• ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA IV.

  Publikováno: 14. 5. 2008

  Ford Mondeo Kombi

  Exteriér

  Když se Mehmed II. toho jména díval na hradby Cařihradu, musel mít velice podobné pocity jako já, když jsem se blížil k obrovitému kombíku od Fordu. Zvláštní světle nazelenalá barva dává vyniknout všem tvarům svalnaté karoserie.. No, ale jak to říct… Nevím jistě, jestli by nebyla tmavá lepší? Tedy vím to celkem jistě, jen to nechci říkat příliš nahlas. Mondeo je především opravdu velmi velké auto a jeho dimenze dobře vynikne při srovnání třeba právě s M6. Nejde až tak o centimetry, spíše o celkový dojem, takže je jasné, že v hledáčku designérů byla robustnost jedním z hlavních a klíčových prvků. Mondeu tady zdatně konkuruje C5, kterou ale označím spíš slovem „mohutná“, než obrovitá, protože tam nejspíš nebyla velikost prvoplánová. Nezvykle tvarovaná, ale jinak hezká a do celku dobře zakomponovaná světla po stranách už poněkud „vzteklého“ výrazu staví Mondeo do pozice rváče „Uhni,, nebo tě sejmu“. Inu, jestli to tak je, to se přesvědčím později. Jdu kolem masivních boků směrem dozadu a cestou míjím veliká 18″ kola. Letmý pohled přes rameno na skvosty o stejném rozměru u C5.. Eh, jdu raději dál a dostávám se ke kufru, který k mému údivu skrývá zavazadlový prostor skromnějších rozměrů, než bych čekal. Rozumějte, ono je to Mondeo opravdu tak veliké, že člověk nad zadní nápravou očekává přinejmenším stodolu.. Ale aby se to nepletlo, místa je tam dost a dost, zavazadlový prostor je navíc velmi prakticky tvarovaný a v dvojitém dnu skrývá dojezdovou rezervu. Víko kufru jde k zemi a jediný doprovodný zvuk je plácnutí espézetky o plech.. Několik dlouhých kroků a už netrpělivě držím kliku těch dveří, které mně zajímají nejvíce.

  Interiér

  Dveře se otevírají hladce a lehce, a stejně tak lehce zapadnou zpět. Možná až příliš lehce. Čekal jsem decentní žuchnutí jako u A4, ale dočkal jsem se překvapivě ostrého prásknutí. Otevřel jsem dveře ještě jednou a zkusil to trochu něžněji s o poznání lepším výsledkem, přesto se ale ozvala více, než jen jedna frekvence.. Usadil jsem se do příjemně tuhého a přitom pohodlného koženého křesla a elektricky nastavil optimální polohu. Po sezení v M6 cítím znatelnou změnu k lepšímu, ale sedák jen málo podpírá stehna směrem ke kolenům, takže chvíli zkouším nastavit jeho sklon a když už se zdá, že jsem na to přišel, musím se posunout blíž k volantu, kde už jsou kolena blízko sloupku řízení. Příjemný opěrák je pocitově kratší, než ten v C5 a tam, kde jsem si v Citroënu opřel ramena, ve Fordu oporu nenacházím. Hlavová opěrka je chvályhodně blízko, ale trochu níž, než by bylo podle mého gusta.

  Jsem zvyklý na ledascos a viděl jsem už mnoho interiérů, které bych označil za víceméně nepodařené, levné nebo kýčové. Mondeo ovšem tomuto smutnému žebříčku ve střední třídě bezkonkurenčně vévodí neuvěřitelným a těžko uchopitelným dekorem bakelitového futrálu na housle. Dřevěný dekor masivního středového panelu se stříbřenkovými tlačítky nejen že vypadá plastikově, ale také tak působí na omak. „Hodnotné dřevo“ je i před spolujezdcem a v bočních výplních dveří.. je všude.. A když jsem se nevěřícně prsty dotkl obložení okolo displeje satelitní navigace trochu silněji, ozvalo se slabé „skříp“… Nemíním sklouznout k laciné kritice toho, co už tolikrát zaznělo, ale na živo vypadá interiér téhle verze (tuším Titanium) jako předsériový Opirus. Promiň, Kio. I tak se ale najde dost lidí, kteří Fordovu snahu o luxusní vzhled ocení, o tom nepochybuji, můj šálek kávy to nicméně není. Pohledný je ale poněkud přetlačítkovaný čtyřramenný volant potažený jemnou kůží. Má dobrý průměr, tloušťku i povrch, ale i zde platí zjištění z předchozí M6 – je tvrdý a nepoddajný. Tato vlastnost bývá vítána jinde a při jiných příležitostech, ale pokud nemáte ruce samý mozol, tady vám při delší jízdě městem s častým ručkováním bude na obtíž. Přes volant se dívám na dva jednoduché tubusy s ukazateli otáček a rychlosti. Jsou přehledné, výborně čitelné a bez nápadu – s výjimkou stříbřenkového okruží. Cítím, že jsem velmi kritický, ale věřte mi, tady se šetřilo a je to vidět. Vždyť i slícování jednotlivých částí interiéru je na první pohled v lepším případě diskutabilní. Tedy (a velmi silně akcentuji poznámku GTIho), jestliže kritizuji A4 za poněkud odbytý středový panel, tak zde mi docházejí slova i chuť.

  Ale abych jen nekritizoval, loketní opěrka je nestavena velmi ergonomicky zdařile, řazení šestistupňové manuální převodovky je precizní a trochu tužší a výhled z vozu je velmi dobrý všemi směry. Zpětná zrcátka nejsou tak velká jako u A4 a C5, ale bohatě stačí. Rozměrný displej navigace má hezkou grafiku. Letmý pohled vzad prozrazuje, že Mondeo není tak veliké pro nic za nic. Nabídka místa je královská a díky stavbě karoserie kombi to platí i pro místo nad hlavou. Poslední věcí, které si všimnu pře stiskem tlačítka Ford Power (to je dnes nějaká móda) je jemné vlákno v čelním skle – výtečný pomocník v zimě a vlhku, kdy ranní ledová námraza během chvilky zmizí a dokonale otráví zbytek dne sousedovi se škrabkou v ruce.

  Na silnici

  Pětiválcový motor původem ze Švédska naskočí klidně, s noblesou a bez vibrací. Tak, jak se u benzínového motoru Volvo dá čekat. Lehké prošlápnutí vyloudí na tváři vzpomínky na S60.. příjemné vzpomínky. Ale vracím se zpět do Mondea, řadím za jedna a vyrážím po stejné trase, jakou jsem absolvoval s ostatními matadory toho dne. Aby bylo jasné, Mondeo je nejen velké, ale také těžké auto. Kombík se ale díky přeplňovanému pětiválci svižně rozpohyboval a za chvíli už jsem s dvanáctilitrovou spotřebou uháněl po okresce.

  Mondeo se nekroutí a svou velikost zdatně maskuje. Přesné a nepříjemně přeposilované řízení bez citu (jak může někdo psát o řízení upovídaném víc, než stará Blažková??) poslouchá zbytek auta bez reptání a tisíc šest set kilo se svižně vrhá tam, kam mu poručím. Už to ale dávno není to staré hravé a zábavné Mondeo, kterých se u nás pohybuje snad víc, než Favoritů, tohle auto je svým jízdním projevem o povinných pár let dospělejší.

  Brzdy se konečně dají dávkovat i bez povinné kovadliny na podrážce a Mondeo je při razantním sešlápnutí brzdového pedálu čitelné jako slabikář. V této disciplíně dohání A4 a těsně šlape na paty C5, která brzdí asi přeci jen o něco lépe a razantněji. Podvozek Mondea je obecně prostě na velmi vysoké úrovni a z celého auta je vyznívá jako největší klad. Tedy s několika drobnými muškami.

  Užívám si vyrovnaného a neutrálního jízdního projevu. Mondeo je čitelné za všech rychlostí a je jasné, že podvozek snese i hrubé zacházení.. Jenže hrubé zacházení s sebou nese i poněkud hrubý projev na nerovnostech. O stabilitu nejde, ta je příkladná, ale izolace od hluku z podběhů a rázů nízkoprofilových kol není ani zdaleka tak dobrá jako zbytek. Interiéru bylo asi líto, že se nemohl ukázat v lepším světle a tak co chvíli něžně zapraská do rytmu výtluků nekvalitní silnice, aby cestující mohli náležitě ocenit, že přeci není žádný dřevo 😉

  Síla přeplňovaného pětiválce je znát zejména na výjezdech ze zatáček, kde se dobře dávkuje díky potlačenému turboefektu. Nesnadné je ale správné dávkování snaživého řízení, které považuji za slabinu jinak kvalitní jízdy.

  Zajíždím zpět na místo, odkud jsem před půlhodinou vyjel. A bilancuji. Akorát přijíždí Laguna.

  Shrnutí

  Ford Mondeo je největší evropské auto střední třídy s královským prostorem na zadních sedadlech a rozměrným zavazadelníkem. Je to kulturista, který ale trochu podcenil nebezpečí anabolických steroidů – totiž všeho moc škodí. Velmi, opravdu velmi dobře jezdí, ale komfortem nehýčká a tichem neléčí. Na to jsou tu jiní. Delší pobyt v interiéru ale vyžaduje buď hodně tmavé brýle, nebo počkat až do západu slunce. A nejde jen o hrůzyplný bakelit, tvary některých částí se prostě ztrácí v kinetickém pekle oblých hran. Cena testovaného kousku začínala číslem 1 a to je opravdu prémiové číslo. Kvalita doslovná i přenesená ale prémiovou v testovaném voze rozhodně nebyla.

ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA V. ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA III.