Strašně mi chybíš, táto..

Vzpomínám na své motoristické začátky – jak si mě v patnácti pustil poprvé k volantu. V první pravé jsme málem nabourali – že se to kormidlo vrací samo jsem pochopil později. Dík, žes mě tenkrát přemoh´ a zatáčku jsme nakonec s chlupem vybrali.

Pár let poté – to už jsem byl starší, ale pořád zelenáč, co sbíral svoje první nesdělitelné zkušenosti u sousedů, co tak rádi roztáčejí modrobílou vrtuli, nezapomenu na ten červnový podvečer. Tys na tom už nebyl kdovíjak, ale zkus, zkus vydržet! „Tá..“,vzlykalas do telefonu.“..tátu, tvýho tátu odvezli“. Podvědomě jsem to čekal, ale byl to čistý průstřel srdce. Už jsem Tě nikdy neviděl. Tolik, tolik věcí jsem Ti nestih´ říct, kruci, vždyť ani nevím, kolik ženskejch si měl před mámou. A co ty ty zažloutlý fotky příbuznejch, kdy ty srovnáme?!

Myslel jsem, že se z toho časem dostanu, ale je mi hrozně táto, poraď mi, co mám říkat těm Tvým dvěma kopiím, co maj’ Tvůj úsměv s mezírkou – zvlášť ten mladší…Minule, to začal zrovna žvatlat, ukázal poprvé na Tvůj portrét, co mi visí na stěně: „Tááta“. Kolena mi poklesla. Už nikdy nebude slunce tak jasné jako tenkrát, dokud si byl s námi. Mám srdce na kusy, táto, deset let uteklo jako voda a nelepší se to. Ale z těch Tvejch kluků, z těch vychováme rovný mužský, slibuju.