Jak je dobrým zvykem, začnu trochu ze široka. V roce 2009 jsem byl krapet nespokojen se svým zaměstnáním, a tak jsem se rozhodl své zkušenosti uplatnit v rámci oboru. Sáhla po mě firma, která prodávala okenní fólie na auta a na stavby a mým úkolem bylo její portfolio rozšířit také o fólie na změnu barvy vozu, a hlavně na reklamní polepy vozidel. Současná situace na silnicích mě utvrzuje v tom, že se mi to povedlo. Bohužel…

Matný tahák
Kromě standardní palety barev jsme byli na trhu mezi prvními, kteří nabídli v masovém měřítku to, k čemu se vám hodlám přiznat. Matnou černou fólii. Naším záměrem bylo jí kombinovat s matnou karbonovou na kapotě a případně střeše, jenže ta stojí zhruba osminásobek toho, co běžná černá matná. A tak zatímco černý matný karbon potkáte jen zřídka, matných černých aut je mraky.

Model aftermarket blatníky
A tak potkáváme na silnicích automobily, které v touze odlišit se vypadají čím dál tím stejněji. Navíc také příšerně. Stejnou barvu, jako mají tato vozidla (nejčastěji SUV z Mnichova a sedany z Ingolstadtu od série 5 výše), jsem měl na blatnících na favorita, které jsem koupil v Auto Kelly a ještě nebyly opatřeny modrým lakem v odstínu Komfort. Nevím, co lidi vede k tomu, že si dobrovolně na lak auta umístí něco, co vypadá, jako by tam lak nebyl.
Takže se omlouvám všem, že jsem u toho byl, a přidávám jeden tip – bílá matná a bílý matný „karbon“.

Chci vyjet
Nejprve si takovou křižovatku popišme. Jako příklad nám může posloužit sjezd z magistrály s následným nájezdem na ní, konkrétně Hlávkův most. Jo, ta křižovatka, na kterou se dostanete z Argentinské. V Praze, kruci.
Přijíždíte po Hlávkově mostě a chcete sjet na Nábřeží kapitána Jaroše. Prohlédnete si zastávku tramvaje Vltavská, a už je tady připojovací pruh na nábřeží. Jenže ten je zároveň odbočovací zpět na Hlávkův most ve směru do centra matičky stověžaté. A přichází kámen úrazu, tento nájezd bývá často zacpaný včetně našeho připojovacího pruhu.
Logické by proto bylo, že vy (a další tři auta za vámi) vyjedete na nábřeží, zatímco ti, kteří mají plný odbočovací pruh, počkají, až ho uvolníte.
Je třeba si ale uvědomit, že jsme v ČR, kde často logika neplatí. A tak je situace taková, že vás zablokují auta z Argentinské, vy se nedostanete ven a nikdo se nedostane do odbočovacího pruhu.

Chci dovnitř
Pokud jste v opačné situaci, a chcete se dostat do odbočovacího pruhu, zkuste místo plynu šlápnout na brzdu. Pruh se uvolní, vy do něj elegantně vklouznete jak krumpáč do hlavy, a všichni jedou s minimálním zdržením.
Snad každý, kdo je uznán za svéprávného, by měl vidět, že pokud se potřebuji dostat někam, kde je plno, musí odtud nejdřív někdo vyjít. Proto se z autobusu nejdřív vystupuje, než se do něj nastupuje. Jo, ale vy vlastně autobusem nejezdíte, že jo. Tak třeba si vzpomeňte, jak procházíte s VIP průkazkou do SaSaZu a venku stojí partychtivá fronta, čekající, až se někdo rozhodne jít ven, protože v klubu je plno.
Obviňuji z toho mimo jiné české základní školství. To naučí průměrného řidiče dodávky, co se stalo 5.12.1311, ale taková základní pravidla nikoliv.

Něco na závěr
Toto je čtyřicátá lekce autoškoly. Když jsem jí začínal psát, měl jsem v hlavě asi tři témata, a vidíte kolik se jich ještě vyskytlo. Na jednu stranu to vypovídá leccos o stavu na českých silnicích, na stranu druhou mě tší být tu se svými čtenáři a občas je pobavit, i když tento blog vychází asi tak často, jak předpověď počasí Dagmar Honsové…

Ale i v posledních dvou dnech, kdy jsem to zažil znovu (dvakrát), a řídícím byl obyčejný muž – policista, se na to pěkně koukalo. Kdo umí, ten prostě umí. Křižovatky, které se při řízení semafory pravidelně ucpávají, byly najednou vymydlené. Pokud…

Věřím, že je to jen náhoda, ale v obou případech přišel zádrhel. V jednom případě měl zádrhel na RZ písmeno S, v druhém případě písmeno H. V obou případech zádrhelové odbočovali doleva a naprosto si s tímto manévrem nevěděli rady. Možná, že se jim líbil onen policista, nicméně prostě zůstali stát. Žádné povyjetí do křižovatky. Asi si neuvědomili, že policista nemá oranžové světlo jako semafor, řídící dopravák se prostě bez varování zastaví a začne pouštět další směry.

Výsledkem byla zuřivá gestikulace policisty, ať si sakra najedou, aby projeli i ti další za nimi. A výsledkem také bylo, že jsem si uvědomil, že stále se vylepšující semafory s proměnlivým intervalem, řízením na čidla a podobné moderní vymoženosti nás zbavují schopnosti vyřešit situaci na křižovatce bez jejich pomoci.

A následně jsem si uvědomil, že je to jako s auty. Stále víc těch magických písmenek ESP, ABS, EBD, OPBH, TDI, GTI…:-) zbavuje řidiče schopnosti auto ovládat rukama, nohama a hlavně zadkem. Tedy cítit ho, splynout se strojem, užít si.

Omlouvám se, jestli se to nedá číst, je to jen takové malé zamyšlení…

Watzlawick svojí teorií popsal nevyvratitelnou pravdu, že cokoliv děláme, je jistou  formou interakce s okolím, tedy komunikací. Zjednodušeně řečeno, i když se zavřete před světem do jeskyně nebo svého clia, dáváte tím světu něco najevo.

Komunikace na komunikacích
Jak probíhá komunikace na českých silnicích? Formou prostředníčků, rozsvícených brzdovek a nadávek, které protistrana stejně neslyší.
Jak by měla probíhat? Vzpomeňte na první lekci naší autoškoly o blinkrech. Tam jsme vyslovil smělou teorii, že zapínat blinkr byste měli proto, abyste uvědomili o svém úmyslu ostatní účastníky provozu, ne proto, abyste zabránili odtahu při parkování na zákazu nebo proto, že je páčka zrovna ve směru pohybu při zatáčení doleva.

Malý základ gest
Dnes se naučíme rukou dělat jiná gesta, než na která jste doposud zvyklí. Tak třeba rukou kyneme chodcům, že mohou bezpečně přejít ulici. Můžete také v případě, že pouštíte v koloně auto z veldejší, odbočující vlevo, tomuto pokynout, že v protisměru, kam vidíte, nic nejede a on může křižovatku vyklidit.
Pak můžeme komunikovat třeba použitím dálkových světel. Ne že je někomu naperete do ksichtu, ale třeba jedno bliknutí může znamenat, že má jet nebo přecházet. Tedy že o něm víte, umožníte mu jeho manévr a usmějete se na sebe. Jedno probliknutí na dálnici může znamenat „Mohl bys laskavě vyklidit levý pruh, vpravo máš volno a já jedu rychleji než ty.“ Ale dostatečně zdálky, nenajíždět na zadek a podobně.
Dvě probliknutí používám pro naznačení protijedoucímu, že nesvítí. Obyvkle to z kontextu situace daný protijedoucí pochopí a rozsvítí. Pokud tedy nemá na RZ písmeno C.
Vícenásobné probliknutí rychle za sebou je upozornění pro protijedoucí, že opodál jistá guerilla pomáhá a chrání.
Blinkry – všechny čtyři na jedno bliknutí – děkuji. Pravý blinkr v případě, že na dálnici předjíždíte pomalejšího a zezadu se blíží někdo rychlejší, znamená „Vím o tobě, hned jak dokončím předjíždění ti uhnu.“

Tak si to o dušičkovém víkend vyzkoušejte, čekají nás dnes stresy na silnicích, tak si to zkuste trochu vylepšit dobrou náladou.

Přiznejte si to. Motor vašeho auta je prostě subjektivně slabý asi tak čtrnáct dní potom, co si tu nabušenou káru koupíte. Stejně jako kufr je moc malý, máte moc málo čudlíků a tak. Jiné to však je, když auťák vyfasujete v práci. To už něco autu odpustíte, a na závodění po D1 se pak hodí i hátépé. Ale už dost oklik, dneska budeme mluvit o jevu, který je starý snad jak D1 samotná. O stealth jezdcích s opravdu silnými motory pod kapotou. Motory, který ale musí táhnout čtyři tuny v něčem, co tvarem a aerodynamikou připomíná pračku. V Transitech, Crafterech, Sprinterech a Trafficách. Tedy v tom, co se vám při 140 lepí na kufr, abyste tomu v prvním kopci stále tou stejnou stočtyřicítkou ujeli.

Mám silný motor, ale…
Moc nedokážu pochopit myšlenkový pochod pilota dodávky. Jako chápu, že rychle se kazící paleta papíru musí být v Jaroměři pokud možno včera. Cihle z Bohúšovo cihelňě taky nepočkají a tak je nutné trochu pod třílitrovým dýzlem zatopit. Trochu si představuju diskuzi v jejich přirozeném prostředí, tedy v hospodě v Písečné lhotě poté, co všechno to zboží dovezou. „Já teď mám toho třílitra fdýzlu (copyright D-Fens), to lítá jak kráva. Vole, šestikvalt s tím cvičí.“
Ano, třílitrový dýzl s šestikvaltem je výkonný motor, ale ne v naložené třítunové dodávce, ale třeba v Audi A6.

Mobilní paralela
Trochu bych v hledání příčin tohoto jevu poodskočil do méně silníčních vod, i když u slova mobilita stále zůstaneme. Baví mě mobily, obvykle čtu informace o jablečném produktu, který jsem si pořídil proto, že se mi jeho design líbil (opět, vidíte tu paralelu se světem aut?). Jakákoliv diskuze u podobného článku se obvykle zvrhne ve flame, jestli je lepší iOS nebo Android [rýp]navíc naprosto zbytečný flame, všichni víme, jak to je…:D[/rýp]. Slovy vcelku mentálně vyrovnaného čtenáře mám trochu pocit, že jedinci nedostatečně sebevědomí se snaží svůj životní neúspěch projektovat do úspěchu jiných, a tím se ohánět jako úspěchem svým. Tedy, „Android má líp umístěné vypínání zvuku, to jsem ti to nandal, iOvce!“ A opačně, samozřejmě. A frustrát je spokojen, že vyhrál. To samé pozorujeme třeba u sportu („My jsme vyhráli. My jsme dali góla. Našim ublížil rozhodčí“)
A stejné je to s těmi auty. Renault narval do traffica třílitrový dýzl, já s tím jezdím, takže já jsem king of the road.

Máte jinou teorii vzniku tohoto jevu? Podělte se v diskuzi.

Předem se veleváženému čtenářstvu omlouvám, že dnešní lekce autoškoly bude připomínat spíše hejt ze stránek 1000vecicomeserou.cz. Ale ono mě to fakt sere. Výrobci aut si asi řekli, že tam, kde je obvykle hlavní světlomet, není přece důvod, aby něco svítilo, a tak se jali stěhovat některé kůl fičury stěhovat všude možně. A odnesla to hlavně mlhovka.

Světla pro denní svícení
Podle nařízení z Brusele (Brusel podle vzoru prdel) musí být v EU prodávané automobily vybaveny světly pro denní svícení, protože prej umře díky tomu o něco míň jelenů, rakouských aktivistů a prostitutek, jejichž sociální situace jim neumožňuje obléci se do jasných barev.
To je vcelku v pohodě, nevadí mě to, a svítit celý den mě učili už v autoškole na dieselové felicii, která po zapnutí světel zdechla. Měla se tak odstranit nebezpečná situace, kdy někdo svítí a jiný ne.
Automobilky tak vycítily příležitost zlákat na svojí stranu ty imbecily, kteří svítí mlhovkami, protože s Fabií 1.2 s příplatkovými mlhovkami vypadají jak Walter Röhrl, když prováděl svou audinu nočními etapami rallye v době, kdy to ještě byla rallye.
Takže máme výchozí situaci, kdy nám teda svítí jen denní světla, palubka a zadek jsou zhasnuty a báječně šetříme tu naší zeleňouškou planetku. A pak to přijde.
Nebe se zatáhne, a ani nemusí na Zem z pekla vstupovat Nicolas Cage z filmu Drive Angry (omlouvám se těm, kterým jsem právě prozradil pointu, ale nebojte, je jasná stejně už asi po 40 minutách filmu.), stačí že začne pršet. Snížená viditelnost, vcelku jasný termín ze silničního zákona. Myslíte, že se výše zmíněným rozsvítí? Ani v hlavě, ani palubky, ani zadní světla. Jedeme dál na bludičky v mlhovkách.

Světla s funkcí Corner
Další využití mlhovek, které mě vytáčí, jsou světla s funkcí Corner. Co to proboha je? Jako chápu to u oktávek, jejichž piloti se řídí heslem „Nevidím, kam jedu, hlavně že jedu rychle“. Ale co ostatní normální řidiči. Představte si, že stojíte se svým mazlíkem, za kterého jste dali všechny úspory, na světlech, blikáte doleva a kolemjdoucí si říkají – ty audiny jsou takový sra*ky, svítí mu jenom jedna mlhovka. Z novu se ptám – k čemu to ve dne je? A majitelů takto postižených vozů – fakt to v noci nějak pomáhá? Nebo jinak – měli jste před tím, než jste utrpělu tuto výbavu, nějakou krizovku vzniklou tím, že jste někam najeli bez toho, aniž byste tam viděli? Pak ale nepatříte na server o autech, kde je každý podle svých slov minimálně Loeb, ale spíš ještě vo kousek lepčejší.

Home built
Kutilství českého národa se na autech projevovalo vždycky, i v dobách, kdy tady nebyly mračítka z Milotecu. Dnes to vypadá tak, že si průměrný vohnout koupí pásek deseti esemdéček (surface mounted diodes – ploché LEDky) v ceně 10 korun za tři stovky a hodí to někam mezi mlhovky a hlavní světla. „Koukni mámo, taky máme na Loganu denní světla, to už je skoro jak ty endžl ajs vod BMW!“ A jakou to má krásně modrou barvu, to si někdo určitě bude myslet, že máme xenóny… Chudáci auta, většinou vypadají pak jako autíčka z autodromu. Ne v Mostě, ale na Matějský. Funkčnost – 0. Estetika –  0. Faktor poklepu na čelo – 10.

Všude čteme články o tom, jak si natankovat před cestou plnou nádrž, že si do auta máte vzít pití, inzulin a viagru a děti uspat rozcvičkou každých deset minut nebo tak nějak. Jenže nebezpečí vám nehrozí jenom v kolonách na cestě na vysněnou Istrii, můžete se s ním setkat i po drkocání v každodenních kolonách v Praze, Brně nebo Masné Lhotě. Obvykle se tedy koncentruje do větších měst, ale nikde není vyloučeno, že nezabloudí i do vesniček, ba i samot.

Booby Weather
Začátek léta, kdy konečně vyleze slunce na víc, než na dvacet minut, nazývám kozím počasí. Protože to, co občas vídám kolem silnic, to skutečně svádí k erek… ehm, teda zamyšlení nad bezpečností silničního provozu.
Česká a slovenská děvčata, pobývající v rozpálených městech, se totiž naučila oblékat se velmi, ale opravdu velmi kvalitně pro zdůraznění svých kvalit. A stejně jako se s Fabie s pěknými koly stane docela přijatelné auto, tak i průměrná holka s pěkným oblečením dokáže připoutat řidičův pohled na dostatečně dlohou dobu, aby nabořil dvousetkilové hovado ve vytuněné oktávce před sebou. A začalo to nevinným pohledem na nevinnou půvabnou osobu, skončí to s hlavou v podpaždí spoceného řezníka.

Co s tím?
Tak trochu doufám, že tento blog nečtou naši zákonodárci, případně jejich prémiovější kolegové v Bruselu, protože jak je znám, vyhodnotili by popisovaný jev jako velké riziko pro bezpečnost silničního provozu, protože na základě nejnovějších studií zahyne na silnicích o 0,00008 % víc eurocyklistů, než v Afghánistánu, kde dívky i během léta musejí nosit burku. A mohli bychom se dočkat toho, že to nějaký Špidla začne prosazovat. A pak je tu ještě jedno riziko, s kterým se ale dá snadno vypořádat. Přistihne-li vás vaše manželka, přítelkyně nebo něco takového, jak zálibně zasněným pohledem koukáte po kolemjdoucí v kraťasech a bílém tílku, mohli byste se dočkat vlastního gauče v obýváku místo vášnivé noci v manželském loži. Na to existuje velmi jednoduchá automobilová odpověď: „Miláčku, i když jezdím ve Ferrari, můžu se přece kouknout na Porsche!“ Ale ne že se v něm budete chtít i projet!

Už jsme se v jedné z lekcí naučili, že když chceme najet na hlavní a odbočit vlevo, není nutné vždy hned odbočit vlevo. Dejme tomu, že už máte tuto techniku zažitou, respektive, že v tomto případě používáte mozek. Nicméně, co dělat, když už na té hlavní jsme? Zdá se, že hlavní mantra některých řidičů je: „To stihnu.“ A když už to stihnou, tedy auto na hlavní do nich nenarazí, přestane je náhle zajímat, co se za nimi děje. V případě těsného „vítězství“ se trenky doma vyperou, hlavně že jsme tam.

Srovnej rychlost
Obvykle se tedy setkáme se situací, kdy aut z vedlejší na tu hlavní vjede, stihne to a pak… A pak nic. Veeeelmi zvooolna zvyšuje rychlost na těch obvyklých devadesát. Pokud jedete za ním, a horko těžko jste to jeho stihnutí dobrzdili, máte chuť hodit po něm všechny svoje body.
Podívejme se na jeden případ, který je velmi extrémní rozdílem rychlosti, takže doufám, že se nikomu z vás nestane. V době, kdy z mého řidičáku ještě kapal inkoust z razítka a nekryl nám záda všemocný bodový systém, jsem v nějaké soutěži vyhrál zapůjčení tehdy zbrusu nového produktu francouzského socialismu – Peugeotu 307. Mým přibližovadlem byl tehdy favorit (podotkněme, že po notných investicích v perfektním stavu), takže jistě pochopíte, jaký to byl životní skok, alespoň na ten víkend. Inu, odjel jsem na Moravu na výlet za krásami Lednicko-valtického areálu (OK, byla za tím ženská). Při cestě zpátky jsem projížděl D1, kde tehdy byly u Prahy nevím proč dva pruhy, asi kvůli výstavbě nějakých protihlukových stěn. Benzínový motor 1.6 tehdy sváděl k vyzkoušen hranic. Kdo taky ve dvaceti nezkouší hranice všeho možného, že? A tak jsem zkoušel maximálku pežota.
Kvůli uzavření třetího pruhu na D1 se auta, na dálnici najíždějící, rozjížděla ze stopky přímo pod kola kamionů. Tentokrát jsem byl v pravém pruhu já, na tachometru 205 a vyšla na mě škodovka 105. To číslo není její rychlost, ta v době rozjíždění byla asi tak desetinová. V levém se mnou už delší dobu závodil nějaký germán tuším v passatu druhé generace (ale v perfektním stavu, podle laku). Uhnout tedy nebylo kam. Škůdka se blížila první kosmickou rychlostí. Ke mě. Brzdy dostaly zabrat, ale zvládli jsme to. Á propos, pamatujete na lekci o rychlosti, kde jsme psali, že dodržování povolené rychlosti je důležité i pro ostatní, aby měli nějakou konstantu pro rozhodnutí, jestli vjet nebo nevjet? Já to tehdy nevěděl. No, nicméně, škodovka, hnaná brutálním výkonem litrového motoru, se nějak neměla k tomu, aby se dostala na běžnou dálniční rychlost.

O tom to je
A právě to je kámen úrazu. Když už to teda stihnete, musíte se okamžitě přizpůsobit okolnímu provozu. Ne vjet na hlavní a ležérně si to rozjet na šedesátku. Místo věty „To stihnu.“ si neustále opakujte „Zrychli, vole.“ Protože to, že přinutíte toho, před kterým jste to stihli, zpomalit, je na přesdržku. Samozřejmě se dnešní lekce netýká vozu s HTP motory (ne ve stěračích, ale pod kapotou), věřím, že jejich piloti dělají, co mohou. Ale překvapivé je, že se obvykle to samé děje i u mnohem silnějších aut, pro něž by pružné zrychlení z 20 na 90 mělo být otázkou okamžiku.
Pro snažší orientaci jsem připravil tabulku, ve které si jistě najdete srovnatelné auto, abyste věděli, s jakou jednotkou času máte zhruba počítat.

Škoda Fabia/Roomster 1.2HTP/1.4TDi – týden
Ford Focus 1.8TDCi – 5 vteřin
Audi A6 3.0 TDi – 2,5 vteřiny
Porsche Cayenne, Range Rover Sport, Boeing 737 – 250 litrů benzínu

Nejprve musím popsat příběh, který se mi stal tento týden, a který prostě nechápu. Prostě nejsem prémiový člověk. Kolik z vás je z Prahy? Nebo jinak – zná někdo křižovatku Olšanská x Jana Želivského, tu u SPT Telecom, sorry OuTů? Pro popsání situace vám, co jste se na dnešek nepřipravili a křižovatku neznáte, musím vysvětlit o jakou křižovatku se jedná. Ulice Jana Želivského je dlouhá třída s dvěma pruhy v každém směru a tramvajemi uprostřed, vedoucí mezi olšanskými hřbitovy. Na silnici jsou umístěné přechody pro chodce. A dost často to dopadá tak, že babička jde navštívit dědečka na hřbitov, a setkají se dřív, než si mysleli. Olšanská je taky dvouproudová v každém směru, tak s tramvajemi a přechody. A do Jana Želivského se vlévá na křižovatce tvaru T, řízené světelnými signály. Pokud jedete po Olšanské směrem k JŽ, máte na křižovatce dvě možnost – pravý pruh pro odbočení doprava na Vinohrady, prostřední a levý pro dobočení doleva na Žižkov.
Jedu svým neprémiovým, ba přímo low-endovým vozem po Olšanské a chystám se odbočit doprava. Předemnou jsou dva taktéž neprémiové vozy, stojící už na semaforech. Semafor je zde nastaven tak, že nejdřív zelenou šipkou pustí auta, odbočující doprava, pak teprve naskočí zelená všem. Na šipku tedy čekáme tři, když tu vedle nás v prostředním pruhu (odbočujícím doleva), ve kterém stojí jen jedno vozidlo a řada je tedy třikrát kratší, přistane prémiový vůz. Velmi prémiový vůz. S velmi prémiovou registrační značkou. S-klasse ve vší své majestnátnosti. Fakt pěkný auto. A dokonce bliká blinkrem – jenže doprava! Stojíc v pruhu pro odbočení doleva.
Blikne zelená šipka, my tři neprémioví se rozjedeme a odbočíme a prémiový člověk, co musím mít na RZ 0001, aby si jí zapamatoval, stále čeká an zelenou. Ta skočí, auto před eskem odbočí předpisově doleva a prémiové vozidlo se rozjede skutečně dle blinkru – doprava.
Může mi prosím někdo vysvětlit, co prémiového člověka vedlo k tomu, že objíždí nekonečnou kolonu tří aut, aby pak zůstal stát na světlech, protože jejich nastavení je jiné, než čekal? Samozřejmě se pak snažil zpoždění dohnat jízdou podobnou rallye, kde obvykle vyhrávají zcela neprémiové vozy s naprosto prémiovými řidiči, třeba Citroen s Loebem.

Souvisí prémiovost člověka s autem?
Je hrozně jednoduché říct, že manažeři v drahých autem jsou největší piráti. Nejsem televize Nova, tak to psát nebudu. Určitě znáte situaci, kdy vás oprášil supermainstreamový superb nebo passat, tedy vlastně pardon, apoštol. Ale taky všichni určitě znáte situaci, kdy tu rodinku v twingu v protisměru málem sundal mainstreamový focus. Nebo to byla lowendová kia? Zkrátka, je jedno co máte za auto, lowendového člověka můžete potkat v prémiovém voze, prémiového člověka v lowendu.
Prémiovost člověka nesouvisí s jeho autem, hodinkami nebo kontem. Znám lidi, co si léčí komplexy v A6 tak tak, že zvládnou každý měsíc zaplatit leasing, stejně jako znám neskutečně zajímavé, inteligentní a movité lidi, kteří jezdí tramvají a auto ani nemají. Prémiovost člověka je stav mysli. Pro to, co v Česku často potkávám v prémiových autech, má jiný slavný blogger termín, který sedí mnohem víc – zmrd. Jeho rozdělení je v českých poměrech mnohem reálnějších, než to GTIho. Peace, bros.

Když se podíváte na libovolný díl Top Gearu, nikdy neuvidíte testování auta na dálnici – jen ve speciálních dílech, kde Jezza závodí s Richardem a Jamesem, přičemž šéf Clarkson obvykle jede nějakým überautem, a malej s pomalým rikšou.
Tito britští gentlemani, o kterých se nedá říct, že by autům nerozuměli, takto testují vozy záměrně. V jednom dílu to Clarkson shrnul lakonicky. Řekl něco ve smyslu, že nejlepší zábava je ve čtyři ráno utéct z rozespalého města na krásnou okresku ve Walesu a tam se s autem sžít a vydovádět do sytosti.

Najděte si okresku
Zkuste si někdy projet cestu k babičce nebo na chatu bez použití dálnice nějakou pěknou okreskou. Fakt není nutné být na chaloupce ve čtyři odpoledne, bábi taky počká klidně do šesti. Projeďte si cestu tak, abyste co nejvíce využili řadicí páku vozidla – zatáčky, stoupání, předjíždění. Nic z toho, co popisuju, neohrozí nijak zpovykané dětičky na zadních sedačkách, pokud se provede správně. Jo, na cestě zpátky se to dělá blbě, mohli byste si rozlít králíka se svíčkovou do kufru.

Na pár chvil si zastavte
Na dálnici nehrozí, že byste viděli něco pěkného (kromě atraktivní krásky ve ferrari, ale na tu stejně nemáte). Pokud pojedete mimo dálnici, třeba objevíte pěkný výhled, kde můžete zastavit a i s manželkou a dětmi se nasvačit, vykouřit cígo nebo si prostě jen protáhnout záda. Třeba objevíte hrad, případně místa, kam by stálo za to se podívat na kole. No uznejte, není to lepší, než prohučet D1 a urazit kolo v díře u Ostrovačic?

Doba je uspěchaná
Právě ti závodníci z úvodu textu jsou těmi samými, co by si automat do auta nikdy nepořídili, protože jako si chtěj přece určovat, kdy si dají jakej kvalt. Že devadesát procent času z jízdy mají pořád pětku, už je nenapadne. Stejně jako je nenapadne, že jezdit rovně na dálnici 180 umí i Marie Vomáčková z Postoloprt, ale pořádně poznat limity svého auta, to je život pravého řidiče.