobře a motor jde ochotně do otáček.
Prvních pár stovek metrů po ne právě ideálně rovné cestě prozradí, že je Auris naladěn spíše pohodlně a nehledě na jednoduchou konstrukci jeho zadní nápravy, nijak nebouchá a neztrácí na výmolech a dírách stabilitu.
To už ale dávno řadím výš a na přístrojovém štítu bliká šipka, která mě jemně upozorňuje, že bych měl zařadit vyšší převodový stupeň, jestli se nechci ucházet o místo čestného sponzora Alexeje Millera, šéfa ruského Gazpromu.
Šestnáctipalcová kola jsou pro Auris tak akorát a k mému překvapení, které jsem si opravdu citelně uvědomoval, si nechá Auris líbit opravdu hodně. Tedy mnohem víc, než byste si tipli. Karoserie se sice nakloní, příď se nahne vnějším kolem k silnici, ale záď neustřelí a Auris se naprosto sveřepě drží zvolené stopy. Není to stejné, jako ve stejné rychlosti projet zatáčku třeba Focusem s pocitem neustálé skálopevné jistoty kontroly, ale je to velmi… překvapivé. Jízdně mě prostě Auris v dobrém smyslu slova překvapil.
Brzdy jsou zcela standardně fungující a nebylo příliš prostoru zjistit, jestli je unavím, řízení klasicky elektricky odtažité, ale to mi vůbec nevadí..
Cokoliv ale nahnal na bodech podvozek a vynikající motor, to svědomitě srážel levný interiér, který různě povrzával a popraskával… Už zmíněná vynikající audiosoustava ten nešvar trochu mírnila, ale tohle je věc, která mě strašně točí..
Na posledních kilometrech zkouším akceleraci a ještě jednou chválím Toyotu za její motor. Spotřeba 10,9 l/100 v dlouhodobém režimu napovídá své, ale způsob, jakým byl Auris evidentně už delší dobu užíván mluví sám za sebe…
Zajíždím zpět na parkoviště a zatahuji ruční brzdu do ztopořeného stavu… stříbrný plastík její aretace už projevuje známky opotřebení… ani se neptám, jak k němu také mohlo dojít….
Today, Tomorrow, not in Tyoyta however.
Toyota Auris mě překvapila svou přívětivostí na silnici, svým nezáludným „user friendly“ chováním, stejně jako slušnou mírou ergonomie v interiéru.
Celkově neutrálně hodnotím obyčejné a trochu hermafroditní tvary karoserie, kterou vystihuje dobře rčení jednoho mého známého „Je to jako když chceš, ale nemůžeš“.
Pěkná jsou zadní světla a ta přední zase velmi dobře svítí.
Interiér je až na moc pěkné přístroje v kapličce k uzoufání nepěkný a nekvalitní, s trčící nohou v místech, kde obvykle bývá… prostor a s hrůzostrašnou ztopořenou věcí namísto ruční brzdy.
Celou dobu se ozývalo různorodé praskání a loupání odkudsi z přístrojové desky a občas od dveří spolujezdce.
Sedadla neuspokojí na delší vzdálenosti, místa je ale dost i vzadu. Zavazadlový prostor sice pojme celkem standardní množství litrů, přepravu větších předmětů, včetně kočárku ale raději vynecháte, jeho nepravidelný tvar vám to nijak neusnadní.
Tradičně dobrý dojem z motorů Toyoty trochu kazí vyšší spotřeba při agresivnější jízdě, která je dána celkem krátkým zpřevodováním, motor je ale i ve vyšších otáčkách celkem tichý a kultivovaný a nijak mě nerušil.
Celkově vnímám Aurise jako slabší článek řetězu v nabídce Toyoty. Pokud vím, příliš se neprodává a možné důvody jsem uvedl výše. Testovaný kousek stál cca 440 tisíc a to není právě málo… kdo ví, dnes už je to možná všechno jinak.
Příště: Nový Mégane vs. Golf VI… jen velmi krátce a bez fotodokumentace… tedy tak trochu mimo soutěž… ale jen tak trochu.
Poté vyhlásím vítěze, možná i s anketou, když se mi podaří přijít na to, jak ji sem dát 😉
Golf vs. Mégane, aneb ring volný… Nižší střední třída: Peugeot 308
6 478 Responses to Nižší střední třída: Toyota Auris
[1]
4. 11. 2009 v 12:33Emel
wolff: jo, tohle právě celkem nechápu… nebo lépe řečeno neuznávám: ať se to auto dělá s čím chce, mě zajímá jen to, co si chci koupit. Pokud chci turbobenzín, tak mě netrápí špatná nafta. Pokud chci manuál, nezajímá mě, jak dobrý je automat.
[2]
4. 11. 2009 v 14:10wolff
No ale jistě mi dáš za pravdu, že to tak dost často bývá…
Komentáře nejsou povoleny.