• Když dva dělají totéž

  Publikováno: 13. 7. 2007

  Znáte to staré úsloví… Když dva dělají totéž, není to totéž. A dobrá práce se od fušeřiny někdy nepozná na první pohled, obzvláště tehdy, když oba dva řemeslníci spí pod jednou střechou.

  Před necelým měsícem jsem se shodou náhod vetřel k testovacím jízdám aut, se kterými člověk obvykle do podobného kontaktu nepřijde a když už ano, sedí vedle otravný prodejce z nějakého autosalonu, střídavě brunátní zlostí či bledne oprávněnou obavou o svůj život a celkově tedy působí jako otravný retardér dočasně retardovaného řidiče. Ale jen opravdu vzácně se takto postižený řidič dostává do situace, kdy otevře dveře vozu za více než dva miliony a plavným skokem se přesune do vozu jen o několik set tisíc „lacinějším“, aby po dalších dvaceti minutách přesedlal na jiného oře, tentokrát již vysloveně sociálně orientovanou tuctovku za miliónek a testovací odpoledne zakončil lidovkou za osm stotisícovek.

  Dnes to nebude o prvně jmenované A6, ani o posledně jmenované Octavii. V prvním případě se dostáváme příliš daleko z dohledu a v posledním zase příliš nízko.

  Dnes to bude středu a o střetu. O duelu koncepcí 4×4, o skutečném automobilovém inženýrství a konečně o skutečném lesku a bídě mainstreamového svatouška.

  Prvním zástupcem v mém „testu“ byla metrosexuálně oranžová štika jménem AUDI A4 2,0T DTM. O tomto voze budu psát v tomto dílu. Druhý díl bude věnován vozu VolksWagen Passat 2,0 TDI 4motion.

  A tady bych si dovolil použít druhého příměru z židovského přísloví – První dojem dvakrát neuděláš. Ano, první dojem byl šok. Pomerančová barva u auta s cenovkou kolem osmi set tisíc není až takovým důvodem k radosti, vyjma ultrapozézrské image Focusu ST, kterému ale mnohem lépe sluší modrá. U vozů z dalekého jihu a s dvanáctiválcem před zadní nápravovou se dokonce ani jiná nepředpokládá.. jenže…. Jenže u A4 to zachránil paket DTM takovým způsobem, o kterém se prostě nepochybuje. Ohromná, tmavě titanová kola, která svými rozměry uspokojí i lecjakého traktoristu, aerodynamické doplňky z kevlaru a tmavá skla… celek tak nějak podivuhodně vkusně zapadá do sebe a z oranžové aury na parkovišti před obchoďákem může vystoupit testosteronovej bejček s módním čírem, stejně jako elegantní čtyřicátník… výsledný efekt nebude ani v jednom z případů rušivý.

  Usednutí do anatomických sedaček Recaro není třeba nijak komentovat, Jsou prostě skvělé. Netlačí, podrží a… voní 😉

  Zavřel jsem dveře, které vydaly jen tlumené bouchnutí a vzal do ruky volant, potažený alcantarou.. Lepší jsem ještě nedržel. Po krátké obhlídce hezkého, trochu stísněného, černošedého a ultraprecizního interiéru jsem si seřídil zpětná zrcátka (ano, tak se dá poznat řidič od testosteroňáka, ten se dozadu dívá jen tehdy, když vidí odraz modrých světel majáků na přístrojové desce) a otočil jsem klíčkem. Motor naskočil s lehkým zabrumláním a okamžitě se uklidnil, protože byl zahřátý předchozími jezdci závodníky… nesmyslně vzad posunutá sedačka šla o dobrých pár centimetrů k volantu a levá noha už sama hledala optimální polohu na levém pedálu. Pravá ruka se chopila řadící páky s chodem přesným jako řez zkušeného chirurga a několikrát nevěřícně zkusila projet všechny rychlostní stupně.. Ani jediné zaváhání, ani náznak něčeho jiného, než dobře zaplacené nejvyšší kvality. Pomalu jsem opouštěl parkoviště a mířil k výjezdu ze statku a celou dobu hledal cokoliv, co bych mohl vytknout, něco, na co by bylo možné ukázat… a jízlivě poznamenat cosi o chybě z NDR… Nic. Až za chvíli mi zrak padl na ovládání palubního počítače, který ukazoval brutální průměrnou spotřebu někde u 17l/100 km.. To je opravdu lehce infarktová cifra, ale prstem jsem neukazoval, bylo by to samoúčelné.. Tohle auto prostě nikdo nešetřil a dvě stovky přeplňovaných koní potřebují pít mnohem víc, než mých současných sto deset atmosférických…

  Za posledními bloky domů a potenciálně pobíhajícími dětmi, psy a slepicemi začínala silnička, klikatící se mezi stromy a lány pole a s dobrým výhledem do neznámých zatáček. Volala, vábila… To už jsem ale tlačil na pilu a užíval si ocelový ryk vytočeného motoru TFSI, sykot sání a staccato koncovky výfuku… koncert pro uši zasvěcených, který se sice příliš nehodí pro zdolávání stovek kilometrů rychlých dálnic, ale na okresku ubíhající sebevražedným tempem pod osmnáctipalcovými koly se nic jiného nehodí lépe. U některých rychlých vozů se člověk může setkat s tím, že podvozek snese mnohem více, než na kolik si trochu rozvážnější řidič troufne. Na vině je obvykle řízení, které není dostatečně komunikativní a které neposkytuje řidičovým rukám tolik informací, kolik by potřeboval. To ale není případ A4 2,0 T DTM. Volant je ve všech režimech připravený sdělit řidičovi vše podstatné, co se odehrává mezi sloupkem řízení a povrchem vozovky.. záleží pak už jen na zkušenostech a zvycích řidiče, jestli informace využije, nebo ne. Prubířským kamenem je pak dle mých zkušeností chování volantu kolem jeho neutrálního středu v rozmezí cca +/- 45°, protože v záběru uprostřed zatáčky už řidič provádí jen drobné korekce směru, kdežto skutečný nástup do kritického úvodu se provádí na středu. Zajímavé je, že v této disciplíně Audi nejen naprosto bezprecedentním způsobem vyšachovalo koncernového sourozence Passata, ale přesvědčivě deklasovalo i o mnoho sofistikovanější model A6, který byl svým řízením spíše velkým, dvoutunovým zklamáním.

  Nástup výkonu u přeplňovaného benzínového motoru byl velmi dobře dávkovatelný a omezovač zasahoval s rychlostí obvodního soudu pro Prahu 2, to znamená, že ručička otáčkoměru až do jeho zásahu stihla výrazně překročit číslo 7.

  Opakovaná akcelerace potvrdila zvláštní rys některý typů pohonu 4×4 – auto se nerozjede, spíše celé poskočí dopředu a až poté začíná razantně zrychlovat. Systém Thorsen se tedy na rozdíl od Haldexu použitém v Passatu ukázal v mých očích v tom nejlepším světle a zůstává pro mě záhadou, proč tomu tak je. Nejsem odborník, ale jako laik ten rozdíl posoudit mohu.

  S každou další zatáčkou před cílem mé cesty důvěra ve schopnosti auta rostla a A4 se mrštně proplétala všemi směry, kterými jsem jí poslal. Karoserie ne téměř vůbec nekroutí, nenaklání, nevlní při razantním brzdění a všechna kola přitom zůstávají na silnici jako přilepená. Zkrátka, netrvá příliš dlouho a řidič se s autem sroste natolik, že vnímá jízdu opravdu intuitivně. K pověstné dokonalosti schází o něco lepší výhled z vozu, přeci jen trochu více výkonu motoru a přebývá až extrémní tvrdosti podvozku, který se sice nenechá rozhodit nedostatkem přístupu správy pozemních komunikací, ale díry a záplaty opravdu nemiluje. Údržba podvozkové části A4 s tímto motorem musí být zlou noční můrou pro nejednoho majitele, ale na tváři přijímacího technika to určitě vyvolá šťastný úsměv.. Dovolenou v Dominikánské republice už má uhrazenou – stačí čtyři tlumiče a jedna poloosa.

  Ehm, ale kdo by čekal jiné hodnocení vlastností mírně podprůměrně prostorného vozu střední třídy s cenovkou cca 1,500 000 Kč?

  Ale i tak, Audi A4 2,0T DTM: Sehr Gut!

Když dva dělají totéž II Spotřeba vs. potřeba III.